česky | English

koncert pro violoncello a orchestr

OPUSOVÉ ČÍSLO 104
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 191
DATUM VZNIKU 8. listopadu 1894 - 9. února 1895 (nový závěr: květen (?) a červen 1895)
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 19. března 1896, Londýn
INTERPRET PREMIÉRY Leo Stern (violoncello), Philharmonic Society, dir. Antonín Dvořák
1. VYDÁNÍ Simrock, 1896, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA h moll
INSTRUMENTACE 1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 3 lesní rohy, 2 trubky,
3 pozouny, 1 tuba, tympány, triangl, housle, violy, violoncella, kontrabasy + violoncello sólo
ČÁSTI / VĚTY
1. Allegro
2. Adagio ma non troppo
3. Finale. Allegro moderato
DURATA cca 41 min.


okolnosti vzniku a inspirační zdroje

Kompozice díla spadá do posledního školního roku Dvořákova působení ve Spojených státech. Skladatel nikdy k formě koncertu nijak zvlášť netíhl, zatím měl na svém kontě pouze dva instrumentální koncerty s orchestrem: klavírní z roku 1876 a o tři roky mladší houslový. K nim lze částečně připočítat ještě výtvor Dvořákova mládí, koncert pro violoncello s doprovodem klavíru, který zkomponoval ve svých čtyřiadvaceti letech na žádost kolegy violoncellisty z orchestru Prozatímního divadla. Tento raný koncert však považoval za ztracený a bezcenný (jeho rukopis byl objeven až jedenadvacet let po skladatelově smrti). Violoncello navíc Dvořák neuznával jako sólový nástroj: podle dochovaného výroku prý „nahoře huhňá a dole brumlá“. Na podzim 1894 se přesto překvapivě rozhodl pro kompozici violoncellového koncertu. Sám se k tomu v dopise příteli Aloisi Göblovi vyjádřil takto: „Právě jsem dodělal první větu koncertu pro violoncello!! Nedivte se tomu, já sám se divil a divím dost, že jsem se k takové práci odhodlal.“


    skica k violoncellovému koncertu
Rozhodujícím vnějším podnětem k vytvoření díla právě tohoto formálního zaměření byl skladateli zážitek z premiéry Violoncellového koncertu č. 2 e moll, op. 30 amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, která se konala 9. března 1894 v New Yorku. Herbert byl Dvořákovým kolegou z konzervatoře, kde vyučoval hře na violoncello, a zároveň působil jako první violoncellista newyorské Filharmonické společnosti. Při premiéře sám interpretoval sólový part svého nového díla. Podle některých výkladů ho k němu inspiroval právě Dvořák svojí Novosvětskou symfonií, čemuž nasvědčuje i volba stejné tóniny (e moll). Dvořák navštívil premiéru spolu s Josefem Kovaříkem, podle jehož vyprávění byl skladatel unešen především instrumentací, „a zvláště na jednom místě, ve volné větě, že Herbert použil třech pozounů – ale tak ‚fikaně‘ že sólového cella ‚neudusili‘, a cello krásně vyniklo.“ Dvořákovo zaujetí Herbertovým dílem muselo být opravdu neobvyklé, neboť hned následujícího dne si nenechal ujít jeho druhé provedení a později si dokonce od Herberta vypůjčil ke studiu partituru. Záměr však uzrával ještě více než půl roku, protože s kompozicí koncertu Dvořák začal až 8. listopadu. Práce na díle Dvořákovi zabrala necelé tři měsíce, dokončil ji 9. února následujícího roku. Nejednalo se však o definitivní podobu kompozice, protože o několik měsíců později - po svém návratu ze Spojených států do Čech - radikálně přepracoval její závěr: za taktem 448 nahradil původní čtyři takty novými šedesáti, po nichž teprve následuje původní osmitaktová koda.
 

