česky | English

Šárka, B436
 

Povzbuzen úspěchem premiéry opery Šelma sedlák, rozhodl se Dvořák pro kompozici další opery. Prostřednictvím svého přítele Josefa Václava Sládka oslovil roku 1878 básníka Julia Zeyera s prosbou, aby mu vytvořil libreto. Zeyerova "Šárka", která zpracovává námět z české mytologie, však Dvořákovi nevyhovovala (stejně jako později Bedřichu Smetanovi), a tak libreto odmítl. Podobně jako v případě geneze oper Dimitrij a Jakobín, ani tentokrát nebylo toto Dvořákovo odmítnutí definitivní. V roce 1889 - tedy o jedenáct let později - píše Sládek Zeyerovi:

"Včera potkal mne Dvořák a dal se se mnou do dlouhého hovoru. Prosí prý Tě, abys mu dovolil komponovat ,Šárku' a abys ji nikomu jinému nezadával. Mluvil upřímně. Když prý jsi mu před lety tu věc dal, že byl ještě nedospělý! Teď se cítí v plné síle – má odvahu na něco tak velkého a také že tomu rozumí. Je tím celý uchvácen a bude prý, jak se do práce dá, brzo hotov, protože mu text sám hudbu diktuje. Líčil mi již jednotlivé scény a mluvil vůbec, jak jsem ho nikdy mluvit neslyšel. Prosil mne, abych Ti psal hned, což tedy činím."

Zeyerova odpověď není známá, ale faktem zůstává, že Dvořák ani tentokrát libreto nezhudebnil. Potřetí se Dvořák zabýval myšlenkami na operu "Šárka" po svém návratu ze Spojených států, tedy v době, kdy se intenzivněji stýkal se Zeyerem díky společným návštěvám hudebních večerů v domácnosti Josefa a Zdenky Hlávkových. Poznamenal si v té době dokonce do skicáře téma v tónině H dur s označením "Ctirad", ale dál se nedostal a od kompozice opery definitivně upustil. Zeyerovo libreto mezitím zhudebnil jako svoji operní prvotinu Leoš Janáček, měla však premiéru až roku 1925.