jakobín
OPUSOVÉ ČÍSLO | 84 |
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU | původní verze: 159 |
přepracovaná verze: 200 | |
DATUM VZNIKU | původní verze: 10. listopadu 1887 - 18. listopadu 1888 |
přepracování: 17. února - 7. prosince 1897 | |
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY | původní verze: 12. února 1889, Praha |
přepracovaná verze: 19. června 1898, Praha | |
INTERPRET PREMIÉRY | původní verze: Karel Čech - hrabě Vilém, Bohumil Benoni - Bohuš, Václav Viktorin - Adolf, Berta Foerstrová - Lautererová - Julie, Karel Veselý - Jiří, Adolf Krössing - Benda, Vilém Heš - purkrabí, Hana Cavallárová - Terinka, Emma Maislerová - klíčnice, orchestr a sbor Národního divadla, dir. Adolf Čech, režie: Josef Šmaha |
přepracovaná verze: Václav Kliment - hrabě Vilém, František Šír - Bohuš, Václav Viktorin - Adolf, Robert Polák - purkrabí, Karel Veselý - Jiří, Adolf Krössing - Benda, Julie Koldovská - Julie, Hana Cavallárová - Terinka, Růžena Vykoukalová - klíčnice, orchestr a sbor Národního divadla, dir. Adolf Čech, režie: Josef Šmaha | |
1. VYDÁNÍ | Státní hudební vydavatelství, 1966, Praha |
AUTOR TEXTU | Marie Červinková-Riegerová + František Ladislav Rieger (přepracovaná verze) |
INSTRUMENTACE | 3 pikoly, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 3 klarinety, 2 fagoty, kontrafagot, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, velký buben, činely, triangl, harfa, varhany, housle, violy, violoncella, kontrabasy + malý orchestr za scénou (2 pikoly, 2 trubky, 1 pozoun, triangl, činely, velký buben, smyčce) + smíšený sbor + dětský sbor + sóla |
ČÁSTI / VĚTY |
1. dějství: Náměstí venkovského městečka
2. dějství: Síň u učitele Bendy 3. dějství: Klenutý skvostný sál se sloupovím |
OSOBY | Hrabě Vilém z Harasova - bas Bohuš z Harasova, jeho syn - baryton Adolf z Harasova, jeho synovec - baryton Julie, Bohušova žena - soprán Filip, purkrabí - bas Jiří, myslivecký mládenec - tenor Benda, učitel a regenschori - tenor Terinka, jeho dcera - soprán Lotinka, klíčnice - alt měšťané a měšťanky, mládež, školní děti, hudebníci, venkované |
DURATA | cca 2 h. 35. min |
okolnosti vznikuU málokterého Dvořákova díla se setkáme s tak dlouhým časovým úsekem mezi prvotním záměrem a skutečným počátkem práce na partituře. V případě Jakobína je to celých šest let. Významným podnětem ke kompozici nové komické opery byl Dvořákovi úspěch premiéry jeho starší jednoaktovky Tvrdé palice, která se po sedmiletých odkladech konala 2. října 1881 v Novém českém divadle. O libreto k nové opeře skladatel nejdříve požádal právě autora textu Tvrdých palic, Josefa Štolbu. Ten však již mezitím kvůli nízkým honorářům ztratil o libretní tvorbu zájem. Dvořák se tedy se stejnou prosbou obrátil na Marii Červinkovou-Riegrovou, se kterou již spolupracoval na opeře Dimitrij. Červinková si nebyla jistá, zda se pro vytvoření libreta s komickým námětem hodí, ale přesto se rozhodla skladateli vyhovět. Počátek Dvořákovy práce na zhudebnění libreta byl neustále odsouván, a to hned z několika důvodů: → Geneze libreta byla zdlouhavá a komplikovaná (viz dále). |
![]() strana z partitury 2. jednání |
