česky | English

klavírní trio č. 2

OPUSOVÉ ČÍSLO 26
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 56
DATUM VZNIKU 4. ledna - 20. ledna 1876
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 29. června 1879, Turnov
INTERPRET PREMIÉRY Ferdinand Lachner, Alois Neruda, Antonín Dvořák
1. VYDÁNÍ Bote & Bock, 1880, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA g moll
ČÁSTI / VĚTY
1. Allegro moderato
2. Largo
3. Scherzo. Presto
4. Finale. Allegro non tanto
DURATA cca 29 min.


okolnosti vzniku a premiéra

Klavírní trio g moll vzniklo v časovém úseku pouhých sedmnácti lednových dnů roku 1876. Dvořák je na rukopisné partituře výslovně označil jako „Trio č. II.“, přestože ve skutečnosti se jednalo o jeho přinejmenším čtvrté dílo tohoto nástrojového složení (dvě tria z počátku sedmdesátých let skladatel neuznal za hodná provozování a zničil je). Snad ještě v důsledku úmrtí Dvořákovy dcery Josefy v srpnu předchozího roku se díla počátku roku 1876 vyznačují melancholickým, teskným zabarvením (trio stojí dobou svého vzniku v těsném sousedství Smyčcového kvartetu E dur a oratoria Stabat mater). Premiéra se konala – se skladatelem u klavíru - 29. června 1879 v rámci Dvořákova koncertu v Turnově a v následujícím roce dílo vyšlo u nakladatelství Bote & Bock v Berlíně. Trio bylo vzápětí provedeno v Hamburgu (24. dubna 1880), Londýně (21. května 1880), Rotterdamu (17. června 1880) a Dublinu (13. listopadu 1880).


charakteristika

Trio g moll dělí od předchozí skladby stejného nástrojového složení pouhých osm měsíců a také po stránce kompoziční techniky mají obě díla obdobné znaky. Přesto se však od sebe výrazně liší obsahem. Na rozdíl od radostného rozmachu Tria B dur zde převládá spíše výraz stesku. Z hlediska zpracování tematického materiálu se Dvořák uchyluje k řešení, které je pro jeho tvorbu neobvyklé: dílo se vyznačuje výraznou tematickou úsporností, kdy žádná z jeho vět nemá více než dvě témata. Ta navíc často dokonce vyrůstají ze stejného základu, čímž je dojem tematického zjednodušení ještě posílen. Je tomu tak hned v první větě, jejíž bohatě variovaný tematický materiál vystavěný z jednoho společného jádra vytváří téměř monotematický efekt. Přispívá k tomu také absence výraznějších kontrastů, takže hudební proud i při zachování tradiční sonátové formy působí jednolitým dojmem. Druhá věta je dokonce vystavěna z jediného tématu, které prochází mnoha obměnami při zachování svého původního, bolestně meditativního rázu. Radostnou náladu do tria nevnáší ani scherzová věta v tradiční trojdílné formě. Krajní části jsou charakteristické svým ostinátním rytmem tvořeným téměř výhradně čtvrťovými hodnotami ve tříčtvrtečním metru. Čtvrtá věta v sonátové formě je vystavěna ze dvou témat a přináší poněkud optimističtější náladu, která se dokonce v závěru díky přesunu do G dur rozjasní až k výrazu radostného veselí. Trio g moll lze již považovat za zralé dílo svého autora, které je však na koncertních pódiích zastíněno pozdějšími dvěma Dvořákovými trii – mistrovským Triem f moll a populárními Dumkami.


z dobových ohlasů

The Athenaeum, 29. května 1880:

„Především první a poslední věta přinášejí otazníky z hlediska formy. Nicméně proti těmto nedokonalostem lze postavit řadu kouzelně svěžích a pikantních nápadů více či méně upomínajících na skladatelovu národnost. Některá z těchto témat mají tak nepochybně slovanský charakter, že si je snad Dvořák vybral ze zásobárny „Volkslieder“ připravených k efektnímu využití v instrumentálních skladbách. Ať tomu tak je, či ne, celé trio, a zejména obě střední věty, přináší potěšení svoji melodickou krásou a nenuceným výrazem.“