král a uhlíř I. zhudebnění - libreto i. dějství
1. výstup
LOVCI (PRVNÍ SBOR):
Oddechu přejte veselé píli,
soumrak již bludný kroky nám mýlí!
Předčasně končí noc naše plesy,
zatrubte hlučně v utichlé lesy:
Halo! Halo!
PRVNÍ LOVEC:
Vítej mi, kouzel tajemná chvíle,
noci, rač blahých snů nám dopřáti!
Dnešních radostí vzpomíky milé
ve snu ať nám se zase navrátí!
Halo! Halo!
LOVCI (PRVNÍ SBOR):
Ejhle, tam z klínu doubravy temné
zardělá lůna k nebi vstupuje;
v lesu utichlém ohlasy jemné
lesního rohu zvuk vyluzuje!
Halo! Halo!
LOVCI (DRUHÝ SBOR):
Když se lov ku konci chýlí,
lovec toho neželí;
osud blahý mu udílí
povždy nové veselí.
Nechť se kdo chce světem plouží
a se vleče životem,
lovec nikdy se nesouží
světa mrzkým klopotem.
Trara - trara!
DRUHÝ LOVEC:
V přátelském jste, bratři sporu
s námi v honu závodili;
spojenému kyne sboru
odpočinek v hradu milý.
LOVCI (OBA SBORY):
Spěšme ku králi,
ať nás pochválí;
on lovců řadu
povede k hradu!
Tam se víno v číši pění,
milenky tam vonné rtíky
v horoucím nám políbení
za lov šťastný vzdají díky!
2. výstup
LOVCI (OBA SBORY):
Ticho! Purkrabí se blíží
zabrán v dumné mlčení.
Ach, co nebohého tíží,
že v tom tone trápení?
JINDŘICH:
Marně prchám v lesů hloubi,
v honu hledám zábavu;
ach, i v hustém stromů loubí
její zhlížím postavu!
Ale mžikem se rozplývá
zas to krásné vidění
a můj zrak se za ním dívá
vnořen v náhlé slzení.
Rosa spasná k zemi padá,
každé kvítko ovlaží,
poklid přírodu ovládá,
mne jen spánek nezblaží;
neb i v sen můj přelud krásný
ji v mou duši přimámí,
za klam krátký den však jasný
zrak můj zkalí slzami.
LOVCI:
Ó, náš pane, neoddávej
bolu sebe záchvatu;
zpěv slavíka již večerní
nás vybízí k návratu.
JINDŘICH:
Kde jest král?
PRVNÍ LOVEC:
S tebou stál!
JINDŘICH:
Jen krátký čas,
pak zmizel zas!
DRUHÝ LOVEC:
Kupředu, jakoby křídla měl,
jelena stíhati jej jsem zřel,
vždy dál a dál
jsem za ním hnal,
až unavem jsem kles!
JINDŘICH:
V lese zabloudil kdes!
Dejte mu rohem znamení!
LOVCI a PRVNÍ LOVEC:
Dejte mu rohem zamení!
JINDŘICH a LOVCI:
Umírá v dáli troubení,
nebudíc spasnou ozvěnu!
JINDŘICH:
Hojnou vyplatím odměnu
tomu, kdo krále zachrání!
JINDŘICH a LOVCI:
Bázeň nás k předu pohání,
aby snad v této nehodě
nepřišel král náš ku škodě!
3. výstup
JENÍK:
Smím-liž vstoupit
na chvilinku?
LIDUŠKA:
Ne, ne, ne!
JENÍK:
Tě oloupit
o hubinku?
LIDUŠKA:
Ne, ne, ne!
JENÍK:
Srdce touží
po tvém celování;
ach, jak souží
mne tvé upejpání!
LIDUŠKA:
Není to zrada,
že se ti vyhýbám;
ač bych tak ráda,
přec tebe nezlíbám.
Otec můj slídí
po celém domě,
tě-li uvidí,
neujdu pohromě.
JENÍK:
Nemohu více srdce bránit,
vždyť tě vroucně miluji;
nemohu se tebe stranit,
nechť již, jak chtí, hubují.
LIDUŠKA:
Slyš, tu někdo přichází,
chraň se otce!
JENÍK:
Nechci takové zákazy
snášet krotce!
LIDUŠKA:
Přijde-li, pak navždy veta
po naší milosti jest;
kdyby zahnal mne do světa,
nemohla bych toho snést!
JENÍK:
Ať si přijde, ať již veta
u rodičů tvojich jest:
však nás do širého světa
přemnoho povede cest!
