king and collier, 1st setting - libretto of the 3rd act
1. výstup
PÁNI:
Sem, ó sem, vy krásné dámy,
v bujných plesů našich proud;
Ó, jak rádi bychom s vámi
jeho tokem chtěli plout.
DÁMY:
Není radno dát se s vámi
v plesů vašich bujný proud;
vábíte jen svými hrami
nás do nerozpojných pout.
PÁNI:
Ó, jen směle, ó, jen směle...
DÁMY:
Ne tak vřele, ne tak vřele...
PÁNI:
Vstupte mezi nás!
DÁMY:
Máme ještě čas.
2. výstup
EVA:
Ó, jak mdle a zdlouha
plyne dnes mi čas
tuším, stejná touha
že zde svede nás.
Ach ne, touha lásky -
věčně stejný žel,
že nám osud pásky
sňatku odepřel.
Musí srdce mříti
bez úlevných slov;
a tak blaho, žití
klesá v časný rov!
3. výstup
JINDŘICH:
Kouzelná kéž písně síla
v náruč mou ji přivolá!
EVA:
On to, o němž duše snila,
kdož těm zrakům odolá?
JINDŘICH:
Ach, jak blaží mne shledání,
neutajím citů víc;
dí mé písně klokotání,
co nemohu chladně říct!
EVA:
Tiše, tiše! Tolik zraků
nás tu obletuje!
JINDŘICH:
Ó, kéž spasných do oblaků
Mílek nás včaruje!
EVA:
Zvolna, zvolna!
JINDŘICH:
Touha bolná
najde v slovu sladký lék.
EVA:
Meškals v dáli dlouhou dobu.
JINDŘICH:
Čas tak mdlým se krokem vlek.
EVA:
Teskno bylo mně jak v hrobu.
JINDŘICH a EVA:
Ach, jak prsa ouží
v dálce samu být;
po spojení touží
lásky mocný cit.
4. výstup
PÁŽE:
Královské milosti!
PÁNI a DÁMY:
Pochválen buď na výsosti
nebes všemohoucí král,
odlesk jeho kéž moudrosti
se po vlasti rozléval.
Ó, kéž plémě
této země
šíří stále
slávu krále
a milostné králové,
skvoucí v kráse vždy nové!
KRÁL:
Vítáme vás, bohatýry,
k veselému turnaji,
ale radím, pryč s vizíry,
když se voje setkají.
SBOR:
Kdo se Mílka zbraní
pozorně vždy straní,
do pasti, v níž číhá,
jistěji jen vbíhá!
KRÁL:
Ba velíme, hry a šprýmy
nechť se volně chystají,
a kdo chce, ať špatné rýmy
šeptá družce potají.
SBOR:
Jen kdo bývá v hříchu,
držívá se v tichu;
a když číše zvoní,
čelo své kaboní.
KRÁL:
Než, krom plesu, překvapení
na vás, přátelé, zde čeká;
přijdou sem na posvícení
hosté milí mi zdaleka -
Znáte všichni uhlíře zásluhu,
u něhož jsem byl kdys hospodou;
byl jsem doposud mu ještě v dluhu,
sem teď přišel šťastnou náhodou.
Z žertu zajat v brance
Matěj, můj ochránce,
prv jej postrašíme,
než se vyzradíme -
protož jemu tajte hodnost mou.
5. výstup
MATĚJ:
Šlaku! Pod nohou tu kluzko;
nevídáno, v létě led!
Na mou věru, je mi úzko,
snad jsem v kouzla se zaplet!
LIDUŠKA a ANNA:
Ach, mně tu je již do pláče,
na pěkné to vedeš nás koláče.
KRÁL:
Nuž, jen blíže k nám přistupte!
MATĚJ:
Ženo, Lidko, neprohlupte,
to vám povídám!
KRÁL:
Pravdu vyznej nám!
MATĚJ, LIDUŠKA a ANNA:
Jazyk držme za zubem,
mají zlou věc za lubem!
