česká suita
OPUSOVÉ ČÍSLO | 39 |
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU | 93 |
DATUM VZNIKU | duben 1879 (?) |
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY | 16. května 1879, Praha |
INTERPRET PREMIÉRY | orchestr Prozatímního divadla, dir. Adolf Čech |
1. VYDÁNÍ | Schlesinger, 1881, Berlín |
ZÁKLADNÍ TÓNINA | D dur |
INSTRUMENTACE | 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 lesní rohy, 2 trubky, tympány, housle, violy, violoncella, kontrabasy |
ČÁSTI / VĚTY | 1. Preludio (Pastorale). Allegro moderato 2. Polka. Allegretto grazioso 3. Sousedská (Minuetto). Allegro giusto 4. Romanza. Andante con moto 5. Finale (Furiant). Presto |
DURATA | cca 23 min. |
okolnosti vznikuPo úspěchu Serenády E dur a Serenády d moll zamýšlel Dvořák vytvořit další dílo stejného formálního zaměření, tentokrát však s českými lidovými tanci. Pro tento záměr se však označení „serenáda“ příliš nehodilo, a tak prvotní nápad postupně vykrystalizoval v rozhodnutí zkomponovat suitu, jíž se při premiéře dostalo podtitulu „Česká“. Dílo poprvé zaznělo 16. května 1879 v Praze v rámci koncertu Spolku českých žurnalistů za řízení dirigenta Adolfa Čecha. O rok později Českou suitu dirigoval v Praze sám Dvořák, a to 29. března 1880 na dobročinném koncertu ve prospěch stavby Národního divadla. Skladba vyšla tiskem roku 1881 u berlínského vydavatelství Schlesinger. formální charakteristikaČeská suita se skládá z pěti částí. První, označená jako Preludio (Pastorale), tvoří skutečně jakýsi lyrický úvod k následujícím větám. Je pro ni charakteristická absence kontrastů, melodická linie v horních hlasech klidně plyne nad ostinátní basovou figurou tvořenou pouze dvěma střídajícími se tóny. Druhá věta je poetickou stylizací českého lidového tance polka, hlavní téma má ve své základní podobě v tónině d moll spíše melancholické ladění, pozdější přesun do F dur přináší rytmické i výrazové oživení. Věta je komponována v trojdílné formě A-B-A. Třetí věta je inspirována dalším lidovým tancem, sousedská. Je pro ni typická bohatá imitační práce s hlavním tématem. Čtvrtá věta, označená jako Romanza, je nádherným lyrickým nokturnem, v němž se na pozadí klidného doprovodu smyčců klene široká melodie hraná flétnou a později přebíraná také dalšími nástroji. Závěrečný furiant suitu efektně zakončuje nejen svým živým výrazem, ale také čistě zvukově: v kodě Dvořák přidává ke stávajícímu obsazení orchestru navíc trubku a tympány. Věta bývá přirovnávána ke Slovanským tancům, ke kterým má blízko svými strhujícími rytmy a nespoutanou živelností. Česká suita svojí lyrikou, vitalitou, bohatou melodickou invencí a formální přehledností představuje jedno z nejcharakterističtějších děl svého tvůrce. |