česky | English

hymnus „dědicové bílé hory“

OPUSOVÉ ČÍSLO 30
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU původní verze: 27
revize: 102
konečná verze: 134
DATUM VZNIKU původní verze: květen (?) 1872 - 3. června 1872
revize: 1880
konečná verze: 1884
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY původní verze: 9. března 1873, Praha
revize: 14. března 1880
konečná verze: (?) 13. května 1885, Londýn
INTERPRET PREMIÉRY původní verze: pražský Hlahol, dir. Karel Bendl
revize: pražský Hlahol, orchestr Filharmonie, dir. Karel Knittl
konečná verze: (?) Geaussent's Choir, dir. Antonín Dvořák
1. VYDÁNÍ původní verze: dosud nevydáno
revize: dosud nevydáno
konečná verze: Novello, Ewer & Co., 1885, Londýn
TEXT Vítězslav Hálek
INSTRUMENTACE 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 1 pozoun, tympány, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor
DURATA cca 17 min.

    

okolnosti vzniku

Za Dvořákovým rozhodnutím komponovat dílo se silně vlasteneckým obsahem bezpochyby stojí společensko-politická situace přelomu 60. a 70. let 19. století. V tzv. rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 spatřovala většina Čechů zmaření svých nadějí, které o sedm let dříve přinesl pád Bachova absolutismu, a odsunutí práv českého národa na periferii zájmů dualistického státu. V této zjitřené atmosféře sáhl Dvořák po rozsáhlé lyricko-epické skladbě Vítězslava Hálka Dědicové Bílé hory z roku 1869, jejíž hlavní charakteristikou je silný vlastenecký patos. Autor v ní líčí pobělohorské utrpení Matky - vlasti, snahu nepřátel úplně ji zničit, jejich boj se „sborem vyvržených“ (tj. s představiteli českého lidu) a konečné osvobození Vlasti českým Geniem. Báseň uzavírá oslavný hymnus. Právě tento závěrečný hymnus se stal Dvořákovi podkladem k vytvoření kantáty pro smíšený sbor a orchestr.
 

 úvodní strana partitury

charakteristika

Jednověté dílo lze pomyslně rozčlenit na dvě části, z nichž první se nese ve vážné náladě a klidných harmoniích, druhá je plná slavnostní nálady, která postupně graduje až k výrazu radostného nadšení. Přes tento vnitřní náladový vývoj se Dvořákovi podařilo vytvořit dokonale homogenní, stylově jednotný celek. V Hymnu se vrchovatou měrou uplatňuje Dvořákovo instrumentační umění a schopnost propojit přesvědčivým způsobem sborové těleso s instrumentálním aparátem. Za pozornost stojí také invenční imitační práce nebo efektně vybudovaná gradace v závěru díla na slova „jeť jedna vlast, jeť jediná jen matka!“

program koncertu
s premiérou Hymnu  

Premiéra a další osudy díla

Premiéra Hymnu 9. března 1873 v Praze byla pro dvaatřicetiletého skladatele zlomovým okamžikem. Po mnoha letech komponování v ústraní se stala prvním velkým Dvořákovým triumfem, kterým se etabloval jako významný tvůrce české hudby. Hudební kritik Ludevít Procházka se o premiéře vyjádřil v časopise Dalibor takto:

„Přiznávám se milerád, že již dávno jsem nebyl tak do nejhlubšího nitra rozechvěn skladbou hudební jako tentokráte, i sdílel jsem bez rozpaků všeobecné to nadšení obecenstva. ... Celé to dílo jest jako z jedné litiny – vše se hrne kupředu bezpřetržitým proudem pravdivé, výrazuplné deklamace, s živými barvami orchestrálními i ve formách bohaté polyfonie. Je to pravý hymnový styl, lapidární, velkolepý; myšlenky mužné, rekovné, kresba mistra nové doby důstojná, zkrátka: vstříc nám tu vane duch, jenž snoubí se v krásný celek s Hálkovým.“
 
V pozdějších letech Dvořák podrobil Hymnus dílčím úpravám. Poprvé roku 1880 v souvislosti s jeho dalším provedením, podruhé roku 1884 před jeho vydáním tiskem u londýnského vydavatelství Novello. Přes svoje vysoké hudební kvality i přes skutečnost, že se jedná o významnou položku z hlediska Dvořákova uměleckého vývoje, Hymnus se z koncertních pódií doslova vytratil. Např. Česká filharmonie za více než sto let své existence zařadila dílo na program pouze jedenáctkrát, naposledy 7. září 1941.