česky | English

kompoziční styl

Antonín Dvořák je čelným představitelem okruhu autorů tzv. klasicko-romantické syntézy. Zatímco v rovině výrazových prostředků vytvořil nový, originální jazyk, ve stavbě kompozice obvykle vycházel z tradičních formálních útvarů ustálených v období vrcholného klasicismu, zejména sonátové formy (v užším i širším významu), ronda a variací, a to i v dílech s mimohudebním programem. I když v tomto směru nebyl novátorem, podařilo se mu strukturu tradičních forem obohatit o nové prvky, zejména začleněním stylizace lidového tance furiant na místo scherza v sonátovém cyklu a útvaru dumky na místo věty pomalé.

Jako řada jiných autorů 19. století se i Dvořák nechal v mnoha dílech inspirovat lidovou hudbou. Díky tomu bývá považován za jednoho z reprezentantů tzv. národních škol. Na rozdíl od staršího Bedřicha Smetany, který se soustředil výhradně na českou lidovou tvorbu, Dvořák rozšiřuje inspirační okruh i na folklór dalších slovanských národů a v době svého amerického pobytu i na původní hudbu černošskou a indiánskou. Dvořák lidovou hudbu téměř nikdy necituje. Studiem lidové hudby získává povědomí o jejích charakteristických rysech, na jejichž základě tvoří novou hudbu s využitím moderních kompozičních prostředků své doby.

Dvořákova hudba je univerzálně sdělná a působí bezprostředním, „samozřejmým“ dojmem. Jejími největšími devizami jsou výrazná melodičnost, rytmické bohatství a působivá instrumentace. Skladatelovy kompozice zahrnují širokou paletu nálad od radostného výrazu lidského štěstí až po niterné meditace. Výrazným rysem většiny skladatelových kompozic je lyrika.