česky | English

dimitrij

OPUSOVÉ ČÍSLO 64
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU původní verze + přepracování: 127
druhé přepracování: 186
DATUM VZNIKU původní verze: 8. května 1881 - 23. září 1882
přepracování: léto 1883 (revize: 1885)
druhé přepracování: 9. dubna - 31. července 1894 (revize: leden 1895 (?))
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY původní verze: 8. října 1882, Praha
přepracování: 20. listopadu 1883, Praha
druhé přepracování: 7. listopadu 1894, Praha
INTERPRET PREMIÉRY původní verze: Václav Soukup - Dimitrij, Eleonora z Ehrenbergů - Marfa, Marie Sittová - Marina, Irma Reichová - Xenie, František Hynek - Basmanov, Josef Lev - Šujskij, Ferdinand Koubek - patriarcha, J. Christl - Něborský, Václav Mikoláš - Lipský, orchestr a sbor Prozatímního divadla, dir. Mořic Anger, režie: František Kolár
přepracování: Carlo Raverta - Dimitrij, Eleonora z Ehrenbergů - Marfa, Marie Sittová - Marina, Irma Reichová - Xenie, František Hynek - Basmanov, Leopold Stropnický - Šujskij, Ferdinand Koubek - patriarcha, J. Christl - Něborský, Bohumil Benoni - Lipský, orchestr a sbor Národního divadla, dir. Mořic Anger, režie: František Kolár
druhé přepracování: Vladimír Florjanski - Dimitrij, Růžena Vykoukalová - Marfa, Růžena Maturová - Marina, Anna Veselá - Xenie, František Hynek - Basmanov, Václav Viktorin - Šujskij, Václav Kliment - patriarcha, František Šír - Něborský, K. Pulc - Bučinský, orchestr a sbor Národního divadla, dir. Mořic Anger, režie: František Kolár
1. VYDÁNÍ dosud nevydáno
AUTOR TEXTU Marie Červinková-Riegrová
INSTRUMENTACE 1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety (+2 klarinety ad libitum), 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky (+2 trubky na jevišti), 3 pozouny, 1 tuba, tympány, velký buben, činely, triangl, 2 harfy, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla
ČÁSTI / VĚTY 1. dějství: Náměstí v Moskvě před Kremlem
2. dějství: Síň v Kremlu
3. dějství: Jiná síň v Kremlu
4. dějství: Nádvoří u domu Šujského
OSOBY Dimitrij, domnělý syn Ivana Hrozného - tenor
Marfa, vdova po Ivanu Hrozném - alt
Marina, dcera polského vojvody, Dimitrijova žena - soprán
Xenie, dcera po Borisu Godunovovi - soprán
Basmanov, vůdce carských vojsk - bas
Šujskij, kníže - baryton
Jov, moskevský patriarcha - bas
Něborský, člen polské družiny - tenor
Lipský, člen polské družiny - baryton
moskevský lid, kněží, polská družina, vojsko
DURATA v závislosti na verzi cca 2 h. 45 min. - 3 h. 15 min.

                   


okolnosti vzniku

Žádná z Dvořákových oper neprošla tak komplikovanou a zdlouhavou genezí jako Dimitrij. Mezi prvními skicami a posledními úpravami uplynulo třináct let, během nichž skladatel provedl řadu změn, ať už menšího rozsahu nebo takových, které zcela zásadně zasáhly do samotné koncepce díla. Libreto s názvem Dimitrij, jehož autorkou byla Marie Červinková-Riegrová, bylo Dvořákovi nabídnuto prostřednictvím ředitele Prozatímního divadla Jana Nepomuka Maýra koncem roku 1880. Skladatel jej nadšeně přijal. Dvořákovo kladné stanovisko k libretu bylo dáno hned několika okolnostmi: povzbuzen úspěchem své předchozí opery Šelma sedlák, která pronikla i na zahraniční scény, měl nyní Dvořák v úmyslu vytvořit velkou závažnou operu se „světovým“ námětem, která by na tento úspěch navázala a posílila jeho pozici dramatického autora. Dalším důvodem bylo chystané otevření Národního divadla a s ním spojená naděje na provedení opery na nové reprezentativní scéně. Významným podnětem ke komponování právě na toto libreto byla také jeho slovanská tematika, která konvenovala nejen Dvořákovu osobnímu zaměření, ale i většině tehdejší české společnosti.
 