4. výstup
MATĚJ:
Aj, aj! Jaká to náhoda
přivedla panáčka k nám?
JENÍK:
Já jsem přišel jen se napít...
MATĚJ:
Což tak chutná naše voda?
JENÍK:
...neboť velkou žízeň mám!
ANNA:
Musím s hochem tě překvapit?
LIDUŠKA:
Ó jen věřte, velkou žízeň
chtěl zde u nás ukojit!
MATĚJ:
A tu vekou, hroznou trýzeň
ty jen můžeš spokojit?
LIDUŠKA:
Hned přinesu, co si přeje...
JENÍK:
Chceš ven běžet do noci?
MATĚJ a ANNA:
Jenom zůstaň, pomoci
může zajisté sobě sám!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ach, již vidím, zle je, zle je!
Výmluva ta škodí nám.
MATĚJ a ANNA:
Nuž!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ach!
MATĚJ a ANNA:
Proč klopíte zraky?
JENÍK a LIDUŠKA:
Ach!
MATĚJ a ANNA:
He, k čemu ty rozpaky?
JENÍK a LIDUŠKA:
Nemůžem se déle tajit,
raděj pravdu povíme.
MATĚJ a ANNA:
Tu snad není těžko najít,
my již všecko tušíme!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ó, tak přejte naší lásce,
ať se navždy spojíme;
v nejsvětější světa pásce
ať svůj život sloučíme!
MATĚJ:
Hleďme, hleďme, jaké spěchy!
Na vdavky máš času dost.
ANNA:
Nač ty slze, nač ty vzdechy?
Ty bys nám byl hořký host!
JENÍK:
Pane otče!
LIDUŠKA:
Drahá matko!
JENÍK a LIDUŠKA:
Skrovnou naděj přece jen!
MATĚJ a ANNA:
Ach, to známe. Trvá krátko
mladé lásky klamný sen!
ANNA:
Toho by se mně zachtělo,
zeť aby byl sprosťákem!
Kdo chce líbat její čelo,
nejmíň být má měšťákem!
MATĚJ:
Hleďme na tu hrdopýšku,
sprostým jest jí vlastní stav!
Král snad přijde v naši chýšku
s dcerou sdílet zlatohlav!
ANNA:
Ó, jen mlč, ty starý brouku;
tam jen shoda,
kde je dcera matky víc!
A ty žeň na jinou louku,
věčná škoda
pro tě bylo by těch líc!
JENÍK a LIDUŠKA:
Mějte s námi smilování,
lásce naší přeje zdar;
sic uvrhne nás v zoufání
lásky naší krutý zmar.
ANNA a MATĚJ:
Rozlučte se bez meškání,
nechcem této lásky zdar;
podrobte se bez reptání,
nebude z vás nikdy pár!
5. výstup
UHLÍŘI:
Zaveďme ho do světnice!
MATĚJ:
Koho sem přivádějí?
ANNA:
Stůjte při nás, vy světice!
UHLÍŘI:
Zaveďme ho k Matěji!
Jak jsem zlekán!
Vzácný ten pán
lesem bloudil;
k nám se loudil,
když se tmělo;
sotva vlekl
svoje tělo.
Já jsem řekl:
Veď k Matěji
toho pána,
ten do rána
ho pohostí.
MATĚJ:
To je křik, až uši znějí,
zvolna, zvolna - to je k zlosti!
6. výstup
UHLÍŘKY:
Ukažte nám toho pána,
jejž jste v lese nalezli;
byla nám již zpráva dána,
že ho potkal osud zlý!
UHLÍŘI:
Aj, vizte jej v našem středu;
jak se blyští jeho háv.
Pán se jeví v každém hledu,
ušlechtilý jeho mrav.
UHLÍŘKY:
Přistupme jen blíže,
bychom lépe viděly;
ach, snad ani kníže
není jak on ztepilý.
Kéž bych měla tu dykytu,
jíž má šat prokládaný;
hle, kabátek z aksmitu
zlatem těžce protkaný.
MATĚJ:
Ne, to je již věru k vzteku,
co je vám po jeho obleku?
KRÁL:
Hostiteli milý,
člověk zabloudilý
žádá za nocleh!
MATĚJ:
To mi již sděleno,
stav jsem však a jméno
ještě nezaslech.
KRÁL:
Stav mám udat a své jméno?
ANNA:
A pak odkud přišel pán?
MATĚJ:
Nepleť se nám v řeči, ženo!
