česky | English

koncert pro violoncello a klavír 

OPUSOVÉ ČÍSLO -
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 10
DATUM VZNIKU dokončeno 30. června 1865
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 26. dubna 1929, Praha
INTERPRET PREMIÉRY František Berka, Otakar Vondrovic
1. VYDÁNÍ Editio Supraphon, 1975, Praha
ZÁKLADNÍ TÓNINA A dur
ČÁSTI / VĚTY 1. Andante (att.)
2. Andante cantabile (att.)
3. Allegro risoluto
DURATA cca 55 min.


okolnosti vzniku a osudy rukopisu

Svůj první koncert pro violoncello - pouze s doprovodem klavíru - napsal čtyřiadvacetiletý Dvořák v roce 1865 pro svého kolegu z orchestru Prozatímního divadla, violoncellistu Ludevíta Peera, jemuž je dílo také dedikováno. Koncert postihl stejný osud jako Symfonii č. 1 c moll ze stejného roku: partitura se záhy ztratila a byla objevena až dlouho po autorově smrti. Skladatel kompozici dokončil 30. června a již koncem léta téhož roku odešel Peer natrvalo do Německa; zdá se, že rukopis skladby odvezl s sebou. Pokud je známo, Dvořák po něm nikdy nepátral. Je pravděpodobné, že koncert nepovažoval za zdařilý nebo na něj snad dokonce zapomněl, protože jej neuvedl v žádném ze svých pozdějších seznamů vlastních děl. Rukopis byl objeven teprve po šedesáti letech, roku 1925 v Německu. Soukromý majitel jej nabídl českému státu k odkoupení, ale pro vysoké finanční požadavky k transakci nedošlo, byla pořízena pouze kopie. Roku 1930 pak autograf od majitele odkoupilo Britské muzeum v Londýně, v jehož majetku se nachází dodnes.


revize

Koncert byl v průběhu 20. století několikrát podroben větším či menším úpravám:

revize Jana Buriana

Profesor mistrovské školy pražské konzervatoře Jan Burian provedl úpravy pouze ve violoncellovém partu. V této podobě bylo také dílo vůbec poprvé veřejně provedeno, a to 26. dubna 1929 v Obecním domě v Praze.

revize Güntera Raphaela

Koncem 20. let 20. století provedl svoji revizi díla německý skladatel Günter Raphael (vyšla roku 1929 u lipského nakladatelství Breitkopf a Härtel). Raphael klavírní part zinstrumentoval pro velký orchestr, skladbu radikálně zkrátil, zcela zásadně zasáhl do její stavby i harmonického plánu a dokonce na základě původního Dvořákova tematického materiálu nově dokomponoval některé úseky. Tato úprava je všeobecně považována za nepříliš zdařilou a především neautentickou. Má ale i své zastánce, mezi něž patří např. violoncellista Steven Isserlis, který Raphaelovu úpravu charakterizuje jako „soudržnější než originál, part violoncella je lyričtější, forma méně experimentální; Raphaelovým cílem bylo tuto studentskou práci zkáznit při zachování základního ducha Dvořákových raných myšlenek.“

 revize Miloše Sádla a Jarmila Burghausera

V 70. letech 20. století provedl revizi díla vynikajicí český violoncellista Miloš Sádlo, který upravil violoncellový part a celé dílo výrazně zkrátil. Tuto podobu díla pak zinstrumentoval přední dvořákovský specialista a hudební skladatel Jarmil Burghauser. Tato verze je považována za citlivější k Dvořákovu původnímu zápisu i poučenější z hlediska skladatelova kompozičního slohu. Vydavatelství Supraphon v roce 1976 pořídilo první nahrávku této úpravy právě s Milošem Sádlem jako sólistou.


charakteristika

Rozsáhlá kompozice (její provedení trvá téměř hodinu) nese typické znaky Dvořákova raného slohu ovlivněného hudbou německých novoromantiků: neperiodické rozvíjení tematických myšlenek, harmonický neklid a „lisztovské“ propojení vět do jednolitého hudebního toku. Celkově však dílo nepůsobí „experimentálně“ v takové míře jako skupina komorních děl vzniklých koncem 60. let. Je to dáno povahou tematického materálu, který je příkladem typicky dvořákovské zpěvnosti a vroucnosti, tak jak je známe ze skladatelovy zralé tvorby. Největší slabinou koncertu tak zůstává jeho formální nevyváženost, zejména v obou krajních větách, které se rozvíjejí do neúměrné délky. První věta má dlouhý klavírní úvod, violoncello nastupuje teprve ve 137. taktu. Věta má rozlehlou sonátovou formu o dvou základních tématech. Hlavní téma je pozoruhodné tím, že vykazuje jisté shodné rysy s hlavním tématem Dvořákova slavného druhého Violoncellového koncertu h moll, který vznikl o třicet let později. Téma vedlejší je naproti tomu prostřednictvím změny metra (z 6/8 na 4/4) odvozeno z první věty Dvořákova o tři roky staršího Smyčcového kvartetu A dur. Druhá věta – více než o polovinu kratší oproti větám krajním – je jediným širokým zpěvem violoncella, v jehož nepřetržitém melodickém toku lze rozeznat dvě základní tematické myšlenky. Závěrečná věta je tradičním finále v efektním koncertantním stylu. Je označena jako rondo, ale toto označení je třeba vnímat velmi volně. Věta exponuje velký počet tematických prvků převážně živého, rytmicky výrazného charakteru, které jsou většinou široce rozváděny a variovány. V závěru věty tohoto raného díla se již objevuje další typický rys zralého Dvořáka: cituje zde téma z introdukce první věty. Dílo překvapivě končí v nízké dynamické hladině a hlavní téma, z něhož jsou vystavěny závěrečné takty, se doslova vytratí do ticha.