česky | English

král a uhlíř - I. zhudebnění

OPUSOVÉ ČÍSLO -
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 21
DATUM VZNIKU duben (?) 1871 - 20. prosince 1871
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 28. května 1929, Praha
INTERPRET PREMIÉRY Hilbert Vávra - král Matyáš, Božena Kozlíková - královna, Miloslav Jeník - purkrabí, Marie Šponarová - Eva, Emil Pollert - uhlíř Matěj, Anna Rejholcová - Anna, jeho žena, Ota Horáková - Liduška, Jaroslav Gleich - Jeník, Hanuš Thein - Sekáček, orchestr a sbor Národního divadla v Praze, dir. Otakar Ostrčil, režie: Ferdinand Pujman
1. VYDÁNÍ dosud nevydáno
AUTOR TEXTU Bernard Guldener (pod pseudonymem B. J. Lobeský)
INSTRUMENTACE 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, velký buben, činely, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla
ČÁSTI / VĚTY
1. dějství: Palouk v lese
2. dějství. Lesnatá krajina
3. dějství: Sál na hradě pražském
OSOBY král Matyáš - baryton
královna - alt
purkrabí - tenor
uhlíř Matěj - bas
Anna, jeho žena - alt
Liduška, jejich dcera - soprán
Jeník, mladý uhlíř - tenor
lovci, dvořané, stráže, uhlíři a jejich ženy
DURATA ?

              


okolnosti vzniku

První znění opery Král a uhlíř Dvořák zkomponoval v průběhu roku 1871, ve kterém dovršil třicátý rok života. Měl již v té době na kontě celou řadu skladeb, ale žádná z nich nebyla dosud veřejně provedena. Byla mezi nimi i jedna opera, Alfred. Kompozici nové opery tedy lze chápat jako Dvořákův druhý pokus proniknout na operní jeviště. Skladatel byl navíc tentokrát uvážlivější při výběru libreta: volba lidové látky a textu v češtině byly pro případné provedení v Prozatímním divadle výhodou. Tehdejší povědomí o Dvořákovi jako skladateli bylo totiž téměř nulové. Nejnázorněji to dokládá dobová zpráva z časopisu Světozor, podle které novou operu komponuje „člen orchestru českého divadla p. Josef (sic!) Dvořák“. Skladatel dokončené dílo nabídl Prozatímnímu divadlu k nastudování, k němuž však vedení opery přistoupilo po velmi dlouhé době, teprve na počátku sezóny 1873/74, zřejmě ovlivněno až mimořádným ohlasem premiéry Dvořákova Hymnu „Dědicové Bílé hory“. Zatím byla v rámci orchestrálního koncertu provedena alespoň předehra, kterou kritika označila za „zajímavou, ba účinkem svým překvapující novinku.“ Neustálé odkládání studia samotné opery však bylo pro Dvořáka velmi frustrující jak z uměleckého, tak finančního hlediska. V žádosti o hmotnou podporu, kterou podal v květnu 1873 u Podpůrného spolku Svatobor, uvádí, že je „s největším posud svým dílem, operou "Král a uhlíř", od národního divadla [zde ve smyslu „českého divadla“, nikoli pozdějšího ND] po 2 léta již odstrkován a sliby a opět vytáčkami stále na budoucnost odkazován, ačkoliv právě za tuto práci hmotný zisk nějaký si sliboval.“ 

 
závěr partitury

odmítnutí díla

V době, kdy v Prozatímním divadle začaly zkoušky, se v časopise Dalibor objevila zpráva předznamenávající budoucí nešťastný osud opery, „ku kteréž započaly již se vší horlivostí přípravné zkoušky, kteréž pro nevšední komplikovanost skladby a nemalé obtíže technické ovšem vyžadovati budou ještě delší dobu". Ony „komplikovanosti“ nebyly nic jiného, než složitý polyfonní sloh, kterým Dvořák svoji partituru vybavil. Pěvci zvyklí na přehlednější fakturu oper Meyerbeerových, Verdiho aj., které se objevovaly na repertoáru nejčastěji, měli s příliš náročnou strukturou ansámblových scén značné problémy. O těžkostech, které jim partitura opery přinášela, se dochovala řada svědectví. Atmosféru zkoušek vylíčil hudební kritik V. J. Novotný



    první strana rukopisné partitury

„Opera byla zadána, rozepsána, počalo se pilně se studováním partií, však nechtělo to vše jaksi kupředu: každý sólista naříkal si na nesnadnost a nevděčnost partií a sboru nechtěly melodie Dvořákovy nijak do hlavy – vše, co bylo po Dvořákově opeře určeno ku provedení, se tím zdržovalo, každý s nechutí šel do zkoušek, poněvadž byl ve svém nitru přesvědčen, že marná je všechna práce, ta hudba že nikdy obliby nedojde. Však ona okolnost, že za chaotickými místy, jež nijak rozumně při všem namáhání sboru nechtěla zníti, objevila se opět místa krásy a lahody netušené, dovedla toho, že naděje na dobrý výsledek poznovu se na všech stranách oživovati počaly. Radost ta ale netrvala dlouho, sotvaže učiněn byl krok k následujícímu číslu, kde sbory i hlasy sólové v ensemblu s orchestrem v obrovské směsici polyfonní se potýkati počaly, tu zahalily opět mraky beznadějnosti mnohou tvář. V nejprudším rozbouření vln zvukových zatíná každý jednotlivec zoufale prsty do své partie a nemilosrdně z plných plic vyraženými tóny otřásá rozvlněný kolem vzduch, kapelník v rozčilení vyskočil se svého sedadla a šlehá svou taktovkou jako posedlý – vše namáhání marné: nikdo se více neslyší, pekelný rámus otřásá stavením, kapelník uštván klesá v tupé resignaci na sedadlo a nechá bez vlády bouřiti vlny rozpěněné nad hlavou svou – jeden za druhým přestává a v koutě parketu schoulený skladatel vzdechne si: Nejde to!"