KRÁL:
Matyášem bývám zván.
MATĚJ:
Matyáš anebo Matěj,
to je jeden jenom svatej!
Aj, proto tě již miluju,
neb i já též Matěj sluju!
KRÁL:
Ejhle! To jsme tedy bratři!
MATĚJ:
Na jmenovce jak se patří!
A tvůj stav?
KRÁL:
Královský lovec.
ANNA:
Ženat, svoboden, či vdovec?
UHLÍŘKY:
Ano, to je hlavní věc!
UHLÍŘI:
Aj, tak mlčte, mlčte přec!
KRÁL:
Ženat jsem.
UHLÍŘKY:
Té nehody!
ANNA:
Jak se žena tvá poleká,
až zví tvoje nehody!
MATĚJ:
Co tu žvástáš? Host náš čeká,
jaké chystáš mu hody?
ANNA:
Pravda! Jse tak pomatena...
KRÁL:
Švarná jest to, statná žena!
ANNA:
Ach, pán mně jen pochlebuje...
MATĚJ:
Bodejť! Vtipy na tě kuje.
ANNA:
Ach, to vím, však vtipný pán
má být dobře častován.
7. výstup
KRÁL:
Avšak rcete, tato děva
zdaliž vaše dcera jest?
MATĚJ:
Dcera má!
KRÁL:
Vzor spanilosti
světu skrývá tento les!
JENÍK:
Sotva ubráním se zlosti,
abych hněv svůj neprones!
KRÁL:
Jak violka v hustém houští
perla děv tu vykvétá,
její hled mne v této poušti
v kouzlo lásky zaplétá!
MATĚJ:
On s ní zraků svých nespouští,
hledem svým k ní zalétá;
ha, snad jemu v této poušti
láska srdce oplétá!
LIDUŠKA:
On s mne zraků svých nespouští,
hled jeho mne oplétá;
kéž bych skrýt se mohla v houští,
v němž violka rozkvétá.
JENÍK:
Kéž by byl tam zůstal v houští!
Noc to hrozná - prokletá!
Jeho zrak se jí nespouští
a k ní v lásce zalétá!
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
On s ní zraků svých nespouští,
hledem svým k ní zalétá;
snad se jemu v této poušti
v lásku srdce zaplétá.
MATĚJ:
Ale což, můj hoste milý...
UHLÍŘKY:
Slyšte!
MATĚJ:
...na malou jen dopřej chvíli...
UHLÍŘI:
Mlčte, mlčte!
MATĚJ:
...svou mně milou společnost!
Vypravuj nám..
UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
Vypravuj nám...
MATĚJ:
...jak jsi z cesty...
UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
...jak jsi z cesty...
MATĚJ:
...zabloudil zde v naše klesty?
UHLÍŘI:
Teď to zvíme!
UHLÍŘKY:
Ó, radost!
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
Příhodu svou sdělí host!
KRÁL:
Vesele s králem...
MATĚJ a SBOR:
Aj, aj, aj, s králem?
KRÁL:
..hnal jsem se cvalem...
MATĚJ a SBOR:
Hnali se cvalem!
KRÁL:
V doubraví zeleném
statným za jelenem...
MATĚJ a SBOR:
Statným za jelenem!
KRÁL:
..vždy dál a dál!
MATĚJ a SBOR:
Huš - huš!
KRÁL:
Z houští do houští...
MATĚJ a SBOR:
Z houští do houští...
KRÁL:
...jelen utíkal...
MATĚJ a SBOR:
...jelen utíkal...
KRÁL:
...v strašnější poušti...
MATĚJ a SBOR:
...v strašnější poušti...
KRÁL:
...vždy hlouběji vnikal.
MATĚJ a SBOR:
...vždy hlouběji vnikal.
KRÁL:
S bezcestné skály
skok nenadálý...
MATĚJ a SBOR:
Skok nenadálý...
KRÁL:
...jemu spásu přál!
MATĚJ a SBOR:
Huš - huš!
KRÁL:
Jelen zmizel! Mne obstírá
všude děsná pustota;
vyděšeným zrakem zírá
na mne mrtvá samota.
Marně z rohu svého zvuky
rozesílám vůkolím -
všude ticho! Stesku muky
čákou spásy chlácholím.
Vždy dál kráčím v nedotknuté
lůno bujné přírody,
tu vás potkám - v tísni kruté
najdu přátel - hospody!
MATĚJ, LIDUŠKA a SBOR:
Povyjasni již svých hledů -
my jsme bodrý, tichý lid;
nic neboj se, v našem středu
milý tobě kyne klid!