KRÁL:
Zpráva došla nás nemilá,
že se u vás pikle kují.
MATĚJ, LIDUŠKA a ANNA:
Kéž by hříšná ústa shnila,
kteráž na nás to žalují.
KRÁL:
Bereš na noclehy
nepřátelské zběhy!
ANNA:
Tu to máme, ten pan Matěj
to je panáček nám zlatej.
Tvářil se jak milostpán,
Matěj jím byl obelhán.
MATĚJ a LIDUŠKA:
Byl to pěkný, hodný pán,
někým snad jste obelhán.
ANNA:
Hned jsem řekla, že je šibal,
když nám tady Lidku zlíbal.
SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:
A, to věru jesti k smíchu;
ha, ha, ha, ha!
ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:
Řekla hloupost jsem (jsi) pohříchu!
Aj, aj, aj, aj!
KRÁL:
Nuž, vyznej se honem, brachu!
MATĚJ:
Aj co, nemám za mák strachu;
což se v soudu po tmě hraje,
k čemu slouží ty mumraje?
KRÁL:
Tedy honem s páskou dolů!
MATĚJ:
Lépe promluvíme spolu.
Co to? Matěj!
ANNA a LIDUŠKA:
Náš pan host!
MATĚJ:
Ó, čtveráku!
KRÁL:
Máš snad zlost?
MATĚJ:
To bohatství a ta sláva!
ANNA a LIDUŠKA:
Podivem jde kolem hlava!
MATĚJ:
Lovec nejsi, taký dům?
To mi nejde na rozum!
KRÁL:
Inu, někdy povalec
padne mi tak pod palec.
MATĚJ:
Aj, chytráku, celý les
nestačil by na ten ples!
SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:
Aj, to věru jesti k smíchu;
ha, ha, ha, ha!
ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:
Řekl hloupost jsem (jsi) pohříchu!
Aj, aj, aj, aj!
MATĚJ:
Nu, ať málo jsi neb mnoho,
nedělám si pranic z toho:
jenom věř, že ač jsi kos,
nepovedeš mne za nos!
SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:
Aj, to věru jesti k smíchu;
ha, ha, ha, ha!
ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:
Řekl hloupost jsem (jsi) pohříchu?
Aj, aj, aj, aj!
KRÁL:
Ale teď, co dělá kuchyně,
okus milý Matěji!
MATĚJ:
Napřed rci, kde hospodyně,
od ní přijmu raději.
KRÁL:
Zde před tebou, hle, tu je!
MATĚJ:
Vidět hned, že k čemu je!
ANNA, LIDUŠKA a MATĚJ:
Ach, to krásná jestiť paní,
pyšný vzrůst a růže tvář,
úsměv nás, jak slunce ranní,
kouzlí v miloteplou zář.
KRÁL, KRÁLOVNA, JINDŘICH, EVA a SBOR:
Hle, jak pěkné pochlebenství
otrocké bez příchuti;
a ta vzorná podobenství
k podivení nás nutí!
KRÁL:
Nyní ku stolu!
MATĚJ:
Půjdem spolu!
KRÁL:
Jen prosím
jako doma, Matěji!
MATĚJ:
Okusím,
vaříte-li chutněji.
SBOR:
Ha, nalejte do pohárů
medového vína tok,
mužná sílá z jeho žárů
vlévá se nám v pružný bok.
Dokud život plápolá,
pijme víno dokola!
Ohnivějším tlukem krouží
v útrobách nám vřelá krev;
srdce k lásce se roztouží,
ve víně ves hyne hněv:
dokud život plápolá,
pijme víno dokola.
Ve vínu píseň
se rozkvétá,
milostná tíseň
nás oplétá.
Jako se révy
ku jilmě vinou,
vábivé zpěvy
k vám dívky (naše) linou.
KRÁL:
Hle, jak víří vše a kvapí,
aj, proč netančíte v kole?
LIDUŠKA, EVA a JINDŘICH:
Ach, mé srdce tone v bole.