  partitura druhého přepracování

libreto

Libreto nebylo původně určeno Antonínu Dvořákovi. Jeho autorka Marie Červinková-Riegrová ho v letech 1878 - 1880 psala pro Karla Šebora, který právě zhudebňoval její předchozí libreto Zmařená svatba. Červinková však nebyla s výsledkem spokojena, a tak se rozhodla nabídnout Dimitrije Dvořákovi. K tomuto rozhodnutí významně přispěl i její otec, přední český politik své doby, František Ladislav Rieger, který měl kromě mimořádně aktivní politické činnosti velmi dobrý přehled a vliv i v kulturní sféře. Námětem libreta je skutečná historická událost, která se odehrála v Rusku na počátku 17. století: Venkovskému šlechtici Juriji Otrepěvovi se podařilo polské šlechtě i králi Zikmundovi III. namluvit, že je Dimitrij, syn někdejšího cara Ivana Hrozného, a má nárok na ruský trůn. Za pomoci Zikmundova vojska dosáhl abdikace cara Borise Godunova a vyvraždění jeho potomků. Na trůnu však vydržel pouhý rok – v květnu 1606 byl zavražděn spiklenci v čele s budoucím carem Vasilijem Šujským. Tento námět, který byl nejednou umělecky zpracován již dříve (F. Schiller, A. S. Puškin, M. P. Musorgskij) posloužil Červinkové k vytvoření původně pětiaktového libreta, v němž zachovala všechny hlavní rysy historické události a se zdarem dosáhla propojení politické roviny s rovinou osobní. Podstatným rozdílem oproti skutečnosti je motivace titulní postavy: Dimitrij zde není rafinovaným podvodníkem, až do třetího jednání žije v přesvědčení, že je skutečným synem Ivana Hrozného, což umožňuje představit divákům kladného hrdinu a identifikovat se s jeho pozdějším tragickým koncem.



závěr partitury  

charakteristika

Dimitrij představuje Dvořákův nejzávažnější výtvor na poli tzv. velké opery meyerbeerovského typu, což mu v době svého vzniku bylo v kontextu českého prostředí spíše přítěží. Skladatel operu pojal jako výpravné historické tabló ve slavnostně vážném patosu a monumentalitě. Dílo tak neodpovídalo ani požadavkům na „prostý národní styl“, ani nebylo dostatečně „moderní“ ve wagnerovském smyslu. Z dnešního pohledu reprezentuje Dimitrij v souhrnu všech svých verzí významný umělecký čin skladatelova zralého kompozičního mistrovství a bezpochyby patří k nejvýraznějším českým hudebně-divadelním výtvorům posmetanovské éry. Vyznačuje se bohatstvím melodického materiálu, skvělým vystižením místní a dobové atmosféry prostřednictvím rozsáhlých sborových scén a působivou instrumentací. Přes určité koncepční výkyvy jednotlivých verzí a úprav je při adekvátním uchopení možno vytvořit jevištně účinnou inscenaci, tím spíše, že historický námět podle skutečné události je nadčasový a na rozdíl od komických vesnických námětů, jejichž naivita je pro dnešní publikum již jen těžko akceptovatelná, umožňuje divákovi „vážné“ přijetí příběhu.


vznik původní verze

Skladatel si po poradě s dramatikem F. V. Jeřábkem a hudebním kritikem V. V. Zeleným vyžádal v prvních měsících roku 1881 první textové úpravy. Na přelomu března a dubna 1881 započal s náčrtem, který dokončil na podzim téhož roku. Mezitím však vyhořelo právě dostavěné Národní divadlo (12. srpna) a Dvořákovy naděje na uvedení opery na nové scéně vzaly prozatím za své. Libreto mělo původně pět dějství, obsahem posledního z nich měl být pohřeb Xenie při kterém se znovu rozhoří svár mezi Rusy a Poláky. Dvořákovi se však zdálo, že se opera již rozrůstá do neúměrné šíře, a tak se s libretistkou dohodl na zkrácení libreta a ukončení opery smrtí Dimitrije. Po dokončení náčrtů začal Dvořák v prosinci 1881 pracovat na samotné partituře, kterou dokončil v srpnu následujícího roku. S libretistkou byl přitom v neustálém osobním nebo písemném kontaktu, vyžadoval četné textové změny, doplnění dalších veršů a dramaturgická upřesnění dění na jevišti.


