dimitrij

libreto

Libreto nebylo původně určeno Antonínu Dvořákovi. Jeho autorka Marie Červinková-Riegrová ho v letech 1878 - 1880 psala pro Karla Šebora, který právě zhudebňoval její předchozí libreto Zmařená svatba. Červinková však nebyla s výsledkem spokojena, a tak se rozhodla nabídnout Dimitrije Dvořákovi. K tomuto rozhodnutí významně přispěl i její otec, přední český politik své doby, František Ladislav Rieger, který měl kromě mimořádně aktivní politické činnosti velmi dobrý přehled a vliv i v kulturní sféře. Námětem libreta je skutečná historická událost, která se odehrála v Rusku na počátku 17. století: Venkovskému šlechtici Juriji Otrepěvovi se podařilo polské šlechtě i králi Zikmundovi III. namluvit, že je Dimitrij, syn někdejšího cara Ivana Hrozného, a má nárok na ruský trůn. Za pomoci Zikmundova vojska dosáhl abdikace cara Borise Godunova a vyvraždění jeho potomků. Na trůnu však vydržel pouhý rok – v květnu 1606 byl zavražděn spiklenci v čele s budoucím carem Vasilijem Šujským. Tento námět, který byl nejednou umělecky zpracován již dříve (F. Schiller, A. S. Puškin, M. P. Musorgskij) posloužil Červinkové k vytvoření původně pětiaktového libreta, v němž zachovala všechny hlavní rysy historické události a se zdarem dosáhla propojení politické roviny s rovinou osobní. Podstatným rozdílem oproti skutečnosti je motivace titulní postavy: Dimitrij zde není rafinovaným podvodníkem, až do třetího jednání žije v přesvědčení, že je skutečným synem Ivana Hrozného, což umožňuje představit divákům kladného hrdinu a identifikovat se s jeho pozdějším tragickým koncem.

vznik druhého přepracování

Na základě často se opakujících výtek vůči nedostatečně dramatickému účinku opery přistoupil Dvořák roku 1894 v době svého pobytu ve Spojených státech k dalšímu zásadnímu přepracování díla. Jeho cílem bylo zejména zestručnění některých rozsáhlých hudebních ploch, které byly podle kritiky na újmu spádu děje, a úprava vokálních partů směrem k deklamačnímu stylu wagnerovského typu. Na revizi intenzivně pracoval od dubna do července, tedy asi čtyři měsíce, během nichž prošla zásadní proměnou podstatná část partitury. Skladatel o práci hovoří v dopise příteli Aloisi Göblovi: „Dimitrij pokračuje dobře. Jsem šťasten, že mi tak lehce jde, je to ale krušná práce, dobrá polovina, ne-li více, bude nová. Vždy myslím, že už je to dobře, a přece zas tu starou muziku vytrhám a napíšu jinak.“ Zdá se však, že provedené zásahy - i když vedené dobrou snahou - opeře spíše uškodily. Dvořákův životopisec Otakar Šourek tuto skutečnost výstižně charakterizuje slovy: „Podařilo-li se snad tedy Dvořákovi novými úpravami dramatický účin "Dimitrije" zvýraznit a pozvednout, pak na druhé straně ochudil jeho partituru o mnohá místa vzácné hudební krásy, jež k úspěchu díla dříve podstatně přispívala. Dvořák provedl tu sice čin uznáníhodného sebezapření a kázně umělecké, avšak přece jen tím znásilňoval pravou podstatu své tvůrčí osobnosti.“

premiéra druhého přepracování

Druhé přepracování Dimitrije mělo v Národním divadle premiéru 7. listopadu 1894. Dvořák tentokrát nebyl osobně přítomen, neboť krátce předtím zahájil ve Spojených státech poslední školní rok své činnosti na newyorské konzervatoři. Přepracované dílo nemělo tentokrát takový úspěch jako jeho dvě předchozí verze a v této podobě se hrálo pouze patnáctkrát, naposledy 19. září 1901, necelé tři roky před skladatelovou smrtí.
 

