dimitrij
OPUSOVÉ ČÍSLO | 64 |
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU | původní verze + přepracování: 127 |
druhé přepracování: 186 | |
DATUM VZNIKU | původní verze: 8. května 1881 - 23. září 1882 |
přepracování: léto 1883 (revize: 1885) | |
druhé přepracování: 9. dubna - 31. července 1894 (revize: leden 1895 (?)) | |
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY | původní verze: 8. října 1882, Praha |
přepracování: 20. listopadu 1883, Praha | |
druhé přepracování: 7. listopadu 1894, Praha | |
INTERPRET PREMIÉRY | původní verze: Václav Soukup - Dimitrij, Eleonora z Ehrenbergů - Marfa, Marie Sittová - Marina, Irma Reichová - Xenie, František Hynek - Basmanov, Josef Lev - Šujskij, Ferdinand Koubek - patriarcha, J. Christl - Něborský, Václav Mikoláš - Lipský, orchestr a sbor Prozatímního divadla, dir. Mořic Anger, režie: František Kolár |
přepracování: Carlo Raverta - Dimitrij, Eleonora z Ehrenbergů - Marfa, Marie Sittová - Marina, Irma Reichová - Xenie, František Hynek - Basmanov, Leopold Stropnický - Šujskij, Ferdinand Koubek - patriarcha, J. Christl - Něborský, Bohumil Benoni - Lipský, orchestr a sbor Národního divadla, dir. Mořic Anger, režie: František Kolár | |
druhé přepracování: Vladimír Florjanski - Dimitrij, Růžena Vykoukalová - Marfa, Růžena Maturová - Marina, Anna Veselá - Xenie, František Hynek - Basmanov, Václav Viktorin - Šujskij, Václav Kliment - patriarcha, František Šír - Něborský, K. Pulc - Bučinský, orchestr a sbor Národního divadla, dir. Mořic Anger, režie: František Kolár | |
1. VYDÁNÍ | dosud nevydáno |
AUTOR TEXTU | Marie Červinková-Riegrová |
INSTRUMENTACE | 1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety (+2 klarinety ad libitum), 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky (+2 trubky na jevišti), 3 pozouny, 1 tuba, tympány, velký buben, činely, triangl, 2 harfy, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla |
ČÁSTI / VĚTY | 1. dějství: Náměstí v Moskvě před Kremlem 2. dějství: Síň v Kremlu 3. dějství: Jiná síň v Kremlu 4. dějství: Nádvoří u domu Šujského |
OSOBY | Dimitrij, domnělý syn Ivana Hrozného - tenor Marfa, vdova po Ivanu Hrozném - alt Marina, dcera polského vojvody, Dimitrijova žena - soprán Xenie, dcera po Borisu Godunovovi - soprán Basmanov, vůdce carských vojsk - bas Šujskij, kníže - baryton Jov, moskevský patriarcha - bas Něborský, člen polské družiny - tenor Lipský, člen polské družiny - baryton moskevský lid, kněží, polská družina, vojsko |
DURATA | v závislosti na verzi cca 2 h. 45 min. - 3 h. 15 min. |
okolnosti vznikuŽádná z Dvořákových oper neprošla tak komplikovanou a zdlouhavou genezí jako Dimitrij. Mezi prvními skicami a posledními úpravami uplynulo třináct let, během nichž skladatel provedl řadu změn, ať už menšího rozsahu nebo takových, které zcela zásadně zasáhly do samotné koncepce díla. Libreto s názvem Dimitrij, jehož autorkou byla Marie Červinková-Riegrová, bylo Dvořákovi nabídnuto prostřednictvím ředitele Prozatímního divadla Jana Nepomuka Maýra koncem roku 1880. Skladatel jej nadšeně přijal. Dvořákovo kladné stanovisko k libretu bylo dáno hned několika okolnostmi: povzbuzen úspěchem své předchozí opery Šelma sedlák, která pronikla i na zahraniční scény, měl nyní Dvořák v úmyslu vytvořit velkou závažnou operu se „světovým“ námětem, která by na tento úspěch navázala a posílila jeho pozici dramatického autora. Dalším důvodem bylo chystané otevření Národního divadla a s ním spojená naděje na provedení opery na nové reprezentativní scéně. Významným podnětem ke komponování právě na toto libreto byla také jeho slovanská tematika, která konvenovala nejen Dvořákovu osobnímu zaměření, ale i většině tehdejší české společnosti. |