premiéra původní verze

V době, kdy Dvořák pracoval na partituře, už bylo jasné, že vyhořelou budovu Národního divadla se v dohledné době zprovoznit nepodaří, a tak bylo rozhodnuto, že se premiéra Dimitrije uskuteční v Novém českém divadle. (Tato divadelní budova, která stála přibližně na rohu dnešních ulic Anglické a Škrétovy, byla letní scénou Prozatímního divadla a svoji velikostí lépe vyhovovala inscenování výpravných inscenací.) Přípravy premiéry od počátku provázely komplikace. Nejprve byla stanovena již na konec sezóny 1881/1882, později byla přesunuta až na září. Současně s Dimitrijem se vedení Prozatímního divadla rozhodlo nastudovat také novinku Bedřicha Smetany Čertova stěna s premiérou plánovanou na konec srpna. Dvořák se obával, že odsunutím premiéry Dimitrije na pozdější termín se pro danou sezónu úplně znemožní její provozování, neboť v dřevěné stavbě Nového českého divadla se mohlo hrát pouze v teplejší polovině roku. Avšak vzhledem k tomu, že nebyly včas vyrobeny dekorace ke Smetanově opeře, dostal se na chronologicky první místo Dimitrij.


     náčrt k revizi

Přípravu inscenace dále negativně ovlivnila tragická událost v rodině tenoristy Antonína Vávry, který studoval titulní roli. Týden před premiérou mu v Paříži zemřela žena a role Dimitrije musela být narychlo přeobsazena - byla svěřena dalšímu sólistovi Prozatímního divadla Václavu Soukupovi a premiéra musela být znovu posunuta, tentokrát na definitivní termín 8. října 1882. Dvořákova hudba se při premiéře setkala s mimořádným ohlasem, stejně jako pěvecké výkony představitelů hlavních rolí. Inscenace navíc patřila k nejnákladněji vypraveným ve své době, i když v tisku byla kritizována historická nevěrohodnost kostýmů. Premiéry se mj. zúčastnil Dvořákův berlínský nakladatel Fritz Simrock i vlivný vídeňský kritik Eduard Hanslick.
 

z deníku Marie Červinkové-Riegrové:

Divadlo bylo přecpáno, horko veliké (příjem toho dne 1.200). Na druhé straně v prvním poschodí byl v lóži Hanslick, Simrock, Hock, Barnabáš, v jiné lóži rodina Dvořákova. Vypravení kusu bylo skvělé nad míru a představení zdařilé. … Po prvním jednání byl potlesk nesmírný, Dvořák vyvoláván. Když po první proměně II. jednání počal tleskot, tu jiní syčeli, takže tleskot utichl; bylo to, aby nerušili hudbu, jež nepřestávala hráti - ale po konci II. jednání byl zvláště tleskot hlučný i vyvolávání stále se opakovalo po každém aktě. … Obecenstvo vidět, že s chutí poslouchalo až do konce, a přece to trvalo až do 11 hodin.“

 

Rozsáhlý článek Eduarda Hanslicka v Neue freie Presse ze 17. října 1882 vysoko oceňoval Dvořákovo zhudebnění („Opera obsahuje silné dramatické momenty, je bohatá na krásnou a původní hudbu, jedná se o dílo skutečně významného talentu. … Ve sborových číslech převládá duch hudby polské a ruské, která je tu zcela na svém místě. Hudba dýchá slovanskostí docela přirozenou, nikoli vyumělkovanou.“), ale vyslovil pochybnosti vůči některým rysům libreta. Především mu vytýkal scénu zavraždění Xenie jako příliš drastickou a psychologicky chybně motivovanou.



detail partitury   

vznik přepracované verze

Dvořák si uvědomoval, že pro proniknutí Dimitrije na německé scény je kritika Eduarda Hanslicka rozhodující, a tak požádal Červinkovou, aby v duchu Hanslickových tezí libreto přepracovala. Libretistka, která mezitím začala pracovat na textu Jakobína a pohybovala se již v jiném myšlenkovém ovzduší, se jen nerada vracela k uzavřené práci a požadované úpravy neustále odkládala. Přepracované libreto skladateli odevzdala teprve 22. dubna 1883, tedy půl roku po premiéře. Změny se týkaly pouze čtvrtého dějství: Xenie, která je v původní verzi libreta zavražděna, se nyní rozhodne vstoupit do kláštera a Marina upouští od úmyslu ji zavraždit. Dvořák na přepracování čtvrtého dějství pracoval v červenci 1883. Kromě úseků, jejichž nové zhudebnění bylo podmíněné textovými změnami, také zásadně přepracoval předehru. (O dva roky později, v době, kdy již byla přepracovaná opera na repertoáru Národního divadla, vytvořil Dvořák také zcela nový orchestrální úvod ke 2. dějství.)


