čert a káča
OPUSOVÉ ČÍSLO | 112 |
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU | 201 |
DATUM VZNIKU | 5. května 1898 - 27. února 1899 |
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY | 23. listopadu 1899, Praha |
INTERPRET PREMIÉRY | Bohumil Pták - ovčák Jirka, Marie Klánová-Panznerová - Káča, Václav Kliment - Marbuel, Růžena Maturová - kněžna, Robert Polák - Lucifer, Karel Veverka - čert vrátný, Josef Karásek - čert strážce, Růžena Vykoukalová - Káčina matka, Vilma Hájková - komorná, orchestr a sbor Národního divadla, dir. Adolf Čech, režie: F. A. Šubert |
1. VYDÁNÍ | Editio Supraphon, 1972, Praha |
AUTOR TEXTU | Adolf Wenig |
INSTRUMENTACE | 1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 3 klarinety, kontrabasový klarinet, 2 fagoty, 1 kontrafagot, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, 2 tuby, tympány, velký buben, činely, triangl, malý bubínek, tam-tam, 2 harfy, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla |
ČÁSTI / VĚTY | 1. dějství: Venkovská hospoda 2. dějství: V pekle 3. dějství: Síň v zámku |
OSOBY | ovčák Jirka - tenor Káča - mezzosoprán její matka - mezzosoprán čert Marbuel - baryton Lucifer - bas čert vrátný - bas čert strážce - bas kněžna - soprán komorná - soprán maršálek - bas muzikant - tenor sedláci a selky, chasníci a děvčata, muzikanti, čerti, dvořané |
DURATA | cca 1 h. 50 min. |
okolnosti vznikuPohádková opera Čert a Káča spadá do závěrečného období skladatelova života, které Dvořák věnoval již pouze programní hudbě a operám na pohádkové náměty. Ke komponování nové opery Dvořáka zřejmě podnítily pozitivní ohlasy na symfonické básně podle balad z Erbenovy Kytice. Vídeňské listy např. psaly: „Antonín Dvořák chce na scénu. Jeho symfonické básně jsou dramata bez scény, hudba bez pěvců. Přidejme k ní pěvce a opera je hotova. Hudební historie musí asi napsat ještě důležitou kapitolu: Ant. Dvořák a dramatická hudba.“ Sám Dvořák později potvrdil, že pozitivní ohlasy na symfonické básně znovu podnítily jehou touhu po dramatické tvorbě: „Všeobecně mne po symfonických básních velebili jako povolaného skladatele operního a mohu vám jen říci, že tato kritika měla na mne vliv.“ Prostřednictvím ředitele Národního divadla F. A. Šuberta se v té době Dvořákovi dostalo do ruky libreto mladého spisovatele a překladatele Adolfa Weniga Čert a Káča, kterému byla o rok dříve udělena první cena v soutěži vypsané Družstvem Národního divadla. Přes výtky vůči libretu, které Dvořák vyslechl od svých přátel, se skladateli libreto zamlouvalo a rozhodl se na něj komponovat. |
![]() strana partitury 1. dějství |
libretoWenigovo libreto, které vychází z lidové pohádky literárně zpracované Boženou Němcovou, se vyznačuje vhodně zvoleným rozvržením do třech dějství, z nichž každé se odehrává v jiném prostředí (hospoda, peklo, zámek). Jeho výrazným znakem je absence tradičního milostného motivu, takže závěrečný happyend je vystavěn na základě morálního napravení kněžny a osvobození poddaných od roboty. Když se Dvořák začal libretem zabývat, z více stran k němu dolehly názory, podle kterých byl nedostatek lyriky stinnou stránkou příběhu. Dvořák libreto neodmítl, ale přece jen těmto tlakům částečně podlehl a vymohl si na Wenigovi dodatečné připsání textu pro kněžninu ári do úvodu třetího dějství. Rozsáhlá scéna vážného ladění, ve které kněžna lituje svých hříchů, oplakává svoji samotu a obává se trestu pekla, však s náladovým rámcem opery příliš nekoresponduje a na spád děje má retardační účinek. Vyznění třetího dějství je oslabeno také tím, že kněžna se zde objevuje na scéně poprvé, neboť v prvním jednání se o jejím nadřazeném chování k poddaným pouze vypráví, a divák tak nemá možnost na vlastní oči vidět její psychologickou proměnu. |