KRÁL a KRÁLOVNA:
Rcete, co vás takto trápí?
MATĚJ:
Aj co, platí na to sázka?
Uhodl jsem, že to láska!
LIDUŠKA:
Jeník se straní
mne od tvé návštěvy.
KRÁL:
A kde mešká, rci mi, kde je?
LIDUŠKA:
V královském vojsku zde!
KRÁL:
Pro tvé již lkání
mám snadné úlevy!
EVA a JINDŘICH:
Ach, kdy se zhojí
to naše trápení?
KRÁLOVNA:
A kdo podnik strasti dal?
EVA a JINDŘICH:
Ach, nám brání v sňatku král!
KRÁLOVNA:
Ach, to zle stojí:
pomoci vám není!
KRÁL:
Aj, slečno, zas přichmuřena
vaše vnadná žalem tvář?
KRÁLOVNA:
Ach, jí spasená přidušena
vůlí mocnou lásky zář!
KRÁL:
Času dost má ještě k sňatku.
KRÁLOVNA:
Ženich hojných drží statků,
proč mu, pane, v sňatku bráníš?
Srdce obou na smrt raníš.
JINDŘICH a EVA:
Ach, zde, pane, na kolenou
z lásky se vyznáváme,
lásku doposud tajenou
na soud tobě dáváme!
KRÁL:
Ne, ó ne, ba nikoli,
střezte se mé nevoli!
KRÁLOVNA:
Odpor tvůj mi žalné budí
jenom v prsou podezření.
KRÁL:
Kéž bys četla v mojí hrudi,
našla bys, že v hříchu není!
Chci ji vidět kolem sebe,
nechť mi dceru nahradí:
v ní a tobě zřím své nebe,
vámi život se vnadí.
Dovol mi se radovati
z jejího zde pobytu;
nectí mne, kdo mně uchvátí
těchu toho pocitu.
MATĚJ:
Ejhle, ejhle, taky tady
lékaře je zapotřebí.
Inu, nemocní jsou všady:
stálá slasť je pouze v nebi.
6. výstup
SBOR:
Hudba vám vlíbá
v tváře zardění,
tanec vkolíbá
v slaďounké snění.
Čarovným plouti
hudby klokotem
a v něžné pouti
brát se životem.
K tomu hudba nás volá
v tanci, v tanci do kola.
7. výstup
KRÁL:
Hádej, Lidko, koho vedou?
LIDUŠKA:
Ach, nevím!
KRÁL:
Však tušení sype růže
v tvář ti bledou.
LIDUŠKA:
Kéž se v skutek promění.
KRÁL:
Nyní ale jděte stranou
dívejte se zpovzdálí,
společnost sem nyní zvanou
zajisté Lidka pochválí.
8. výstup
SEKÁČEK:
Pozor nyní, milí braši,
pozor na mé velení!
Kdo tu chybí, notnou kaši
dostane si k snědení.
Pochod, v krok!
Přímo bok!
Aj, co ty jsi za nešiku,
vykračuješ mi tu z šiku.
na to pamatuj,
že jde o krk tvůj!
Zde, milosti,
je ten delikvent!
Udatnosti
nemá v sobě kvent.
Nedávno nám chtěl utéci...
KRÁL:
Aj, to jsou mi pěkné věci!
SEKÁČEK:
Ale přišel na pravého:
já si všímám dobře svého.
Ve své četě všechny vzpůrce
držím pevně, jak na šňůrce.
KRÁL:
Jak byl v útěku postižen?
SEKÁČEK:
Zprvu řádný byl a dvorný,
takže v hodnosti byl zdvižen.
Najednou však duch odporný
v něm se hnul:
nejed, schnul;
já ho slýchal,
jak si vzdychal:
nu, myslím si, pro libůstku,
má snad někde ňákou kůstku.
I dal jsem se hned na špehy
a sleduje jeho běhy
jeho jsem kdys při tom jal,
an přes pole v čilém chvatu
co dech stačil, utíkal.