partitura 2. věty - úvod
Zatímco formální podobu díla ovlivnilo Dvořákovo zaujetí Herbertovým koncertem, po obsahové stránce je skladba výslednicí tehdejších skladatelových životních pocitů: život v New Yorku už Dvořákovi nepřinášel tolik potěšení jako v předchozích dvou letech, stýskalo se mu po dětech a po Vysoké, z domova navíc přicházely znepokojivé zprávy o beznadějném zdravotním stavu Josefiny Kounicové, skladatelovy lásky z mládí. Vzpomínka na Josefinu se objevuje již ve druhé větě koncertu. V jeho střední části Dvořák cituje melodii své písně „Kéž duch můj sám“ (z cyklu Čtyři písně, op. 82), kterou měla Josefina ve zvláštní oblibě. Bezprostředně po skladatelově návratu do Čech Josefina zemřela, a tak se rozhodl znovu otevřít již uzavřenou kompozici. Do náhlého ztišení před závěrem koncertu znovu vložil přesnou citaci této písně hranou sólovými houslemi. Celý tento úsek hudby tak lze považovat za jakýsi Josefinin epitaf.

Na této změně, která má na celkovém vyznění díla významný podíl, si Dvořák velmi zakládal. Jasně to vysvítá jak ze skladatelovy korespondence, tak z jeho sporu s violoncellistou Hanušem Wihanem, jemuž je dílo věnováno. Wihan, Dvořákův přítel a kolega z pražské konzervatoře, měl koncert uvést ve světové premiéře. Při společné návštěvě u Josefa Hlávky na zámku v Lužanech v září 1895 Wihan s Dvořákem u klavíru celý koncert přehráli a Wihan zároveň navrhl několik drobných změn v sólovém partu, z nichž některé Dvořák přijal.

Kromě těchto malých úprav však Wihan požadoval, aby do závěru třetí věty byla na místo části Dvořákovy hudby vložena tradiční virtuózní kadence sólového nástroje, kterou sám vytvořil. Dvořákův intimně pojatý závěr se mu zjevně zdál málo efektní bez příležitosti předvést technickou exhibici sólisty. Tento Wihanův požadavek bývá vykládán jako zásadní nepochopení díla. Nelze však prokázat, zda Wihan životopisné souvislosti koncertu vůbec znal. Při Dvořákově málomluvnosti je pravděpodobné, že nikoli. Dvořák Wihanovu kadenci zásadně odmítl a svůj názor přesvědčivě zdůvodnil během jednání o vydání skladby u nakladatelství Simrock. 3. října 1895 píše Dvořák Simrockovi:

Musím trvat na tom, aby mé dílo bylo tištěno tak, jak jsem je napsal. Dám Vám je také jen tehdy, když se mi zaručíte, že nikdo, ani můj vážený přítel Wihan, neučiní v něm žádných změn bez mého vědomí a svolení – tedy také žádné kadence, kterou Wihan provedl v poslední větě. Zkrátka musí to být v té podobě, jak jsem to cítil a myslil. Kadence v poslední větě není v partituře ani v klavírním výtahu; řekl jsem Wihanovi hned jak mi ji ukázal, že je nemožné skladbu takto příštipkovat. Finále končí pozvolna diminuendo jako dech – s reminiscencemi na první a druhou větu – sólo vyznívá až do pp, potom vzmach a poslední takty přebírá orchestr a končí v bouřlivém tónu. To byla má myšlenka a od ní nemohu upustit.“


původní závěr koncertu s přípiskem:
"Zaplať pan Bůh! Dokončeno v New Yorku
dne 9. února 1895 v den narozenin našeho
Otáčka. Ráno v sobotu 11 1/2 hodin
."


přípisek na konci přepracované 3. věty:
"Koncert jsem dokončil v New Yorku, ale když jsem přišel zpět do Čech, pozměnil jsem konec úplně, jak nyní zde stojí."