MATĚJ:
Ale král? Což ten?
KRÁL:
Jistě jest spasen!
Našel snad již svoje druhy.
MATĚJ:
Pohřeší-li svého sluhy,
přispěje mu ku pomoci!
KRÁL:
Jen co ráno zjasní noci,
vydám zpět se na cestu
nejbližšímu ku městu.
8. výstup:
ANNA:
Hle, pečínku ku požitku
a to víno k přípitku
nesu, milý hoste můj.
MATĚJ:
Chutě, chutě, nelenuj.
Jako doma, Matěji.
KRÁL:
Z lovu mám již dobré chuti
v jídle nejsem hudlařem.
MATĚJ:
Tak tě vidím raději!
ANNA:
Vzácný hoste...
KRÁL:
Ach, neproste!
MATĚJ:
Ať se sám již k tomu nutí,
hlad je dobrým kuchařem!
UHLÍŘKY:
Ach, to není vyběráček;
v naší stravě sobě libuje!
UHLÍŘI:
Odžeňme již těch sprosťaček!
Jak hltavě naň to zevluje.
Špatné, holky, máte,
špatné cviky.
UHLÍŘKY:
Proč nás nenecháte?
Nač ty křiky?
UHLÍŘI:
Hosta obtěžovat!
UHLÍŘKY:
Na nás pokřikovat!
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
Špatný mrav!
KRÁL:
Buď pochválíno
vaše bydlo!
Dobré je víno,
chutné jídlo.
ANNA a MATĚJ:
Velká pro nás čest!
KRÁL:
Jaký zvuk to jest?
SBOR:
Vít náš jde tudy,
hraje na dudy.
KRÁL:
Zavolejte ho sem!
MATĚJ a ANNA:
Hned ho přivedem.
SBOR:
Vesele,
přátelé!
Hudba nás volá
k tanci do kola!
9. výstup
MATĚJ:
Zpátky! To se nesluší.
V klidu pána to ruší.
KRÁL:
Aj, to již dnes
přejte ten ples!
SBOR:
Aj, to již dnes
přejte nám ples!
Pán ať si poskočí,
s námi se zatočí
v hlučném kole!
JENÍK:
Bolem se mi srdce ouží,
nesnesu ten tance rej!
Pro niž srdce mé se souží,
dívko, zde se dobře měj!
LIDUŠKA:
Mně žalostí srdce ouží
dnešních hodů divý rej;
s ním odejít srdce touží,
s Bohem se, můj hochu, měj!
KRÁL:
Zapuďme, co srdce souží,
k tanci teď se každý měj!
s lidem tím mé srdce touží
dát se v tance divý rej!
MATĚJ a ANNA:
Že se mládci v kole krouží,
hostiteli se nesměj;
dokud nohy staré slouží,
vábí mne vždy tance rej.
SBOR:
Ó, jak v prsou krev mi krouží,
spouštím-li se v tance rej;
zapuď jen, co srdce souží,
k tanci se jen každý měj!
MATĚJ:
Dudák děvče měl...
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...pro ni láskou mřel;
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...celý den pískal si,
kam přišel, dudal si:
SBOR:
Dum dudy dum!
ANNA:
Netoč se tak pomalu,
chceš-li získat pochvalu!
SBOR:
Cupy cup!
MATĚJ:
U nás, pane můj drahý,
jde to vzhůru s podlahy!
SBOR:
Dupy dup!
MATĚJ:
V noci nic nespal...
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...jenom si dudal...
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...před její komorou,
až znělo oborou:
SBOR:
Dum dudy dum!
ANNA:
Jdi, dudáku, dál...
SBOR:
Dudy dum!
ANNA:
...jiné děvče chval!
SBOR:
Dudy dum!
ANNA:
Já už mám jiného
hocha upřímného!
SBOR:
Dum dudy dum!
KRÁL:
Ach, již dosti
jsem se pobavil;
do sytosti tělo unavil.
SBOR:
Půjdeme spat
MATĚJ:
Než uložím se na lože,
Tvůrci se poděkuji;
za vše dobré, milý Bože,
vděčnou lásku slibuji.
VŠICHNI:
Ó, nechť zžehná na výsosti,
práce naší podniky,
po smrti ať nás v milosti
soudí, bídné hříšníky.
MATĚJ, ANNA, KRÁL, LIDUŠKA:
Dobrou noc!
VŠICHNI:
Dobrou noc!