partitura druhého přepracování |
libretoLibreto nebylo původně určeno Antonínu Dvořákovi. Jeho autorka Marie Červinková-Riegrová ho v letech 1878 - 1880 psala pro Karla Šebora, který právě zhudebňoval její předchozí libreto Zmařená svatba. Červinková však nebyla s výsledkem spokojena, a tak se rozhodla nabídnout Dimitrije Dvořákovi. K tomuto rozhodnutí významně přispěl i její otec, přední český politik své doby, František Ladislav Rieger, který měl kromě mimořádně aktivní politické činnosti velmi dobrý přehled a vliv i v kulturní sféře. Námětem libreta je skutečná historická událost, která se odehrála v Rusku na počátku 17. století: Venkovskému šlechtici Juriji Otrepěvovi se podařilo polské šlechtě i králi Zikmundovi III. namluvit, že je Dimitrij, syn někdejšího cara Ivana Hrozného, a má nárok na ruský trůn. Za pomoci Zikmundova vojska dosáhl abdikace cara Borise Godunova a vyvraždění jeho potomků. Na trůnu však vydržel pouhý rok – v květnu 1606 byl zavražděn spiklenci v čele s budoucím carem Vasilijem Šujským. Tento námět, který byl nejednou umělecky zpracován již dříve (F. Schiller, A. S. Puškin, M. P. Musorgskij) posloužil Červinkové k vytvoření původně pětiaktového libreta, v němž zachovala všechny hlavní rysy historické události a se zdarem dosáhla propojení politické roviny s rovinou osobní. Podstatným rozdílem oproti skutečnosti je motivace titulní postavy: Dimitrij zde není rafinovaným podvodníkem, až do třetího jednání žije v přesvědčení, že je skutečným synem Ivana Hrozného, což umožňuje představit divákům kladného hrdinu a identifikovat se s jeho pozdějším tragickým koncem. |
premiéra původní verzeV době, kdy Dvořák pracoval na partituře, už bylo jasné, že vyhořelou budovu Národního divadla se v dohledné době zprovoznit nepodaří, a tak bylo rozhodnuto, že se premiéra Dimitrije uskuteční v Novém českém divadle. (Tato divadelní budova, která stála přibližně na rohu dnešních ulic Anglické a Škrétovy, byla letní scénou Prozatímního divadla a svoji velikostí lépe vyhovovala inscenování výpravných inscenací.) Přípravy premiéry od počátku provázely komplikace. Nejprve byla stanovena již na konec sezóny 1881/1882, později byla přesunuta až na září. Současně s Dimitrijem se vedení Prozatímního divadla rozhodlo nastudovat také novinku Bedřicha Smetany Čertova stěna s premiérou plánovanou na konec srpna. Dvořák se obával, že odsunutím premiéry Dimitrije na pozdější termín se pro danou sezónu úplně znemožní její provozování, neboť v dřevěné stavbě Nového českého divadla se mohlo hrát pouze v teplejší polovině roku. Avšak vzhledem k tomu, že nebyly včas vyrobeny dekorace ke Smetanově opeře, dostal se na chronologicky první místo Dimitrij. |
![]() náčrt k revizi |