Chtěl prý jen do Křivoklátu -
je to hanba povídat -
na děvče se podívat.
KRÁL:
Vidím již, by neutíkal,
že musí být připoután.
Tož, by pořádku přivykal,
v pouta manželství buď vklán.
SEKÁČEK:
Tahle hodná ochechule,
trestu smrti jesti půle:
protož pravím, na mou čest,
zasloužený trest to jest.
JENÍK:
Ne, ó ne - a raději smrti
podstoupím já úlohu:
hněv váš ať mne zcela zdrtí,
Lidku zradit nemohu.
SEKÁČEK:
Ejhle! Lidku nechceš zradit?
To již, bloude, musíš snést..
Ty bys bral se s Lidkou hladit,
ale kde by zůstal trest?
JENÍK:
Milost!
KRÁL:
Již ti dána!
Tuto tvá nevěsta.
JENÍK:
Nesmím!
SEKÁČEK:
Nezlob pána,
když tak vlídně trestá!
KRÁL:
Nuž, pohlédni, jaká žena
tobě za trest usouzena.
JENÍK:
Lidko! Tě-li ženou zváti smím!
LIDUŠKA:
Sma nevím, zda-li bdím či sním!
SEKÁČEK:
Jakživo to neslýcháno,
aby zběhům bylo dáno,
za trest děvče jako luska!
Jářku, kdyby taká kůstka,
byl pro mne uschována,
hned bych utek zítra zrána.
LIDUŠKA a JENÍK:
Ach, po dlouhé noci žalu
nastal jasný blaha den;
tomu vděčnou vzdejme chválu,
sladký jenž nám splnil sen.
KRÁL, KRÁLOVNA, MATĚJ, ANNA, EVA, JINDŘICH a SBOR:
Vám po dlouhé noci žalu
nastal jasný blaha den;
Bohu vděčnou vzdejte chválu,
sladký jenž vám splnil sen.
9. výstup
KRÁL:
Nuže tedy, milý hoste,
jsem-li tobě ve dluhu?
MATĚJ:
Ach, tvá vděčnost nad mou roste
o tebe již zásluhu!
KRÁL:
Aj, nech toho upejpání,
jako doma, Matěji!
MATĚJ:
Aj, což o to, bez meškání
šel bych po tvé šlépěji.
KRÁL:
Jaké tedy máš rozpaky?
MATĚJ:
Cožpak nemám zdravé zraky?
Vidím již, žes velkým pánem.
KRÁL:
Proč tak náhle tě to trudí?
MATĚJ:
V srdci mém se polekaném
náhlá lítost nad tím budí,
že nectím tvůj slušně stav!
KRÁL:
Nedbej také na předsudky,
v muži ctím jen dobré skutky,
nezřím na jeho snad háv.
Ruku dej mi, čím jsem koli,
rovné máme zde úkoly.
MATĚJ:
S želem by ti bylo,
kdybych vzal tě za slovo.
KRÁL:
Bylo by mi milo,
slibuji tak nanovo.
MATĚJ:
Nu, co kdybych tak si činil,
jak ty v mém kdys domově?
KRÁL:
Myslíš, že bych tebe vinil?
Ne! Já stojím ve slově!
MATĚJ:
Nuže tedy, u mnes hodoval.
KRÁL:
Slušno, abys v tom mne sledoval.
SBOR:
Víno se již v číši pění,
nejdražší to vlasti dar:
v sladkou shodu mžikem změní
každý v srdci citů svár.
Jím se síla pěstí,
v něm se rodí štěstí,
dokud budem žít,
víno budem pít!
MATĚJ:
Nato tanec se ti zlíbil!
KRÁL:
V tom též odplatu jsem slíbil.
SBOR:
Strun libý zvuk
z tajených muk
se vyznává;
tu si zahrává
jak zefyr s růží,
pak se zas vzmuží
a se vyrojí
k vzdornému boji;
s námi, s námi dokola
zvučná hudba tě volá!
