česky | English

klavírní kvartet č. 2

OPUSOVÉ ČÍSLO 87
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 162
DATUM VZNIKU 10. července - 19. srpna 1889
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY (?) 17. 10. 1890, Frankfurt nad Mohanem
INTERPRET PREMIÉRY Hugo Heermann, Ernst Welcker, Hugo Becker, Martin Wallenstein
1. VYDÁNÍ Simrock, 1890, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA Es dur
ČÁSTI / VĚTY
1. Allegro con fuoco
2. Lento
3. Allegro moderato, grazioso
4. Finale. Allegro ma non troppo
DURATA cca 35 min.


okolnosti vzniku, premiéra a vydání díla

Klavírní kvartet Es dur je Dvořákovým druhým a zároveň i posledním dílem této nástrojové sestavy. Od předchozího Klavírního kvartetu D dur jej dělí celých čtrnáct let. Ke kompozici díla se Dvořák rozhodl až po dlouhém naléhání svého nakladatele Simrocka, který mu v dopisech opakovaně připomínal: „Rád bych měl od Vás klavírní kvartet – a Vy jste mi jej dávno slíbil! Jak je to s ním?“ Kvartet vznikl během letních měsíců 1889 na Dvořákově letním sídle ve Vysoké. K prvnímu doloženému provedení došlo 17. října následujícího roku ve Frankfurtu nad Mohanem, další provedení se uskutečnila 3. listopadu v Mnichově, 23. listopadu za Dvořákovy přítomnosti v Praze a 24. listopadu v Manchesteru. Simrock vydal dílo ještě téhož roku.


charakteristika

Klavírní kvartet Es dur je významným reprezentantem autorovy vrcholné zralosti a představuje jeden z nejprůkaznějších dokladů Dvořákovy mimořádné schopnosti naplňovat klasické formy novým, originálním obsahem. Charakter první věty v sonátové formě určuje především rázné hlavní téma, které je hned na počátku exponováno ve výrazném unisonu všech nástrojů. Stojí také na místě závěrečného tématu a na jeho základě je vybudováno i provedení. Vedlejší téma, které do věty vnáší náladový kontrast, figuruje pouze v expozici a repríze, jinak se na tematické práci nepodílí. Typicky dvořákovská je „falešná“ koda: velká gradace v závěru reprízy, po níž posluchač očekává závěr věty, se náhle zlomí a hudební tok postupně zdánlivě dohasíná, aby se z pianissima znovu vzepnul k několikataktovému efektnímu zakončení. Druhá část kvartetu, která patří k Dvořákovým nejpůsobivějším pomalým větám, se skládá ze dvou téměř shodných bloků hudby s exponováním totožného tematického materiálu. Při jeho opakování však dochází k instrumentačním a částečně i modulačním obměnám. Každý z bloků postupně uvádí pět navazujících témat, z nichž čtvrté vnáší do jinak klidné atmosféry věty dramatický akcent. Formu věty lze znázornit schématem A-B-C-D-E-A‘-B‘-C‘-D‘-E‘. Třetí věta bývá přirovnávána k náladově podobné scherzové větě z Dvořákovy Symfonie G dur. Má s ní společné nejen třídílné formální uspořádání, ale především povahu tematického materiálu: hlavní oddíl v podobě jakéhosi melancholického valčíku a živější střední díl. Vedlejší téma hlavní části je pozoruhodné svým orientálním zabarvením, které je způsobeno použitím zvětšené sekundy es-fis v melodické lince nad prodlevou akordu g moll. Závěrečná věta kvartetu patří k nejživějším Dvořákovým větám. Její strhující účinek je daný především rytmicky výrazným hlavním tématem, které větě dominuje. Věta má pozoruhodný harmonický plán: začíná v „nesprávné“ tónině es moll a k základnímu Es dur se dopracuje až v repríze.


z Dvořákovy korespondence

Antonín Dvořák Aloisi Göblovi, 10. srpna 1889:

Chcete vědět, co dělám? Mám toho plnou hlavu, jen kdyby to mohl člověk ihned napsat! Ale jaká pomoc, musím pomalu, jen co ruka stačí a to ostatní dá pánbůh. Nyní mám už zase tři věty nového kvarteta s klavírem úplně hotové a finale bude za několik dní. Jde to nad očekávání lehce a melodie se mi jen hrnou. Zaplať pánbůh!