všeobecná charakteristika

Violoncellový koncert se od většiny ostatních kompozic skladatelova tzv. amerického období zásadně liší ve výraze. Nejedná se už o hudbu psanou pod dojmem ohromení novým prostředím, jako tomu bylo u Novosvětské symfonie, ani o vyjádření životního štěstí a pohody, jako ve smyčcovém kvartetu F dur. Hlavním rysem díla je melancholie, avšak nikoli bezvýchodná rezignace. Jedná se o jedno z Dvořákových nejniternějších děl, vyznačujících se hlubokou kontemplací, ale zároveň i monumentálním výrazem a velkorysými proporcemi. Od předchozích Dvořákových koncertů klavírního a houslového se tento liší mj. ještě výraznějším uplatněním orchestru, který je v celém rozsahu skladby sólovému nástroji rovnocenným partnerem, takže se lze setkat i s tvrzením, že Dvořákův cellový koncert je vlastně autorovou desátou symfonií. V sólovém partu Dvořák dokonale využil všech zvukových možností nástroje, především jeho schopnosti výmluvně tlumočit širokodechou melodiku kantabilního charakteru. Prakticky nepřetržitý melodický tok, stejně jako řada neotřelých instrumentačních nápadů (např. dialog violoncella s flétnou v první větě) i celková výstavba díla patří k nejpřesvědčivějším dokladům skladatelovy výjimečné hudební invence. Dvořák sám si byl mimořádných kvalit díla vědom, jak potvrzuje i několik zmínek v jeho dochované korespondenci. 11. března 1895 sděluje Josefu Bohuslavu Foersterovi: „Dokončil jsem nový koncert pro cello a pravím Vám zcela jistě, že tento koncert daleko předstihuje moje oba koncerty, jak houslový, tak i ten klavírní. Nedivte se, že sám Vám to povídám, samochvála nebývá spolehlivá, ale já Vám to musím říct, že mám z toho díla nehoráznou radost a myslím, že se nemýlím.“


formální struktura a obsah

Koncert zachovává tradiční třívěté schéma. První věta v sonátové formě začíná nezvykle dlouhým orchestrálním úvodem v rozsahu 86 taktů, v němž jsou exponována obě základní témata věty. Hlavní téma prozrazuje malou septimou ve druhém taktu souvislost s inspiracemi charakteristickými pro skladatelovo tzv. americké období. Vedlejším tématem je lyrická melodie téměř vokálního charakteru. Podle Dvořákova vyjádření ho „stálo mnoho a mnoho přemítání“ najít její správný tvar, ale „konečně jsem to, co chtěl, našel“. Dvořák musel mít k tomuto tématu obzvlášť silný emocionální vztah, neboť navzdory své proslulé vnější citové zdrženlivosti se o této melodii v dopise příteli Göblovi vyjádřil: „Vždy, když si to hraju, jsem rozechvěn“. Provedení pracuje pouze s hlavním tématem, které prochází mnoha proměnami a místy se rozvíjí v celé trsy melodických obměn. Repríza přináší díky durovým variantám základních témat poněkud optimističtější náladu a vyúsťuje v efektně vybudovanou kodu.

Druhá věta koncertu patří k nejhlubším lyrickým projevům svého autora. Její krajní části pracují se shodným tematickým materiálem, který je v závěru věty variován až do jakési quasi improvizační podoby. Ve střední části věty se objevuje reminiscence na téma Dvořákovy písně „Kéž duch můj sám“ ze staršího cyklu Čtyři písně, op. 82.

Závěrečná věta je v hrubých obrysech komponována ve formě ronda, ale povaha jejího tematického materiálu stejně jako rozšířený závěr ji posouvají daleko od tradičních finálových rondových vět. Určitý autobiografický podtón této věty (i celého díla) umocňuje také harmonický vývoj od hlavního tématu v h moll k později převládajícímu durovému charakteru věty. V tomto postupu „ze tmy do světla“ bývá spatřováno Dvořákovo radostné očekávání definitivního návratu do vlasti, neboť poslední věta koncertu vznikala jen několik týdnů před jeho odjezdem z New Yorku. Dvořák zde také cituje hlavní téma první věty, čímž upevňuje cyklický charakter díla. Po příjezdu do Čech Dvořák pod dojmem ze smrti Josefiny Kounicové podstatně rozšířil závěr věty: hluboce intimní pasáž instrumentovaná v komorním stylu znovu přináší citaci Josefininy oblíbené písně „Kéž duch můj sám“. Nejvyšším možným kontrastem k této meditativní pasáži je následující krátká koda, která ve fortissimu celého orchestru dílo rázně uzavírá.


