Čtyři písně, op. 82, B157

okolnosti vzniku

Čtyři písně Dvořák zkomponoval na přelomu let 1887 a 1888 pro svého hlavního nakladatele Simrocka jako náhradu za ušlý zisk z vydání cyklu Písně na slova z Rukopisu královédvorského. Toto o mnoho let starší dílo začínající skladatel kdysi přenechal zdarma do nákladu pražského nakladatele Emanuela Starého a později je vydal také u Simrocka. Nyní však londýnská firma Novello tyto písně od Starého odkoupila a chystala se je vydat také, což Simrock Dvořákovi ostře vytkl. Skladatel se hájil svojí někdejší neznalostí obchodních zvyklostí a zažehnal roztržku tím, že mu slíbil zdarma dodat „právě tak krásné písně jako op. 7, komponované před patnácti lety, ne-li lepší.“ Dvořák si pro zhudebnění zvolil čtyři básně ze sbírky Otilie Malybrock-Stielerové Lyrische Gedichte und Übertragungen nach böhmischer Kunst- und Volks-Poesie (Lyrické básně a překlady dle české umělé a lidové poezie), která byla vydána v témže roce v Praze. Písně byly komponovány na původní německé texty básní Lasst mich allein (Kéž duch můj sám), Die Stickerin (Při vyšívání), Frühling (Jaro) a Am Bache (U potoka), které dodatečně přeložil do češtiny skladatelův přítel Václav Juda Novotný. Dvořák dílo dedikoval Sophii Hanslickové, manželce hudebního kritika a estetika Eduarda Hanslicka. Simrock písně vydal hned v roce 1888 s textem v české, německé a anglické verzi.

charakteristika

Jednotlivé písně nevelkého rozsahu se vyznačují melodickou krásou a ideálním propojením vokální linie s klavírním doprovodem. První a čtvrtá píseň jsou komponovány ve strofické formě, druhá a třetí píseň mají symetrickou třídílnou formu. Druhá píseň (Při vyšívání) má pozoruhodný harmonický plán s nepravidelným opakováním úvodního oddílu v odlišné tónině. Ve třetí písni (Jaro) skladatel prostřednictvím šestnáctinových figurací v klavírním doprovodu navozuje svěží atmosféru jarní přírody. Podobně postupuje také ve čtvrté písni (U potoka), kde klavír evokuje zurčení vody v potoce. Daleko nejproslulejší je píseň první (Kéž duch můj sám), kterou lze považovat za jeden z vrcholů skladatelovy písňové tvorby. Vyniká nádherně klenutou melodickou linkou a hlubokým emotivním výrazem. Podle dobové kritiky „v písni Kéž duch můj sám Dvořák dostoupil Schubertovy výše. Dříve měl jej za vzor; osamostatněv, nyní rovnocenně staví se mu po bok.“ Píseň si velmi oblíbila Josefina Kounicová, skladatelova láska z mládí a pozdější švagrová. Když roku 1895 umírala, Dvořák vložil citaci této písně do právě vznikajícího Violoncellového koncertu h moll.