Dvořákova nerozhodnostV květnu 1882 dopsala Červinková první dějství libreta a celé ho přečetla Dvořákovi. Skladateli se námět i zpracování zamlouvaly, a tak Červinková pokračovala v práci. Oba tvůrci se znovu sešli po delší pauze teprve ve druhé polovině října. Pro libretistku představovalo toto setkání nepříjemné rozčarování. Po řadě neúspěšných pokusů proniknout s Dimitrijem za hranice váhal totiž nyní Dvořák se zhudebněním nové opery na ryze český námět z obav před dalším neúspěchem na cizích jevištích. Červinková přesto text dokončila a na jaře 1883 ho pod novým názvem Matčina píseň zadala do soutěže vypsané Sborem pro zřízení Národního divadla (libreto získalo čestné uznání, první cena nebyla udělena). V červnu 1883 se nicméně zdálo, že Dvořák přece jen se zhudebňováním libreta začne. V dopise Červinkové píše: „Libreto Jakobína jsem si důkladně přečetl a musím Vám vyznat, že jsem se s knihou úplně spřátelil. Líbí se mi rozhodně.“ Následovaly však další odklady způsobené jednak Dvořákovými závazky v zahraničí, ale znovu také skladatelovou nerozhodností. Jedná se o období, kdy se Dvořákova hudba začala jednoznačně prosazovat na světových koncertních pódiích a skladatel pochyboval, zda je volba specificky lokálního námětu tou nejlepší cestou pro jeho další uměleckou dráhu. Zabýval se rovněž myšlenkou konzultovat libreto s vlivným vídeňským kritikem Eduardem Hanslickem, ale není známo, zda k tomu nakonec došlo. Rozhodujícím momentem pro osud opery Jakobín byl nakonec zřejmě dopis Červinkové Dvořákovi z 1. srpna 1887: „Psala jsem toto libreto kdysi k Vašemu přání. Vy jste mi scénář i libreto schválil, kolikrát jste se mi o něm velmi pochvalně vyslovil, chtěl jste jej komponovati a pak jste si to rozmyslel a říkal jste zejména, že Vám to hudební kritikové zrazují. Myslím, že v té věci přijde na to, co se Vám samému líbí. Nemáte-li do "Jakobína" tu pravou chuť, jaké je ke zdaru takového hudebního díla zapotřebí, tedy prosím, abyste se neostýchal a mně libreto bez odkladu vrátil.“ Rozhodné stanovisko Červinkové na Dvořáka zřejmě zapůsobilo a bez dalších průtahů se konečně - po šesti letech od prvotního záměru - na podzim 1887 pustil do práce. |
vznik libretaLibreto opery Jakobín vznikalo dlouho a komplikovaně. Červinková postupně vytvořila několik verzí scénáře, než se dopracovala k definitivnímu znění, na jehož základě vytvořila konečné libreto. Zpočátku byla hlavním impulsem pro neustálé přepracovávání vlastní nespokojenost s podobou příběhu a snaha vyvarovat se obvyklých operních klišé, později si řadu změn v textu vyžádal sám Dvořák. Prvotním inspiračním zdrojem z hlediska námětu byl libretistce článek V. V. Zeleného v časopise Osvěta, ve kterém se autor zabýval stavem soudobé české opery. Zelený mj. psal: „Nemůže např. celou operu nesmírně zábavnou a opravdu národní učiniti řádně zužitkovaný typ českého kantora asi z osmnáctého století?“ Druhým podnětem - i když se o něm libretistka nikde nezmiňuje - mohl být Červinkové Jiráskův román Na dvoře vévodském, který využívá podobných dějových prvků a charakterů postav (konfrontace zámku a podzámčí, významná úloha motivu hudby, namyšlený panský vrchní, venkovský učitel aj.). |
Ke genezi libreta významně přispěl také libretistčin otec, významný politik své doby, František Ladislav Rieger. Počínaje druhou verzí libreta se s ním Červinková radila ohledně jednotlivostí i celkové koncepci a někeré Riegerovy připomínky nebo návrhy konkrétních řešení vzala v úvahu. Jedná se např. o motiv názorového konfliktu mezi Bohušem a Adolfem, který je z roviny osobní povýšen na úroveň ideovou (Adolf jako zastánce starých feudálních pořádků versus Bohuš jako reprezentant osvícenských idejí). Rieger byl rovněž autorem vůbec poslední textové úpravy díla: když v roce 1897 pracoval Dvořák na revizi opery, Červinková již nežila (zemřela předčasně roku 1895 v jednačtyřiceti letech), a tak text k Terinčině árii „Na podzim v ořeší“ napsal pro Dvořáka Rieger. |