události předcházející premiéře

O Dvořákovo nové dílo byl velký zájem. O jeho provedení se ucházel mj. dirigent Hans Richter nebo vídeňský violoncellista Ferdinand Hellmesberger. Dvořák však skladbu věnoval Hanuši Wihanovi, se kterým počítal také jako s interpretem premiéry. Wihan navrhoval část Dvořákovy hudby v závěru třetí věty nahradit virtuózní kadencí, kterou sám vytvořil na základě tematického materiálu díla. Dvořák však na své koncepci trval a kadenci rozhodně odmítl. Tato neshoda mezi Dvořákem a Wihanem bývá často uváděna jako důvod, proč dílo v premiéře nakonec uvedl anglický violoncellista Leo Stern. Skutečnost je však prozaičtější: termín požadovaný anglickými pořadateli koncertu se nepodařilo sladit s Wihanovými časovými možnostmi, které byly kvůli zahraničním koncertním cestám s Českým kvartetem značně omezené. Navíc existují jasné doklady o zažehnání roztržky mezi Dvořákem a Wihanem, především skladatelova korespondence s Francesco Bergerem, který v Londýně organizoval přípravy k premiéře koncertu. Dvořák mu Wihana jako sólistu premiéry sám doporučoval: „Koncert bude v nejbližší době vytištěn (Simrock). Můj přítel, profesor Wihan, violoncellista našeho Českého kvarteta, by mohl hrát, když ho o to požádám. Doufám, že bude souhlasit, ale bylo by dobré, kdybyste mu napsal a požádal ho o to.“ Když se ale ukázalo, že Wihan je příliš zaneprázdněn, začal Berger jednat s tehdy třicetiletým anglickým violoncellistou Leo Sternem, Dvořákovým obdivovatelem, který o premiéru díla sám projevil zájem. Přes počáteční odmítání kvůli slibu, který dal Wihanovi, Dvořák nakonec s volbou Sterna souhlasil. Wihan Dvořákův koncert později přece jen interpretoval, poprvé zřejmě během svého turné v Holandsku, 25. ledna 1899 v Haagu, později také pod Dvořákovou taktovkou, 20. prosince 1899 v Budapešti.
 


Dvořákův dopis Francesco Bergerovi ze 14. 2. 1896
 

Bergerův koncept odpovědi Dvořákovi

Dvořákův souhlas s interpretem premiéry zřejmě podnítil i sám Stern, který se nabídl, že na nějaký čas přijede do Prahy a se skladatelem dílo nastuduje. V Praze a na Vysoké pak skutečně strávil dva týdny a každý den se scházel s Dvořákem nad studiem koncertu. Sterna překvapila mimořádná technická obtížnost sólového partu: „Violoncellový koncert je zcela nepodobný jakémukoli cellovému koncertu, který jsem dosud hrál a je velice obtížný po stránce intonace. Musel jsem pracovat téměř sedm hodin denně, abych to zvládl.“ Dvořák k tomu dodává: „Natrápil jsem se ho dost a dost, ale co naplat, vše udělal rád a ochotně a s nadšením se dal do práce. Študovali jsme a hráli každý den a pořád se mi to nechtělo líbit, on byl celý zoufalý, ale já pořád stál na svém, že je to dobré, ale že to musí být ještě lepší. A také skutečně bylo. Když jsem viděl, že už to půjde, řekl jsem: pojedem do Londýna a budeme hrát!

 

Antonín Dvořák Francesco Bergerovi, 14. 2. 1896 (viz obr. výše):

„Můj milý příteli Bergere! Je mi velmi líto, že Vám musím oznámit, že nemohu dirigovat provedení violoncellového koncertu. Důvodem je můj slib příteli Wihanovi, že koncert bude hrát on. Jestliže zařadíte koncert na program, nemohu v žádném případě přijet, ale velmi rád přijedu jindy. S přátelským pozdravem, upřímně Váš Antonín Dvořák."