divadelní cedule k premiéře |
charakteristikaDvořákovy opusy z posledních let života - ať už se jedná o symfonické básně nebo později o Rusalku a Armidu - představují díla plná vážných, často tragických námětů, byť jejich vyústění je obvykle dvořákovsky očistné. Čert a Káča je jedinou výjimkou, kdy se skladatel chopil námětu veskrze komického, nezatíženého „závažností“, a podařilo se mu vytvořit veselou lidovou pohádku atraktivní i pro dětského diváka. Peklo zde nepředstavuje temný dantovský svět plný démonů a čerti nebudí hrůzu, i když se o to možná nemotorně snaží. Stejně komická je i sama Káča, které musí kněžna věnovat nejkrásnější statek ve vsi, aby měla vůbec nějakou naději na vdavky. Přes zdánlivou prostotu a přímočarost ve výrazu Dvořák v partituře nerezignuje na uměleckou náročnost, právě naopak. Dílo je vlastně skladatelovým pokusem o zcela nové kompoziční postupy, o nový pohled na zhudebnění textu i na nové výrazové možnosti. Projevuje se to zejména ve způsobu, kterým pracuje se zpívaným slovem: zatímco v předchozích operách byl vždy kladen důraz na plynulou, „zpěvnou“ vokální linii, v Čertovi a Káče se na mnoha místech setkáváme s krátkými úsečnými replikami, které jakoby předjímaly charakteristickou stručnost Janáčkových nápěvků. Tento způsob práce uplatnil Dvořák zejména v partu Káči, jejíž klíčovou povahovou vlastnost - upovídanost - se mu podařilo mistrovsky vystihnout. Dalším příspěvkem k originalitě opery je Dvořákova schopnost výmluvně charakterizovat prostředí a situace. Týká se to např. sugestivní scény, ve které Marbuel Káče líčí přednosti pekla nebo orchestrálního úvodu druhého dějství, v nichž se ve vrchovaté míře uplatňuje Dvořákovo instrumentační mistrovství. |
|
Typickým rysem hudby Čerta a Káči jsou taneční inspirace. Vyplývá už ze samotné povahy libreta, že tanec zaujímá v ději důležitou roli, především ve vztahu ke Káče, jejíž tancechtivost je jedním z výrazných charakterizačních prvků postavy. Dvořák tento motiv ještě dále rozvinul, a tak se taneční stylizace prolínají celu operou: originální valčík ve scéně vesnické tancovačky, polka, na kterou tančí Káča s Marbuelem, strhující tanec čertů v pekle nebo stylizace polonézy v předehře ke třetímu dějství, která bývá také často uváděna jako samostatné koncertní číslo. Podstatným stavebním prvkem partitury jsou příznačné motivy. Zatímco v předchozích dvou operách, Dimitriji a Jakobínu, tento princip ustupuje do pozadí, v Čertovi a Káče představuje významnou složku podílející se na struktuře hudebního toku. |
|
premiéraPremiéra Čerta a Káči 23. listopadu 1899 byla netrpělivě očekávanou událostí: jednalo se o první skladatelovo jevištní dílo zkomponované po triumfálním návratu ze Spojených států. Dvořákův kult v českých zemích tehdy vrcholil a vedení Národního divadla věnovalo nastudování nového Mistrova díla mimořádnou péči. Režie se ujal ředitel divadla František Adolf Šubert a do hlavních rolí byly obsazeni nejlepší sólisté, kterými scéna disponovala. Kritické ohlasy byly vesměs velmi kladné a u diváků měla opera tak velký úspěch, že ještě v téže sezóně se uskutečnilo dalších dvacet repríz. |
![]() detail partitury 3. dějství |
