česky | English

klavírní trio č. 4 „dumky"

OPUSOVÉ ČÍSLO 90
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 166
DATUM VZNIKU listopad 1890 - 12. února 1891
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 11. dubna 1891, Praha
INTERPRET PREMIÉRY Ferdinand Lachner, Hanuš Wihan, Antonín Dvořák
1. VYDÁNÍ Simrock, 1894, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA e moll
ČÁSTI / VĚTY
1. Lento maestoso, e moll
2. Poco adagio, cis moll
3. Andante, A dur
4. Andante moderato, d moll
5. Allegro, Es dur
6. Lento maestoso, c moll
DURATA cca 30 min.


okolnosti vzniku, premiéra a další provedení

Na svém v pořadí šestém (dnes čtvrtém dochovaném) klavírním triu s podtitulem „Dumky“ začal Dvořák pracovat bezprostředně po dokončení Requiem, v listopadu 1890. Kompozice díla mu zabrala – s jednou větší přestávkou – necelé tři měsíce. V průběhu práce informoval Dvořák svého přítele Göbla, že pracuje na novém díle, které charakterizoval jako „malé skladby pro housle, cello a piano. Bude to veselé a smutné. Někde to bude jako zádumčivá píseň, tu zase jakoby veselý tanec, avšak ve slohu lehčím, abych tak řekl, populárnějším, zkrátka aby to bylo pro vyšší i nižší.“ Zmínka o záměrné „lehkosti“ slohu snad vysvětluje, proč Dumky ve své neobyčejné popularitě dlouhodobě převyšují skladatelovo vrcholné Klavírní trio f moll, přestože jeho kompoziční propracovanosti, závažnosti umělecké výpovědi a myšlenkové hloubky nedosahují. Premiéra „Dumek“ se konala již dva měsíce po dokončení partitury, 11. dubna 1891 v Praze v rámci slavnostního večera na Dvořákovu počest – právě v té době byl totiž skladateli udělen čestný doktorát pražské univerzity. Na premiéře se Dvořák sám podílel jako klavírista. Nebylo to naposledy, kdy toto dílo veřejně interpretoval: máme doklady celkem o čtyřiačtyřiceti koncertech, na nichž Dvořák vystoupil v „Dumkách“ jako klavírista. Většina z nich byla součástí rozsáhlého koncertního turné „na rozloučenou“, které Dvořák uspořádal na jaře 1892 po českých a moravských městech před svým odjezedem do Spojených států. Trio vyšlo roku 1894 u berlínského nakladatelství Simrock. Dvořák v té době pobýval ve Spojených státech, takže korektury obětavě provedl skladatelův přítel Johannes Brahms.


co je „dumka“?

Slovo „dumka“ je zdrobnělinou ukrajinského slova „duma“ (= myšlenka, představa, uvažování, přemítání), které se v různých drobných modifikacích vyskytuje i v jiných slovanských jazycích (české „dumat“ = přemýšlet). Z hudebního hlediska původně označuje specifický druh ukrajinské (maloruské) písňové formy, pro niž je typické pomalé tempo a zamyšlený, melancholický charakter. V průběhu 19. století se jí nechala inspirovat řada hudebních skladatelů, kteří ji přenesli do oblasti vyšších uměleckých forem. Jednalo se zejména o skladatele slovanské: P. I. Čajkovského, M. P. Musorgského, F. Chopina, L. Janáčka a nejvýrazněji A. Dvořáka.