 

Francesco Berger Antonínu Dvořákovi, 17. 2. 1896 (viz obr. výše):

„Milý příteli a ctěný Mistře! Byli bychom bývali velmi šťastni, kdyby pan Wihan hrál Váš koncert. Ale protože jste mi řekl, že nemůžete přijet 19. března, mysleli jsme, že Vás potěšíme zařazením Vaší skladby a angažovali jsme pana Leo Sterna, který říká, že skladbu zná. ..."


premiéra a další osudy díla

Světová premiéra koncertu se konala 19. března 1896 v londýnské Queen’s Hall, dirigoval ji sám autor. Kromě violoncellového koncertu byla z Dvořákova díla na programu ještě Symfonie č. 8 G dur a prvních pět Biblických písní ve skladatelově úpravě s doprovodem orchestru. Premiérové recenze byly velmi pochvalné, a to jak z hlediska samotného díla, tak z hlediska interpretace:

U Dvořáka violoncello nedominuje, a proto je koncert daleko zajímavější než skladby tohoto typu v minulosti. ... Ani jeden virtuózní takt není určen pro cello. Každý opravdový hudebník musí okamžitě pocítit hluboký obdiv ke kráse a lahodnosti této skladby. ... a to jsme ještě nemluvili o skvělé a vynalézavé instrumentaci. ... Dvořák napsal téměř ideální cellový koncert." 

Stern pak spolu s Českou filharmonií koncert provedl také při jeho pražské premiéře 11. dubna 1896, znovu za Dvořákova řízení, a dále 3. prosince téhož roku v Lipsku s dirigentem Arturem Nikischem, 12. prosince s dirigentem Augustem Mannsem v Londýně, 29. a 30. ledna 1897 v Chicagu a 5. a 6. března 1897 v New Yorku. Věhlas koncertu se rozšířil velmi rychle po všech významných hudebních centrech v Evropě i Spojených státech, takže v následujících dvou letech dílo zaznělo znovu v Londýně, v Lipsku, v Paříži, Bostonu a Manchesteru. Jeden z violoncellistů, kteří dílo provedli záhy po premiéře, byl slavný Robert Hausmann. Když v roce 1896 přehrával ve svém bytě Dvořákův koncert s Brahmsem u klavíru, Brahms prý poznamenal: „Kdybych býval věděl, že je možné napsat pro violoncello takový koncert, také bych se o to pokusil!“ Dvořákův koncert h moll se stal nejslavnějším violoncellovým koncertem všech dob a patří neodmyslitelně ke kmenovému repertoáru všech světových violoncellistů.


program koncertu s premiérou cellového koncertu

z dobových ohlasů

Eduard Hanslick o vídeňské premiéře (Neue freie Presse, 9. března 1897):

„Touto znamenitou skladbou Dvořák blahodárně překonal stagnaci ve violoncellové literatuře. ... Melodická invence s jedinečným kouzlem jihoslovanských názvuků se zde opírá o solidní kontrapunktické umění a skvělé ovládání orchestru. Ve své široké, ale přehledné stavbě přináší koncert množství překvapivě šťastných nápadů, jak už jsme si u Dvořáka zvykli; vzpomínám například na flétnový trylek, který ve druhé větě tak líbezně oplétá kantilénu violoncella. Jako vždy působí i v tomto koncertu violoncello nejkrásněji a nejpřirozeněji při pohybu v energickém basu nebo ve zpěvné barytonové poloze, zvláště v něžném Andante. Vedle toho jsou nevyhnutelná i místa, na nichž můžeme obdivovat techniku virtuosa, jimž ale hudební krása chybí: rychlé chromatické sextové běhy na konci první věty, dlouhé dvaatřicetinové pasáže ve vysoké a nejvyšší poloze ve finále atd. Přednesem koncertu pan Hugo Becker ještě upevnil a zvýšil svou zaslouženou slávu. Když se dělí Dvořák s Beckerem o triumf, zůstává ho pro oba dost.“