premiéra přepracované verze

Dimitrij v nové podobě byl poprvé proveden 20. listopadu 1883 při jednom ze slavnostních představení, jimiž bylo podruhé otevřeno Národní divadlo a hrál se téměř nepřetržitě až do roku 1892 (celkem padesát repríz). Úspěch, se kterým se setkala i tato nová verze opery, ještě více podnítil Dvořáka k úsilí o provedení díla v zahraničí, a tak nechal brzy pořídit německý překlad libreta. O uvedení Dimitrije na mezinárodní scénu se zasazoval také František Ladislav Rieger, konkrétně ve Vídni, Budapešti, Paříži, Moskvě a Petrohradu, stejně jako Dvořákův obdivovatel, přední dirigent své doby Hans von Bülow, který se snažil dílo prosadit v Hamburku. O operu projevil zájem také Londýn. K žádnému z uvažovaných provedení však nakonec nedošlo, Eduard Hanslick dokonce Dvořáka informoval o skutečnosti, že prosazení Dimitrije ve Vídni je nemožné z politických důvodů.


vznik druhého přepracování

Na základě často se opakujících výtek vůči nedostatečně dramatickému účinku opery přistoupil Dvořák roku 1894 v době svého pobytu ve Spojených státech k dalšímu zásadnímu přepracování díla. Jeho cílem bylo zejména zestručnění některých rozsáhlých hudebních ploch, které byly podle kritiky na újmu spádu děje, a úprava vokálních partů směrem k deklamačnímu stylu wagnerovského typu. Na revizi intenzivně pracoval od dubna do července, tedy asi čtyři měsíce, během nichž prošla zásadní proměnou podstatná část partitury. Skladatel o práci hovoří v dopise příteli Aloisi Göblovi: „Dimitrij pokračuje dobře. Jsem šťasten, že mi tak lehce jde, je to ale krušná práce, dobrá polovina, ne-li více, bude nová. Vždy myslím, že už je to dobře, a přece zas tu starou muziku vytrhám a napíšu jinak.“ Zdá se však, že provedené zásahy - i když vedené dobrou snahou - opeře spíše uškodily. Dvořákův životopisec Otakar Šourek tuto skutečnost výstižně charakterizuje slovy: „Podařilo-li se snad tedy Dvořákovi novými úpravami dramatický účin "Dimitrije" zvýraznit a pozvednout, pak na druhé straně ochudil jeho partituru o mnohá místa vzácné hudební krásy, jež k úspěchu díla dříve podstatně přispívala. Dvořák provedl tu sice čin uznáníhodného sebezapření a kázně umělecké, avšak přece jen tím znásilňoval pravou podstatu své tvůrčí osobnosti.


divadelní cedule k premiéře



z inscenace Národního divadla 1941 - 1950

premiéra druhého přepracování

Druhé přepracování Dimitrije mělo v Národním divadle premiéru 7. listopadu 1894. Dvořák tentokrát nebyl osobně přítomen, neboť krátce předtím zahájil ve Spojených státech poslední školní rok své činnosti na newyorské konzervatoři. Přepracované dílo nemělo tentokrát takový úspěch jako jeho dvě předchozí verze a v této podobě se hrálo pouze patnáctkrát, naposledy 19. září 1901, necelé tři roky před skladatelovou smrtí.
 