další osudy díla

Roku 1906 se dirigent Karel Kovařovic rozhodl Dimitrije znovu oživit. Nejprve podrobil všechny verze opery důkladnému srovnávacímu studiu, na jehož základě se rozhodl pro návrat k prvnímu znění, které zkrátil a na několika místech nahradil úseky z pozdějších přepracování, upravil deklamaci a instrumentaci. Z této „Kovařovicovy verze“ pak vychází většina nastudování až do současnosti. V Národním divadle se hrála s menšími přestávkami řadu desetiletí. Jediná delší pauza nastala v letech 1950 – 1963, kdy Zdeněk Nejedlý provozování Dimitrije v Národním divadle zakázal. Opera se mohla znovu vrátit na scénu až po jeho smrti, a to v nastudování Bohumila Gregora, které se udrželo na repertoáru až do roku 1966. Od té doby se opera na scénu Národního divadla již nikdy nevrátila a o její znovuuvedení v Praze se zasloužila až Státní opera Praha, která Dimitrije nastudovala v roce 2004 k výročí skladatelova úmrtí. Z mimopražských inscenací lze jmenovat uvedení v Plzni (1904, 1923, 1925, 1964), Ostravě (1921, 1966 a 1997), Olomouci (1925, 1954) a v Brně (1904, 1926, 1940, 1949, 1972, 1990). Nepočítáme-li zájezd opery Národního divadla do Vídně v roce 1892, jedinými regulérními zahraničními inscenacemi této opery zřejmě zůstávají: britské nastudování společností Nottingham University Opera Group v roce 1979 a inscenace ve Fisher Center – Bard College v Annandale on Hudson (stát New York) v roce 2017. Koncertně bylo dílo nastudováno v New Yorku (1984, společnost The Collegiate Chorale) a na Oregon Bach Festival (1991). Ve „dvořákovském“ roce 2004 se uskutečnilo koncertní provedení ve Vídni, které bylo o pár měsíců později zopakováno i na londýnských Proms. Roku 2016 bylo koncertní provedení Dimitrije provedeno v bostonské Odyssey Opera. Československá televize natočila roku 1981 výrazně zkrácenou verzi opery jako televizní inscenaci.

obsah opery 

děj se odehrává v Moskvě roku 1604

PRVNÍ DĚJSTVÍ:
Po smrti cara Borise Godunova vládne v Rusku nejistota - kdo si osvojí trůn? Budou to Borisovy děti Fjodor a Xenie, nebo ten, který se prohlašuje za Dimitrije, syna Borisova předchůdce Ivana Hrozného? Většina se přiklání na stranu domnělého Dimitrije, ovšem pod podmínkou, že ho vdova po Ivanovi, cařice Marfa, uzná za svého syna. Dimitrij přichází do Moskvy i se svojí ženou, Polkou Marinou a jejím doprovodem. Přestože Marfa ví, že se jedná o cizího člověka, z touhy po pomstě za svého mrtvého syna jej veřejně uznává a tím opravňuje jeho vstup na trůn.

DRUHÉ DĚJSTVÍ:
V Kremlu se chystá korunovace Dimitrije a jeho ženy Mariny. Dimitrij žádá, aby se Marina stala krojem i srdcem Ruskou, kdežto ona naopak žádá, aby se Dimitrij podrobil mravu jejímu. Spor se vyostří, skupiny ruských a polských šlechticů stojí proti sobě a potyčce zabrání až Dimitrij s hrozbou trestu pro všechny, kteří by rušili mír. Dimitrij hledá klid u hrobky cara Ivana a Borise. Setkává se zde s Xenií, kterou pronásledují polští šlechtici. Dimitrij ji ochrání před jejich násilím, aniž by Xenii prozradil, kým je. Po odchodu Xenie zaslechne Dimitrij hlasy a ukryje se ve hrobce. Je tak svědkem, jak Šujskij popouzí spiklence proti němu. Dimitrij zavolá na pomoc carskou stráž a Šujského zajme.

TŘETÍ DĚJSTVÍ:
V Kremlu vzpomíná Dimitrij na Xenii, Marinu už nemiluje. Ta to velmi brzy vycítí a z obavy, že ona i Poláci ztratí v Rusku svůj vliv, prozradí mu, že není pravým carem. Její strýc prý kdysi přijal od ruského uprchlíka nevolnické dítě a vědomě jej vychoval v přesvědčení, že je carským následníkem, aby tak získal nástroj k ovládnutí Rusi. Dimitrij je otřesen poznáním, že není tím, za koho se pokládal a že Marina svoji lásku jen předstírala, aby získala moc.

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ:
V domě Šujského naříká Xenie nad svou láskou k člověku, jenž je vinen smrtí jejího otce. Stále ho miluje, ale je přesvědčena, že se Dimitrije musí zříci a rozhoduje se vstoupit do kláštera (na tomto místě dojde v původní verzi k vraždě Xenie rukou Mariny). Marina veřejně označí Dimitrije za podvodníka a lid znovu nutí Marfu, aby přísahala, že Dimitrij je její syn. Ta se po dlouhém váhání znovu odhodlá přísahat. Než tak stačí učinit, Dimitrij ji sám zadrží, přizná, že není jejím synem a umírá střelou Šujského.