Přípravu inscenace dále negativně ovlivnila tragická událost v rodině tenoristy Antonína Vávry, který studoval titulní roli. Týden před premiérou mu v Paříži zemřela žena a role Dimitrije musela být narychlo přeobsazena - byla svěřena dalšímu sólistovi Prozatímního divadla Václavu Soukupovi a premiéra musela být znovu posunuta, tentokrát na definitivní termín 8. října 1882. Dvořákova hudba se při premiéře setkala s mimořádným ohlasem, stejně jako pěvecké výkony představitelů hlavních rolí. Inscenace navíc patřila k nejnákladněji vypraveným ve své době, i když v tisku byla kritizována historická nevěrohodnost kostýmů. Premiéry se mj. zúčastnil Dvořákův berlínský nakladatel Fritz Simrock i vlivný vídeňský kritik Eduard Hanslick. z deníku Marie Červinkové-Riegrové: „Divadlo bylo přecpáno, horko veliké (příjem toho dne 1.200). Na druhé straně v prvním poschodí byl v lóži Hanslick, Simrock, Hock, Barnabáš, v jiné lóži rodina Dvořákova. Vypravení kusu bylo skvělé nad míru a představení zdařilé. … Po prvním jednání byl potlesk nesmírný, Dvořák vyvoláván. Když po první proměně II. jednání počal tleskot, tu jiní syčeli, takže tleskot utichl; bylo to, aby nerušili hudbu, jež nepřestávala hráti - ale po konci II. jednání byl zvláště tleskot hlučný i vyvolávání stále se opakovalo po každém aktě. … Obecenstvo vidět, že s chutí poslouchalo až do konce, a přece to trvalo až do 11 hodin.“
Rozsáhlý článek Eduarda Hanslicka v Neue freie Presse ze 17. října 1882 vysoko oceňoval Dvořákovo zhudebnění („Opera obsahuje silné dramatické momenty, je bohatá na krásnou a původní hudbu, jedná se o dílo skutečně významného talentu. … Ve sborových číslech převládá duch hudby polské a ruské, která je tu zcela na svém místě. Hudba dýchá slovanskostí docela přirozenou, nikoli vyumělkovanou.“), ale vyslovil pochybnosti vůči některým rysům libreta. Především mu vytýkal scénu zavraždění Xenie jako příliš drastickou a psychologicky chybně motivovanou. |
![]() detail partitury |
vznik přepracované verzeDvořák si uvědomoval, že pro proniknutí Dimitrije na německé scény je kritika Eduarda Hanslicka rozhodující, a tak požádal Červinkovou, aby v duchu Hanslickových tezí libreto přepracovala. Libretistka, která mezitím začala pracovat na textu Jakobína a pohybovala se již v jiném myšlenkovém ovzduší, se jen nerada vracela k uzavřené práci a požadované úpravy neustále odkládala. Přepracované libreto skladateli odevzdala teprve 22. dubna 1883, tedy půl roku po premiéře. Změny se týkaly pouze čtvrtého dějství: Xenie, která je v původní verzi libreta zavražděna, se nyní rozhodne vstoupit do kláštera a Marina upouští od úmyslu ji zavraždit. Dvořák na přepracování čtvrtého dějství pracoval v červenci 1883. Kromě úseků, jejichž nové zhudebnění bylo podmíněné textovými změnami, také zásadně přepracoval předehru. (O dva roky později, v době, kdy již byla přepracovaná opera na repertoáru Národního divadla, vytvořil Dvořák také zcela nový orchestrální úvod ke 2. dějství.) |
premiéra přepracované verzeDimitrij v nové podobě byl poprvé proveden 20. listopadu 1883 při jednom ze slavnostních představení, jimiž bylo podruhé otevřeno Národní divadlo a hrál se téměř nepřetržitě až do roku 1892 (celkem padesát repríz). Úspěch, se kterým se setkala i tato nová verze opery, ještě více podnítil Dvořáka k úsilí o provedení díla v zahraničí, a tak nechal brzy pořídit německý překlad libreta. O uvedení Dimitrije na mezinárodní scénu se zasazoval také František Ladislav Rieger, konkrétně ve Vídni, Budapešti, Paříži, Moskvě a Petrohradu, stejně jako Dvořákův obdivovatel, přední dirigent své doby Hans von Bülow, který se snažil dílo prosadit v Hamburku. O operu projevil zájem také Londýn. K žádnému z uvažovaných provedení však nakonec nedošlo, Eduard Hanslick dokonce Dvořáka informoval o skutečnosti, že prosazení Dimitrije ve Vídni je nemožné z politických důvodů. |