Dvořákův vlastní klavírní výtah Dumek

dumka v díle Antonína Dvořáka

Na rozdíl od své původní lidové podoby představuje dumka v Dvořákově pojetí hudební větu, založenou na střídání dvou silně kontrastních ploch: teskně melancholické a divoce rytmizované. Toto rozšíření původní formy o nový protikladný prvek je pro Dvořáka charakteristické, neboť umění kontrastu patří k jeho nejvlastnějším vyjadřovacím prostředkům. Rozšíření tematického materiálu navíc umožňuje práci na větší hudební ploše, jako je tomu právě v Klavírním triu „Dumky“. Nelze však říci, že by tento princip střídání kontrastních ploch byl přímo Dvořákovým objevem, jak se někdy uvádí. Podobným způsobem postupovali i jiní autoři, mj. Čajkovskij (klavírní Dumka, op. 59) nebo M. P. Musorgskij (Parašina árie-dumka z opery Soročinský jarmark). Dvořák v každém případě dovedl uměleckou stylizaci tohoto hudebního útvaru k umělecky nejzávažnějším výsledkům:

Dumka, op. 35

Dumka, op. 12/1

Slovanský tanec č. 2 z op. 46

Slovanský tanec č. 2 z op. 72

Slovanský tanec č. 4 z op. 72

Smyčcový sextet A dur, op. 48 – 2. věta „Dumka. Poco Allegretto“

Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81 – 2. věta „Dumka. Andante con moto“

Smyčcový kvartet č. 10 Es dur, op. 51 – 2. věta „Dumka (Elegia). Andante con moto“

Klavírní trio č. 4 e moll „Dumky“, op. 90


 

charakteristika

Klavírní trio „Dumky“ zaujímá ve skladatelově komorní tvorbě z hlediska formy i obsahu zvláštní postavení, neboť se jedná o jeho poslední a zároveň i kompozičně nejkomplexnější zpracování útvaru ukrajinské dumky. Model, který Dvořák mnohokrát osobitě využil pro jednotlivé věty v rámci komorních nebo orchestrálních kompozic, se zde stává hlavním principem, na kterém je vystavěno celé dílo. Jeho neobvyklá (alespoň na Dvořákovy poměry) šestivětá struktura vede k nejednoznačným výkladům. Dílo lze na jednu stranu chápat jako prostý sled šesti víceméně nezávislých vět, které spojuje společný „dumkový princip“, ve způsobu uspořádání vět však lze také nalézt skrytý náznak sonátové formy. Z tohoto hlediska lze první tři dumky v jejich spojitosti (jsou označeny attacca) chápat jako větu úvodní, čtvrtá dumka nahrazuje svým charakterem větu pomalou, pátá dumka s převládajícím rychlým tempem je obdobou scherza a šestá dumka dílo uzavírá na způsob finální rondové věty. Také tonální schéma cyklu je poněkud neobvyklé: ačkoli je trio jako celek obvykle označováno tóninou e moll, jednotlivé věty jsou komponovány v tóninách e moll, cis moll, A dur, d moll, Es dur a c moll. Navzdory „lehkosti“, se kterou dílo působí na posluchače, se z hlediska interpretace jedná o náročné dílo. Jak poznamenal sám Dvořák, „Dumky jsou velice choulostivé, co se týče přednesu“. Týká se to zejména partu violoncella, kterému Dvořák přidělil významnou úlohu při expozici „dumkových“ témat.

První dumka je založena monotematicky, její jediné téma se objevuje v mnoha proměnách od melancholicky ztišené, přes vášnivě vypjatou až po vesele roztančenou. Druhá věta je vystavěna ze dvou témat a v rámci celého cyklu přináší největší náladový kontrast mezi tichým lamentem hlavní myšlenky a rytmicky strhujícím vedlejším tématem, které skladatel stupňuje až k výrazu extatického vytržení. Třetí věta má jasnější náladu a je opět vystavěna pouze z jediného, bohatě variovaného tématu. Čtvrtá věta je vystavěna na půdorysu volného ronda, v němž se opakovaně vrací hlavní téma, charakteristické svým quasipochodovým rytmem. Pátá dumka má jako jediná rychlejší tempové označení (Allegro) a přestože skutečně působí v rámci cyklu nejživějším dojmem, základní melancholická nálada se ani zde nevytrácí. Závěrečná dumka je opět vystavěna ze dvou kontrastních témat, která účinně potvrzují náladový obsah celého cyklu a v závěrečné gradaci ho efektně završují.