česky | English

Hanslick, Eduard (1825 - 1904)

Přední německý hudební kritik a estetik českého původu, čelní představitel estetického formalismu. Hlavními opěrnými body jeho estetické teorie byly především návaznost na tradici vídeňské školy, důraz na instrumentální hudbu a odpor k reformě hudebního divadla, kterou ve svých operách uskutečňoval Richard Wagner. Hanslick zcela odmítal tzv. programní hudbu s poukazem na úplnou soběstačnost „čisté“, absolutní hudby, jejímiž nejvlastnějšími vyjadřovacími prostředky jsou tóny. Dvořákovu hudbu poznal v době, kdy byl členem státní komise, která rozhodovala o udílení stipendií pro mladé nemajetné umělce. Po celou dobu Dvořákovy umělecké kariéry ho uznával jako autora absolutní hudby, kterou významně propagoval v německy mluvících zemích, a živě se zajímal o všechny skladatelovy novinky: např. přijel do Prahy, aby mohl v premiéře zhlédnout operu Dimitrij (Dvořák, vědom si Hanslickova mezinárodního vlivu a renomé, na základě jeho kritiky přistoupil k zásadnímu přepracování díla). Když se v polovině 90. let Dvořák přiklonil k programní hudbě - zejména svými symfonickými básněmi na erbenovské náměty - Hanslick se k této tendenci postavil odmítavě. Jako přítel Dvořákova nakladatele Simrocka se Hanslick s Dvořákem několikrát osobně setkal v Karlových Varech, Vídni, Praze aj. Dvořák Hanslickovi dedikoval svoje Legendy.


Z Hanslickovy kritiky Slovanských rapsodií:

"Kdo dovedl napsat prvních čtrnáct stran této partitury, musí být zván neobyčejným, pravým a zdravým talentem. Témata ,Slovanské rapsodie' nejsou národní melodie, nýbrž vlastní invence skladatelovy. Rapsodie, jak již její jméno praví, nemá pevné formy sonátové nebo ouverturní, je jednovětá, avšak vícedílná. Pestrost lze jí sotva vytknout: celý kus vystačuje se dvěma tématy, jež doznávají různých, s kontrapunktickým duchem prováděných změn. Přes svoji délku není Rapsodie ani chvíli nudnou; nepřipustí to již ani půvab její orchestrace. Při tom Dvořákovy orchestrální efekty nenáležejí naprosto k oněm umělým květinám, na koberci libovolně vyšitým: jsou to květy přirozené či správněji vše kvete a svítí, klíčíc ze zdravého muzikálního jádra, od něhož je neodmyslitelno. Ze všeho mluví neobyčejný smysl pro pravý zvuk orchestrální."

Z Hanslickovy kritiky symfonických básní:

"Jsem vděčným posluchačem Dvořákovy hudby a vnímám její půvaby snad až příliš citlivě, ale přesto jsem nemohl zamlčet nebezpečí tohoto nejnovějšího směřování. Dvořák nemá zapotřebí chodit prosit o svou hudbu k literatuře (a k jaké literatuře!). Jeho bohatá hudební vynalézavost nepotřebuje žádné půjčky, berličky a návody. ... Je to zvláštní vášeň, s níž se Dvořák nyní oddává ošklivým, nepřirozeným a strašidelným námětům, které jeho pravému hudebnickému smyslu a jeho příjemné povaze tak málo odpovídají. Ve Vodníkovi je to skřet, který vlastnímu dítěti utrhne hlavu a hodí ji nešťastné matce, v Polednici je to ženská příšera, v jejíchž rukou dodýchá nevinné dítě. ... Avšak právě v Holoubkovi vkročil do programní hudby ještě o krok dále než Strauss ve své symfonii Z Itálie. Strauss přináší krásné nadpisy k nehezké hudbě, Dvořák krásnou hudbu k ošklivému textu."