Kompoziční technika
Jediné oficiální hudební vzdělání, kterého se Dvořákovi dostalo – dvouleté studium na Ústavu pro církevní hudbu v Praze –, mu poskytlo pouze minimální znalosti kompoziční techniky. Dvořák se s tímto handicapem vyrovnával obtížně a poměrně dlouho. Později k tomu sám uvedl: „Něco mě napadlo, napsal jsem pár taktů a byl jsem v koncích. Co práce mě to stálo, než jsem přišel na to, jak se dělá pořádná delší věta!“ Nedostatek formálního vzdělání musel Dvořák v první fázi své tvorby nahrazovat intenzivním samostudiem partitur mistrů a mimořádnou pracovitostí a vůlí.
Melodika
Dvořákova témata jsou většinou pravidelně periodická, přehledná, s výrazným vrcholem. Často jsou podpořena protimelodiemi ve středních hlasech, které jsou komponovány jako víceméně samostatné, soběstačné tematické útvary. Dvořákova melodika je neobyčejně bohatá, obvykle má výrazně kantabilní charakter a působí bezprostředním, nehledaným účinkem.
Rytmika
Dvořákova rytmika je velmi živá, mnohotvárná a bohatá. Typické jsou např. tečkované nebo synkopované rytmy (které se u Dvořáka objevují již dávno před americkým obdobím). Střední hlasy a basová linie jsou velmi často obohacené výrazným rytmem, který oživuje celý hudební tok. Dvořák ve své tvorbě mnohokrát využil nepravidelné rytmické členění, které je typické pro český lidový tanec furiant.
Polyfonie
Dvořák využívá polyfonní vedení hlasů velmi často, a to jak v instrumentální, tak vokální tvorbě. Uplatňuje přitom různé technické prostředky, od kánonu přes nejrůznější druhy imitací až po nejvyšší polyfonickou formu, fugu.
Harmonie
Pro Dvořáka je typické poměrně časté střídání harmonických funkcí na krátkých hudebních plochách. Tato tendence se stupňuje především v dílech z poslední fáze tvorby. Zejména ve skladatelově tzv. slovanském období se často vyskytuje střídání stejnojmenné durové a mollové tóniny nebo tzv. moravská modulace do spodní sekundy. Nejsmělejší modulační plány na plochách velkého rozsahu se u Dvořáka objevují v jeho „wagnerovském“ období, tzn. na přelomu 60. a 70. let.
Instrumentace
Dvořákovo umění instrumentace je obecně považováno za jeden z nejpůsobivějších rysů jeho kompozic. Způsobem kombinování jednotlivých nástrojů a jejich vhodným využitím pro konkrétní úseky hudby skladatel dociluje pozoruhodných zvukových účinků. V poslední fázi Dvořákovy tvorby se tato schopnost ještě stupňuje a svého vrcholu dosahuje v erbenovských symfonických básních a posledních třech operách, v nichž se již dotýká principů francouzského impresionismu.
Charakteristické postupy
REMINISCENCE
Princip reminiscencí byl v hudbě 19. století využíván poměrně často, ale u Dvořáka se s ním lze setkat v neobvyklé míře. Vyskytuje se nejen v operách v podobě leitmotivů, ale často i v instrumentální hudbě. V některých případech se jedná jen o návrat hlavního tématu první věty ve větě závěrečné pro posílení dojmu cykličnosti, v jiných kompozicích je princip reminiscencí uplatněn s mnohem větší promyšleností, a přímo se tak podílí na tektonice díla.
KONTRAST
Princip kontrastu Dvořák využívá v mnoha rovinách: harmonické (časté střídání durového a mollového tónorodu), tempové a rytmické (výrazně kontrastní plochy v dumkách) nebo instrumentační (např. tutti orchestru versus komorní sestava v závěru Larga z Deváté symfonie). Pro princip kontrastu měl Dvořák mimořádný smysl a dokázal jej uplatňovat s velkou účinností.