další osudy díla

Roku 1906 se dirigent Karel Kovařovic rozhodl Dimitrije znovu oživit. Nejprve podrobil všechny verze opery důkladnému srovnávacímu studiu, na jehož základě se rozhodl pro návrat k prvnímu znění, které zkrátil a na několika místech nahradil úseky z pozdějších přepracování, upravil deklamaci a instrumentaci. Z této „Kovařovicovy verze“ pak vychází většina nastudování až do současnosti. V Národním divadle se hrála s menšími přestávkami řadu desetiletí. Jediná delší pauza nastala v letech 1950 – 1963, kdy Zdeněk Nejedlý provozování Dimitrije v Národním divadle zakázal. Opera se mohla znovu vrátit na scénu až po jeho smrti, a to v nastudování Bohumila Gregora, které se udrželo na repertoáru až do roku 1966. Od té doby se opera na scénu Národního divadla již nikdy nevrátila a o její znovuuvedení v Praze se zasloužila až Státní opera Praha, která Dimitrije nastudovala v roce 2004 k výročí skladatelova úmrtí. Z mimopražských inscenací lze jmenovat uvedení v Plzni (1904, 1923, 1925, 1964), Ostravě (1921, 1966 a 1997), Olomouci (1925, 1954) a v Brně (1904, 1926, 1940, 1949, 1972, 1990). Nepočítáme-li zájezd opery Národního divadla do Vídně v roce 1892, jedinými regulérními zahraničními inscenacemi této opery zřejmě zůstávají: britské nastudování společností Nottingham University Opera Group v roce 1979, newyorské provedení v roce 1984 (společnost The Collegiate Chorale) a uvedení na Oregon Bach Festival v roce 1991. Ve „dvořákovském“ roce 2004 se uskutečnilo koncertní provedení ve Vídni s dirigentem Richardem Hickoxem a sólisty Elenou Prokinou, Krasimirou Stoyanovou, Daliborem Jenisem, Dagmar Peckovou ad., koncert byl ve stejném obsazení o pár měsíců později zopakován i na londýnských Proms. Roku 2016 bylo koncertní provedení Dimitrije provedeno v bostonské Odyssey Opera.


Marie Podvalová jako Marina

obsah opery 

děj se odehrává v Moskvě roku 1604

PRVNÍ DĚJSTVÍ:
Po smrti cara Borise Godunova vládne v Rusku nejistota - kdo si osvojí trůn? Budou to Borisovy děti Fjodor a Xenie, nebo ten, který se prohlašuje za Dimitrije, syna Borisova předchůdce Ivana Hrozného? Většina se přiklání na stranu domnělého Dimitrije, ovšem pod podmínkou, že ho vdova po Ivanovi, cařice Marfa, uzná za svého syna. Dimitrij přichází do Moskvy i se svojí ženou, Polkou Marinou a jejím doprovodem. Přestože Marfa ví, že se jedná o cizího člověka, z touhy po pomstě za svého mrtvého syna jej veřejně uznává a tím opravňuje jeho vstup na trůn.

DRUHÉ DĚJSTVÍ:
V Kremlu se chystá korunovace Dimitrije a jeho ženy Mariny. Dimitrij žádá, aby se Marina stala krojem i srdcem Ruskou, kdežto ona naopak žádá, aby se Dimitrij podrobil mravu jejímu. Spor se vyostří, skupiny ruských a polských šlechticů stojí proti sobě a potyčce zabrání až Dimitrij s hrozbou trestu pro všechny, kteří by rušili mír. Dimitrij hledá klid u hrobky cara Ivana a Borise. Setkává se zde s Xenií, kterou pronásledují polští šlechtici. Dimitrij ji ochrání před jejich násilím, aniž by Xenii prozradil, kým je. Po odchodu Xenie zaslechne Dimitrij hlasy a ukryje se ve hrobce. Je tak svědkem, jak Šujskij popouzí spiklence proti němu. Dimitrij zavolá na pomoc carskou stráž a Šujského zajme.

TŘETÍ DĚJSTVÍ:
V Kremlu vzpomíná Dimitrij na Xenii, Marinu už nemiluje. Ta to velmi brzy vycítí a z obavy, že ona i Poláci ztratí v Rusku svůj vliv, prozradí mu, že není pravým carem. Její strýc prý kdysi přijal od ruského uprchlíka nevolnické dítě a vědomě jej vychoval v přesvědčení, že je carským následníkem, aby tak získal nástroj k ovládnutí Rusi. Dimitrij je otřesen poznáním, že není tím, za koho se pokládal a že Marina svoji lásku jen předstírala, aby získala moc.

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ:
V domě Šujského naříká Xenie nad svou láskou k člověku, jenž je vinen smrtí jejího otce. Stále ho miluje, ale je přesvědčena, že se Dimitrije musí zříci a rozhoduje se vstoupit do kláštera (na tomto místě dojde v původní verzi k vraždě Xenie rukou Mariny). Marina veřejně označí Dimitrije za podvodníka a lid znovu nutí Marfu, aby přísahala, že Dimitrij je její syn. Ta se po dlouhém váhání znovu odhodlá přísahat. Než tak stačí učinit, Dimitrij ji sám zadrží, přizná, že není jejím synem a umírá střelou Šujského.