Studium opery probíhalo pod vedením Bedřicha Smetany, jehož výrok je poněkud střízlivější, ale přesto hovoří jasnou řečí:

„Tak jsem na příklad při nahlédnutí do partitury Dvořákovy opery ,Král a uhlíř', jež měla býti u nás provozována, seznal, že tak, jak je nyní napsána, provésti se nedá. Aby se neřeklo, že zamítám tuto operu bez příčiny, dal jsem ji nastudovati. Při zkoušce bylo s obtížemi provedeno pouze první jednání, poněvadž jak hudebníci v orchestru, tak i zpěváci si stěžovali, že se jim ukládají úkony prostě nemožné.“

Partitura byla Dvořákovi vrácena a skladatel se rozhodl k ojedinělému kroku: zhudebnit libreto ještě jednou, zcela odlišně. Na dlouhou dobu se zakořenila představa, že dílo je ve své původní podobě nehratelné. Tento názor byl vyvrácen až čtvrt století po Dvořákově smrti, kdy byla opera provedena Otakarem Ostrčilem v Národním divadle.  


charakteristika

Z dnešního pohledu není největším problémem opery Král a uhlíř interpretační náročnost partů, ale spíše nepřiměřenost použitých prostředků vzhledem k povaze libreta. Jednoduchý, „prostonárodní“ a značně naivní příběh se s komplikovaným polyfonním slohem příliš neslučuje. Přesto lze konstatovat, že se Dvořák již v prvním zhudebnění Krále a uhlíře částečně oprostil od rozvleklé rapsodičnosti své operní prvotiny Alfred. Co se týká způsobu zhudebnění textu, skladatel přijal za své teze, které nastolila Eliška Krásnohorská ve svém článku pro Hudební listy roku 1871, tzn. požadavek na prostý, tzv. „národní styl“. Podle textu, který vyšel natřikrát v březnu 1871 (přičemž v dubnu - nebo i později - začal Dvořák pracovat na první verzi opery), byla „přirozená deklamace“ češtiny nesmírně důležitá a sama autorka ve snaze uvést své názory do praxe úzce spolupracovala se Smetanou při společné práci na Hubičce, Tajemství a Čertově stěně. V době, kdy začal Dvořák komponovat svou operu, byla ale jeho zkušenost se zhudebňováním češtiny omezena pouze na písňový cyklus Cypřiše a Dvě písně pro baryton (předchozí opera Alfred byla psána na německý text). Přes určitou strojenost ve výrazu lze nicméně již v první verzi opery vysledovat snahu o správné zhudebnění mateřštiny.


premiéra další osudy díla

Dlouho se mělo za to, že v reakci na neúspěch Dvořák partituru opery spálil, stejně jako to několikrát udělal s jinými skladbami. Toto mínění se udržovalo nejen po celý jeho život, ale ještě i dvanáct let po smrti, Dvořák sám jej nijak nevyvracel. Teprve roku 1916 se v pozůstalosti bývalého člena orchestru Nového německého divadla objevila rukopisná partitura 1. a 3. jednání a roku 1929 bylo v archivu Národního divadla dokonce nalezeno kompletní znění opery. Ostrčilovo nastudování v sezóně 1929/1930 se dočkalo celkem šesti představení, od té doby již nebyla první verze opery Král a uhlíř v Národním divadle (a s největší pravděpodobností ani jinde) nikdy provedena. Nahrávka opery dosud neexistuje. 


obsah opery 

PRVNÍ DĚJSTVÍ:
Král Matyáš zabloudí při lovu v hlubokých křivoklátských lesích a najde útočiště u uhlíře Matěje. Nepoznán zde stráví večer zábavou se skupinou venkovanů a s uhlířovou dcerou Liduškou, kterou vyzve k tanci. To se příliš nezamlouvá jejímu nápadníkovi, mladému uhlíři Jeníkovi.

DRUHÉ DĚJSTVÍ:
Jeník ráno přistihne svoji milou v lese právě v chvíli, kdy Liduška dostává od nevítaného hosta polibek. Nechce si nechat vysvětlit, že se jednalo jen o vyjádření díků, neboť Matyáš Lidušce slíbil pomoc při svatbě s mladým uhlířem. Jeník uražen údajnou nevěrou se chce dát na vojnu. Král si udrží své inkognito a s pozváním uhlíře a celé jeho rodiny do Prahy na posvícení odchází.

TŘETÍ DĚJSTVÍ:
Uhlíř Matěj se svojí ženou přijíždějí do Prahy na posvícení a jsou ke svému údivu uvedeni na Hrad. Zde se setkávají s Jeníkem, který byl mezitím povýšen na velitele královy stráže. Král Matyáš odhaluje svoji totožnost a zasnoubí Lidušku s Jeníkem.