česká suita

okolnosti vzniku

Po úspěchu Serenády E dur a Serenády d moll zamýšlel Dvořák vytvořit další dílo stejného formálního zaměření, tentokrát však s českými lidovými tanci. Pro tento záměr se však označení „serenáda“ příliš nehodilo, a tak prvotní nápad postupně vykrystalizoval v rozhodnutí zkomponovat suitu, jíž se při premiéře dostalo podtitulu „Česká“. Dílo poprvé zaznělo 16. května 1879 v Praze v rámci koncertu Spolku českých žurnalistů za řízení dirigenta Adolfa Čecha. O rok později Českou suitu dirigoval v Praze sám Dvořák, a to 29. března 1880 na dobročinném koncertu ve prospěch stavby Národního divadla. Skladba vyšla tiskem roku 1881 u berlínského vydavatelství Schlesinger.

formální charakteristika

Česká suita se skládá z pěti částí. První, označená jako Preludio (Pastorale), tvoří skutečně jakýsi lyrický úvod k následujícím větám. Je pro ni charakteristická absence kontrastů, melodická linie v horních hlasech klidně plyne nad ostinátní basovou figurou tvořenou pouze dvěma střídajícími se tóny. Druhá věta je poetickou stylizací českého lidového tance polka, hlavní téma má ve své základní podobě v tónině d moll spíše melancholické ladění, pozdější přesun do F dur přináší rytmické i výrazové oživení. Věta je komponována v trojdílné formě A-B-A. Třetí věta je inspirována dalším lidovým tancem, sousedská. Je pro ni typická bohatá imitační práce s hlavním tématem. Čtvrtá věta, označená jako Romanza, je nádherným lyrickým nokturnem, v němž se na pozadí klidného doprovodu smyčců klene široká melodie hraná flétnou a později přebíraná také dalšími nástroji. Závěrečný furiant suitu efektně zakončuje nejen svým živým výrazem, ale také čistě zvukově: v kodě Dvořák přidává ke stávajícímu obsazení orchestru navíc trubku a tympány. Věta bývá přirovnávána ke Slovanským tancům, ke kterým má blízko svými strhujícími rytmy a nespoutanou živelností. Česká suita svojí lyrikou, vitalitou, bohatou melodickou invencí a formální přehledností představuje jedno z nejcharakterističtějších děl svého tvůrce.