čert a káča

okolnosti vzniku

Pohádková opera Čert a Káča spadá do závěrečného období skladatelova života, které Dvořák věnoval již pouze programní hudbě a operám na pohádkové náměty. Ke komponování nové opery Dvořáka zřejmě podnítily pozitivní ohlasy na symfonické básně podle balad z Erbenovy Kytice. Vídeňské listy např. psaly: „Antonín Dvořák chce na scénu. Jeho symfonické básně jsou dramata bez scény, hudba bez pěvců. Přidejme k ní pěvce a opera je hotova. Hudební historie musí asi napsat ještě důležitou kapitolu: Ant. Dvořák a dramatická hudba.“ Sám Dvořák později potvrdil, že pozitivní ohlasy na symfonické básně znovu podnítily jehou touhu po dramatické tvorbě: „Všeobecně mne po symfonických básních velebili jako povolaného skladatele operního a mohu vám jen říci, že tato kritika měla na mne vliv.“ Prostřednictvím ředitele Národního divadla F. A. Šuberta se v té době Dvořákovi dostalo do ruky libreto mladého spisovatele a překladatele Adolfa Weniga Čert a Káča, kterému byla o rok dříve udělena první cena v soutěži vypsané Družstvem Národního divadla. Přes výtky vůči libretu, které Dvořák vyslechl od svých přátel, se skladateli libreto zamlouvalo a rozhodl se na něj komponovat. 

libreto

Wenigovo libreto, které vychází z lidové pohádky literárně zpracované Boženou Němcovou, se vyznačuje vhodně zvoleným rozvržením do třech dějství, z nichž každé se odehrává v jiném prostředí (hospoda, peklo, zámek). Jeho výrazným znakem je absence tradičního milostného motivu, takže závěrečný happyend je vystavěn na základě morálního napravení kněžny a osvobození poddaných od roboty. Když se Dvořák začal libretem zabývat, z více stran k němu dolehly názory, podle kterých byl nedostatek lyriky stinnou stránkou příběhu. Dvořák libreto neodmítl, ale přece jen těmto tlakům částečně podlehl a vymohl si na Wenigovi dodatečné připsání textu pro kněžninu ári do úvodu třetího dějství. Rozsáhlá scéna vážného ladění, ve které kněžna lituje svých hříchů, oplakává svoji samotu a obává se trestu pekla, však s náladovým rámcem opery příliš nekoresponduje a na spád děje má retardační účinek. Vyznění třetího dějství je oslabeno také tím, že kněžna se zde objevuje na scéně poprvé, neboť v prvním jednání se o jejím nadřazeném chování k poddaným pouze vypráví, a divák tak nemá možnost na vlastní oči vidět její psychologickou proměnu.
 

premiéra

Premiéra Čerta a Káči 23. listopadu 1899 byla netrpělivě očekávanou událostí: jednalo se o první skladatelovo jevištní dílo zkomponované po triumfálním návratu ze Spojených států. Dvořákův kult v českých zemích tehdy vrcholil a vedení Národního divadla věnovalo nastudování nového Mistrova díla mimořádnou péči. Režie se ujal ředitel divadla František Adolf Šubert a do hlavních rolí byly obsazeni nejlepší sólisté, kterými scéna disponovala. Kritické ohlasy byly vesměs velmi kladné a u diváků měla opera tak velký úspěch, že ještě v téže sezóně se uskutečnilo dalších dvacet repríz.
 

„Milý, drahý příteli!

Je to již dlouho, co se chystám, abych Vám přec zase jednou psal, ale víte, že poslední čas jsem byl mým novým dílem operním velice zaměstnán, jednak zkouškami a stálým rozčilením, takže jsem se ku psaní ani dobře vypravit nemohl. Tedy opera se dávala ve čtvrtek 23. a včera v neděli podruhé, a sice za velikého účastenství, a to s úspěchem takovým, jaký jsem za našich dnů ani neočekával. Psát tedy o tom je asi zbytečné, neb zajisté jste se z novin dočetl, jak premiéra dopadla. Opera se tedy rozhodně líbila. Nejdřív pánům sólistům, orkestru a sboru, pak obecenstvu a tentokráte i celé kritice, až na několik výminek. Opera šla znamenitě, jak sólisté, sbory i orkestr dělali svou věc s nadšením, takže mám z toho velikou radost a kdybych dnes ještě měl text, dal bych se s chutí do práce.“
 

Emanuel Chvála, Národní politika, 25. listopadu 1899:

„Nová opera Dvořákova je v hudebním svém zjevu skutečně výsledkem moderního nazírání na potřeby hudby dramatické, jest hudební veselohrou, v níž ke správné a plastické deklamaci slova zpívaného, případné charakteristice osob jednajících, nepřetržitému proudu děje, říznému, působivému zhudebnění obratů dramatických, zkrátka ku všem požadavkům moderní tvorby operní s velkou péčí se přihlíží.“
 

Jaromír Borecký, Národní listy, 25. listopadu 1899:

„Hudba Dvořákova nese celou pečeť jeho genia. Kypící vynalézavost melodická, žhavá rytmika, svrchované ovládání všech výrazových prostředků, smělé a originální harmonie, instrumentace barvitá a ve svých spojích namnoze i nová, tu něžná, tu mocná, slovem celé mistrovství skladatele, který jest jedním z největších žijících, jeví se i na novém jeho díle v míře ještě jen stupňované.“
 

„revoluční“ dílo?

Zatímco premiérou Čerta a Káči Dvořák dosáhl velkého úspěchu u publika i většiny kritiků, se skladatelovým „revolučním“ dílem si naopak nevěděli rady teoretici, hlásící se dogmaticky k tomu či onomu názorovému proudu, tak jak vykrystalizovaly v oblasti české estetiky na konci 19. století. Spatřovali v něm skladatelův „náhlý“ příklon k principům wagnerovského dramatu. (Ve skutečnosti byl Dvořák Wagnerovým obdivovatelem od samého mládí, což dokládá hned jeho první opera Alfred i řada komorních a orchestrálních děl z té doby.) O situaci výmluvně vypovídá text, uveřejněný v roce 1927 v programu k novému nastudování opery Národním divadlem:

„Premiéra tohoto díla způsobila r. 1899 veliké překvapení a vyvolala mnoho rozruchu. Operní tvorba česká, representovaná Smetanou a Fibichem, brala se směrem moderním, směrem hudebního dramatu. Dvořák stál však na opačném pólu; zůstával ve svém nazírání na podstatu operního umění a na jeho formu konservativcem. Čertem a Káčou zabočil však mezi pokrokáře; opustil dosavadní zásady a pokusil se o nový sloh dramatický. Tento obrat přišel tehdy tak neočekávaně, že mezi pozůstalým hloučkem konservativců, který právě na Dvořáka jako na ,svého' skladatele spoléhal a s ním počítal, vyvolal zmatek.“
 

U samotného Dvořáka ovšem vůbec nešlo o snahu hlásit se k nějakému konkrétnímu idelogickému „táboru“, podobné teoretizování a nálepkování bylo jeho povaze cizí. V opeře Čert a Káča se prostě pustil do jednoho z dalších výbojů na dosud nezorané pole, čímž jen znovu dokázal, že ani na prahu šedesátky neustává ve svém hledačství, v objevování nových možností.