česky | English

Hiawatha, B430
 

V době Dvořákova pobytu ve Spojených státech bylo jedním z ambiciozních plánů podnikavé ředitelky newyorské konzervatoře, Jeannette Thurberové, podnítit vznik americké národní opery. Brzy po Dvořákově příjezdu skladatele upozornila na vhodný námět, rozsáhlou básnickou skladbu  Píseň o Hiawathovi amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa, která zpracovává indiánské legendy. Báseň byla poprvé publikována v roce 1855 a ihned zaznamenala veliký ohlas. Dvořák poznal Píseň o Hiawathovi již o mnoho let dříve v českém překladu svého přítele, básníka Josefa Václava Sládka, nyní se s ní seznámil také v anglickém originálu.

Myšlenka vytvořit na tento námět operu Dvořáka silně zaujala. Podle skladatelova amerického asistenta Josefa Kovaříka se Dvořák myšlenkou na zhudebnění "Hiawathy" intenzivně zaobíral, o čemž svědčí také skladatelovy dochované americké skicáře s několika stranami skic a poznámek k budoucí opeře (viz obr.). K samotné kompozici díla však nakonec nedošlo, a to z ne zcela pochopitelných důvodů. Thurberová nechala na základě básnické předlohy zpracovat libreto (totožnost autora dnes není známa), které mělo následně projít schválením komise ustavené při konzervatoři. Není zcela jasné, proč taková komise vůbec vznikla, snad to souvisí se skutečností, že se na provedení opery měli podílet studenti konzervatoře. V každém případě komise libreto neschválila jako vhodné ke zhudebnění, a tak Thurberová nechala vypracovat libreto nové, tentokrát ve Vídni. Dvořák, který se již nemohl dočkat, až začne komponovat, začínal být netrpělivý a psal Thurberové: "Ale já po libretu Hiawatha velmi toužím. Kde je? Pokud ho brzy neobdržím, mnoho bude ztraceno." Konečně z Vídně dorazilo nové libreto. Komise sice shledala, že je zdařilejší než předešlé, ale ani tentokrát ho neschválila. Dvořák, zřejmě rozčarovaný z průtahů i výsledku, nakonec od kompozice opery upustil.

"Hiawatha" se přesto stal Dvořákovi jistým způsobem osudným. Nejen, že se jím nechal volně inspirovat pro obě střední věty Novosvětské symfonie, ale podle skladatelova životopisce Boleslava Kalenského se Dvořák myšlenkou na operní zpracování "Hiawathy" zabýval ještě v posledním roce života po dokončení svého závěrečného opusu, opery Armida.


Úvod "Písně o Hiawathovi" ve třetím překladu Josefa Václava Sládka (1909):

Tážete se, odkud vzal jsem
tyto pověsti a báje,
s doubravin a lesů vůní,
s mlhami a rosou lučin,
s chumly dýmů wigwamových,
se šumotem velkých proudů,
s častým téhož hlaholením,
s divokými ozvěnami
jako v horách rachot hromu?

A já dím a odpovídám:
„Z lesů jsou a travných stepí,
od půlnočních Velkých jezer,
z domoviny Odžibwejské,
z domoviny Dakoťanů,
z hor a slatin, mokřin, bažin,
kde Šušůga, bukač, loví
mezi třtinou, rákosinou.
Povídám, jak slyšel jsem je
se rtů líbezného pěvce,
hudebníka Nawadahy.“

Ptáte se, kde Nawadaha
divoké ty našel zpěvy,
divné pohádky a báje?
A já dím a odpovídám:
„V hnízdech ptačích po lesině,
v doupatech je našel bobra,
v buvolí je našel stopě,
ve skalnatém orlím loži.
Všechno mu je ptactvo pělo
v mokřinách a na slatinách,
v zasmušilých třaskaviskách.
Četowejk je, čejka pěla,
lednáč Mang a husa Wawa,
bukač, modravý Šušůga,
stepní chřástal Muškodasa.“

Ptáte-li se ještě dále:
kdo to byl, ten Nawadaha?
povídej o Nawadaze. —
Na to vaše ptaní přímo
odpovídám v tato slova:

„V údolině Awasentské,
v zeleném a tichém dolu,
u líbezných vodních proudů
bydlil pěvec Nawadaha.
Kolem vísky indianské
šířila se luka, pole,
za nimi se hvozdy táhly,
stály háje zpěvných sosen,
tmavé v létě, bílé v zimě,
věčně zpěvné, věčně kvílné.

A ty ledné vodní proudy
stopovat jste mohli dolem
po šumotu v jarní době,
po olšinách v letním čase,
bílých mlhách v podjesení,
černotmavých pruhách v zimě.
U těch proudů bydlil zpěvák
v údolině Tawasenské,
v zeleném a tichém dolu.

 

Tady pěl o Hiawatě,
zpíval píseň Hiawaty,
jeho divné narození,
jeho divuplné bytí,
jak se modlil, jak se postil,
žil a trpěl, namáhal se
k zdaru lidských pokolení,
k zvelebení svého lidu.

Vy, kdož v přírodě jste rádi,
milujete slunce v trávě,
milujete stíny lesů,
milujete vítr v snětích,
pršky, sněžnou chumelici,
hukot velkých řek, jak hradbou
borových se kmenů ženou,
v horských roklích rachot hromu,
jehož ozvy nespočetné
třepou se jak orli v hnízdech,
slyšte divoké ty báje,
tento zpěv o Hiawatě.

Vy, kdož milujete zvěsti,
pohádky a písně lidu,
volající hlas co z dáli,
bychom stáli, naslouchali,
mluvící tak dětsky, prostě,
sluch že sotva rozpoznává,
či to píseň, nebo slova,
slyšte tu zvěsť indiánskou,
tento zpěv o Hiawatě.

Vy, jichž srdce prosté, svěží
v přírodu a Boha věří,
věří, že je po vše věky
každé lidské srdce lidským,
že i v prsou divochových
touhy jsou a zápas, boje
a dobro, jež nechápají;
že ty ruce bezpomocné,
po tmách slepě tápajíce,
v nich se dotknou ruky boží,
jež je pozvedá a sílí,
poslyšte ty prosté děje,
tento zpěv o Hiawatě.

Vy, kdož někdy na potulkách
zelenými luhy, v kraji,
spletité kde ostružiny
věsí stružce rudých malin
po zdech mechem sšedivělých,
zapadlém kdes na hřbitově
na chvilku se zastavíte,
zamyslíte, zadumáte
nad nápisem zašlým zpola,
psaným sice neuměle,
nevzletným a prostým slovem,
ale přece každou črtou
plným doufání a hoře,
plným těchy nejtklivější
o tomto i Onom světě, —
vy ten drsný čtěte nápis,
tento zpěv o Hiawatě.