charakteristika libretaPříběh představuje ideálně vyváženou kombinaci lyrických, komických, vážných i dramatických prvků, jimiž se prolíná motiv vlastenectví (nikoli pateticky vypjatého). Atmosféra příběhu dýchá ovzduším zidealizovaného českého maloměsta v době francouzské revoluce s celou plejádou typicky českých figurek. Libreto jistě skladatele zaujalo také díky skutečnosti, že řada podrobností v dějovém rámci opery pozoruhodně odpovídá okolnostem Dvořákova mládí. Už samo prostředí, ve kterém se příběh odehrává, koresponduje s atmosférou Zlonic, kde skladatel dospíval. Kantor a muzikant Benda jakoby byl protějškem zlonického Liehmanna, který mladého Dvořáka zasvěcoval do základů hudební teorie. Stejně jako v opeře Benda, měl i Liehmann dceru jménem Terinka, se kterou Dvořák (v opeře Jiří) zpíval na kůru při mších. Ve starší dvořákovské literatuře lze narazit na úvahy, zda snad tyto paralely nevnesla do libreta Červinková záměrně. Žádné doklady tomu však nenasvědčují. |
![]() část partitury s duetem "My cizinou jsme bloudili" |
Jedním z hlavních rysů libreta je motiv hudby jako přímého dramatického činitele. Figuruje v Jakobínu v mnoha různých rovinách: vlastenecké, náboženské, sociální, psychologické atd. a stává se tak nejen jedním z nejvýraznějších ideových prvků, ale mnohdy doslova hybatelem děje. Hned v úvodní scéně zaznívá zpěv mariánské písně z kostela na náměstí, kam přicházejí po dlouhém pobytu v cizině Bohuš s Julií. Návrat do vlasti je tak v libretu úzce spojen s projevem typicky české hudebnosti, jak ji také Bohuš komentuje svojí první replikou: „Slyš, český zpěv! Ó zvuč mi, zvuč! Tvůj vábný hlas jak sladce zní mi! Toť pozdrav vlasti vítá nás!“ Hned v první scéně je tedy divák svědkem úzkého propojení představy (české) vlasti a (české) hudby, což je ve druhém dějství potvrzeno v duetu „My cizinou jsme bloudili“. Bohuš a Julie se v něm vyznávají z lásky k vlasti i k české hudbě a tyto dva pojmy jim vlastně splývají v jedno:
BENDA: „Zdaž víte, co jest umění, co hudby vzlet, a v zpěvu - li se znáte?“ V opeře figuruje fenomén hudby také v rovině osobní: Bohuš vzpomíná na ukolébavku, kterou mu v dětství zpívala matka: „Synáčku, můj květe, mé blaho, můj světe, mé nebe!“ Tato melodie pak sehraje rozhodující roli ve třetím jednání, kdy ji Julie ve skrytu zanotuje, aby prostřednictvím vzpomínky na zesnulou ženu obměkčila hraběte a přiměla ho odpustit synovi. Dalším příkladem je posměšný popěvek, který sám složil a zpívá Jiří na účet svého soka v lásce, purkrabího Filipa („Znáte toho pána!“). V této scéně je hudba vlastně prostředkem rebelie či jakýmsi posledním útočištěm proti zvůli výše postaveného. A konečně má hudba „hlavní roli“ také v jedné z nejpůvabnějších a divácky nejatraktivnějších scén v dějinách české opery, v tzv. školní scéně, ve které učitel Benda secvičuje s dětmi vlastnoručně zkomponovanou kantátu na počest nového panstva. |
obsah operyděj se odehrává na malém českém městě roku 1793. PRVNÍ DĚJSTVÍ:
DRUHÉ DĚJSTVÍ:
TŘETÍ DĚJSTVÍ: |