vznik druhého přepracováníNa základě často se opakujících výtek vůči nedostatečně dramatickému účinku opery přistoupil Dvořák roku 1894 v době svého pobytu ve Spojených státech k dalšímu zásadnímu přepracování díla. Jeho cílem bylo zejména zestručnění některých rozsáhlých hudebních ploch, které byly podle kritiky na újmu spádu děje, a úprava vokálních partů směrem k deklamačnímu stylu wagnerovského typu. Na revizi intenzivně pracoval od dubna do července, tedy asi čtyři měsíce, během nichž prošla zásadní proměnou podstatná část partitury. Skladatel o práci hovoří v dopise příteli Aloisi Göblovi: „Dimitrij pokračuje dobře. Jsem šťasten, že mi tak lehce jde, je to ale krušná práce, dobrá polovina, ne-li více, bude nová. Vždy myslím, že už je to dobře, a přece zas tu starou muziku vytrhám a napíšu jinak.“ Zdá se však, že provedené zásahy - i když vedené dobrou snahou - opeře spíše uškodily. Dvořákův životopisec Otakar Šourek tuto skutečnost výstižně charakterizuje slovy: „Podařilo-li se snad tedy Dvořákovi novými úpravami dramatický účin "Dimitrije" zvýraznit a pozvednout, pak na druhé straně ochudil jeho partituru o mnohá místa vzácné hudební krásy, jež k úspěchu díla dříve podstatně přispívala. Dvořák provedl tu sice čin uznáníhodného sebezapření a kázně umělecké, avšak přece jen tím znásilňoval pravou podstatu své tvůrčí osobnosti.“ |
další osudy dílaRoku 1906 se dirigent Karel Kovařovic rozhodl Dimitrije znovu oživit. Nejprve podrobil všechny verze opery důkladnému srovnávacímu studiu, na jehož základě se rozhodl pro návrat k prvnímu znění, které zkrátil a na několika místech nahradil úseky z pozdějších přepracování, upravil deklamaci a instrumentaci. Z této „Kovařovicovy verze“ pak vychází většina nastudování až do současnosti. V Národním divadle se hrála s menšími přestávkami řadu desetiletí. Jediná delší pauza nastala v letech 1950 – 1963, kdy Zdeněk Nejedlý provozování Dimitrije v Národním divadle zakázal. Opera se mohla znovu vrátit na scénu až po jeho smrti, a to v nastudování Bohumila Gregora, které se udrželo na repertoáru až do roku 1966. Od té doby se opera na scénu Národního divadla již nikdy nevrátila a o její znovuuvedení v Praze se zasloužila až Státní opera Praha, která Dimitrije nastudovala v roce 2004 k výročí skladatelova úmrtí. Z mimopražských inscenací lze jmenovat uvedení v Plzni (1904, 1923, 1925, 1964), Ostravě (1921, 1966 a 1997), Olomouci (1925, 1954) a v Brně (1904, 1926, 1940, 1949, 1972, 1990). Nepočítáme-li zájezd opery Národního divadla do Vídně v roce 1892, jedinými regulérními zahraničními inscenacemi této opery zřejmě zůstávají: britské nastudování společností Nottingham University Opera Group v roce 1979 a inscenace ve Fisher Center – Bard College v Annandale on Hudson (stát New York) v roce 2017. Koncertně bylo dílo nastudováno v New Yorku (1984, společnost The Collegiate Chorale) a na Oregon Bach Festival (1991). Ve „dvořákovském“ roce 2004 se uskutečnilo koncertní provedení ve Vídni, které bylo o pár měsíců později zopakováno i na londýnských Proms. Roku 2016 bylo koncertní provedení Dimitrije provedeno v bostonské Odyssey Opera. Československá televize natočila roku 1981 výrazně zkrácenou verzi opery jako televizní inscenaci. |
![]() Marie Podvalová jako Marina |
obsah operyděj se odehrává v Moskvě roku 1604 PRVNÍ DĚJSTVÍ:
DRUHÉ DĚJSTVÍ:
TŘETÍ DĚJSTVÍ:
ČTVRTÉ DĚJSTVÍ: |