MATĚJ:
Aj, to všecko nepostačí!
KRÁL a KRÁLOVNA:
Dáme vše, co srdce ráčí.
MATĚJ:
Nuž poslyš!
hned to zvíš;
v lese kvítko vykvétalo
jako violka - dcera má;
kvítko v lásce povzdychalo
květovýma ústama.
Otec ale jen posměchy
měl pro dítka svého vzdechy!
Host zavítal v mé zátiší
co chtěl, vše mu činěno,
to nejdražší v chudé chýši,
dceru provdat svoleno.
Nuže rci, zda na výměnu,
zde smím vybrat sobě cenu?
KRÁL:
Ach, já nemám dcery žádné!
MATĚJ:
Hle, jak ochotnost tvá chladne.
Nuže tedy, za oddárek
dej mi, pane, tento párek!
KRÁL:
Drzá zde mi tvá odvaha
na mé svaté právo sahá.
MATĚJ:
Jenom za slovo tě bera
k té jsem dospěl odvaze!
KRÁL:
Aj, přílišná má důvěra
v tomto pyká úraze.
Slovo tvé jest drzá zrada
prokázané milosti;
ranila mne zubem hada
v srdce bídnou chytrostí.
Pýcha má pout slova střese.
Otročit vám - to nesnese!
KRÁLOVNA:
Zapuď hněv, jenž tě ovládá,
nedej slechu prchlosti!
Slib svůj splň, ať nepostrádá
slovo tvé kdys platnosti.
Láska k tobě prosbu nese,
neměň v žal, co počlo v plese.
JINDŘICH, EVA a SBOR DAM:
Ach, ta chvíle nás okrádá
o života (toho dne) blahosti.
Těžkou zkoušku na nás (ně) vkládá
osud ve své krutosti.
Hlas náš k nebi prosbu nese;
neměň v žal, co počlo v plese.
MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:
Přísnost tvoje mne (nás) okrádá
o toho dne blahosti.
Důminku, jež tě ovládá,
z prsou, pane, vyhosti.
Hlas náš k tobě prosbu nese:
Neměň v žal, co počlo v plese.
SBOR PÁNŮ:
Slovo to je drzá zrada
prokázané milosti.
Ranila jen zubem hada
krále bídnou chytrostí.
Vel jen; hněv náš zmiji střese,
vylíhnutou v divém lese.
MATĚJ:
Aj tedy, milé děti,
nechcem zde víc překážeti.
ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:
Ano, domů do lesa,
tam zas duše zaplesá!
MATĚJ:
Les jest otcem jaré síly,
z lesů vchází světla svit:
ševel větví nás nemýlí
les jest pravdy svatý byt.
Pojďte, dítky! Zde nás klame
cizích mravů lživý květ;
zde jen o klid duše hráme:
jiný vzduch tu, jiný svět.
Ó, když nám zase zašumí
nad hlavami větví hlas:
bohdá každý bol se ztlumí
a mír pojme v náruč nás!
KRÁL:
Ne, již neodcházej
takto ode mne v hněvu!
Tuto si provázej
žitím vnadnou děvu.
EVA a JINDŘICH:
Díky, díky, mocný králi!
MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:
Ach, my králi se rouhali!
KRÁL:
Nic víc. Dobré naučení
jsme od tebe sobě vzali.
KRÁLOVNA:
Lid se za tvé se zapření
chvalnou pověstí odmění!
KRÁL:
V tobě k prsům lid svůj tlačím:
jeho řídit chci se zvykem
a pokud svou silou stačím,
blaha být mu prostředníkem.
MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, JENÍK, JINDŘICH, EVA a SBOR:
Co svět blaha má v svém lůnu,
v tvém prokvítej území,
sláva věčná vůkol trůnu
poj se s lásky růžemi.
A když míru ti koruna
zaskví moudrém na čele:
slavit bude každá struna
v tobě lidu přítele.