Antonín Dvořák Aloisi Göblovi, 27. listopadu 1899:
„Milý, drahý příteli! Je to již dlouho, co se chystám, abych Vám přec zase jednou psal, ale víte, že poslední čas jsem byl mým novým dílem operním velice zaměstnán, jednak zkouškami a stálým rozčilením, takže jsem se ku psaní ani dobře vypravit nemohl. Tedy opera se dávala ve čtvrtek 23. a včera v neděli podruhé, a sice za velikého účastenství, a to s úspěchem takovým, jaký jsem za našich dnů ani neočekával. Psát tedy o tom je asi zbytečné, neb zajisté jste se z novin dočetl, jak premiéra dopadla. Opera se tedy rozhodně líbila. Nejdřív pánům sólistům, orkestru a sboru, pak obecenstvu a tentokráte i celé kritice, až na několik výminek. Opera šla znamenitě, jak sólisté, sbory i orkestr dělali svou věc s nadšením, takže mám z toho velikou radost a kdybych dnes ještě měl text, dal bych se s chutí do práce.“ Emanuel Chvála, Národní politika, 25. listopadu 1899: „Nová opera Dvořákova je v hudebním svém zjevu skutečně výsledkem moderního nazírání na potřeby hudby dramatické, jest hudební veselohrou, v níž ke správné a plastické deklamaci slova zpívaného, případné charakteristice osob jednajících, nepřetržitému proudu děje, říznému, působivému zhudebnění obratů dramatických, zkrátka ku všem požadavkům moderní tvorby operní s velkou péčí se přihlíží.“ Jaromír Borecký, Národní listy, 25. listopadu 1899: „Hudba Dvořákova nese celou pečeť jeho genia. Kypící vynalézavost melodická, žhavá rytmika, svrchované ovládání všech výrazových prostředků, smělé a originální harmonie, instrumentace barvitá a ve svých spojích namnoze i nová, tu něžná, tu mocná, slovem celé mistrovství skladatele, který jest jedním z největších žijících, jeví se i na novém jeho díle v míře ještě jen stupňované.“ |
|
„revoluční“ dílo?Zatímco premiérou Čerta a Káči Dvořák dosáhl velkého úspěchu u publika i většiny kritiků, se skladatelovým „revolučním“ dílem si naopak nevěděli rady teoretici, hlásící se dogmaticky k tomu či onomu názorovému proudu, tak jak vykrystalizovaly v oblasti české estetiky na konci 19. století. Spatřovali v něm skladatelův „náhlý“ příklon k principům wagnerovského dramatu. (Ve skutečnosti byl Dvořák Wagnerovým obdivovatelem od samého mládí, což dokládá hned jeho první opera Alfred i řada komorních a orchestrálních děl z té doby.) O situaci výmluvně vypovídá text, uveřejněný v roce 1927 v programu k novému nastudování opery Národním divadlem:
|
![]() ze současné inscenace ND v Praze |
„Premiéra tohoto díla způsobila r. 1899 veliké překvapení a vyvolala mnoho rozruchu. Operní tvorba česká, representovaná Smetanou a Fibichem, brala se směrem moderním, směrem hudebního dramatu. Dvořák stál však na opačném pólu; zůstával ve svém nazírání na podstatu operního umění a na jeho formu konservativcem. Čertem a Káčou zabočil však mezi pokrokáře; opustil dosavadní zásady a pokusil se o nový sloh dramatický. Tento obrat přišel tehdy tak neočekávaně, že mezi pozůstalým hloučkem konservativců, který právě na Dvořáka jako na ,svého' skladatele spoléhal a s ním počítal, vyvolal zmatek.“ U samotného Dvořáka ovšem vůbec nešlo o snahu hlásit se k nějakému konkrétnímu idelogickému „táboru“, podobné teoretizování a nálepkování bylo jeho povaze cizí. V opeře Čert a Káča se prostě pustil do jednoho z dalších výbojů na dosud nezorané pole, čímž jen znovu dokázal, že ani na prahu šedesátky neustává ve svém hledačství, v objevování nových možností. |
obsah operyPRVNÍ DĚJSTVÍ:
DRUHÉ DĚJSTVÍ:
TŘETÍ DĚJSTVÍ: |