Král a uhlíř – 1. zhudebnění, B21 | Libreto

LIBRETO I. DĚJSTVÍ

1. výstup

LOVCI (PRVNÍ SBOR):

Oddechu přejte veselé píli,
soumrak již bludný kroky nám mýlí!
Předčasně končí noc naše plesy,
zatrubte hlučně v utichlé lesy:
Halo! Halo!

PRVNÍ LOVEC:

Vítej mi, kouzel tajemná chvíle,
noci, rač blahých snů nám dopřáti!
Dnešních radostí vzpomíky milé
ve snu ať nám se zase navrátí!
Halo! Halo!

LOVCI (PRVNÍ SBOR):

Ejhle, tam z klínu doubravy temné
zardělá lůna k nebi vstupuje;
v lesu utichlém ohlasy jemné
lesního rohu zvuk vyluzuje!
Halo! Halo!

LOVCI (DRUHÝ SBOR):

Když se lov ku konci chýlí,
lovec toho neželí;
osud blahý mu udílí
povždy nové veselí.
Nechť se kdo chce světem plouží
a se vleče životem,
lovec nikdy se nesouží
světa mrzkým klopotem.
Trara – trara!

DRUHÝ LOVEC:

V přátelském jste, bratři sporu
s námi v honu závodili;
spojenému kyne sboru
odpočinek v hradu milý.

LOVCI (OBA SBORY):

Spěšme ku králi,
ať nás pochválí;
on lovců řadu
povede k hradu!
Tam se víno v číši pění,
milenky tam vonné rtíky
v horoucím nám políbení
za lov šťastný vzdají díky!

2. výstup

LOVCI (OBA SBORY):

Ticho! Purkrabí se blíží
zabrán v dumné mlčení.
Ach, co nebohého tíží,
že v tom tone trápení?

JINDŘICH:

Marně prchám v lesů hloubi,
v honu hledám zábavu;
ach, i v hustém stromů loubí
její zhlížím postavu!
Ale mžikem se rozplývá
zas to krásné vidění
a můj zrak se za ním dívá
vnořen v náhlé slzení.
Rosa spasná k zemi padá,
každé kvítko ovlaží,
poklid přírodu ovládá,
mne jen spánek nezblaží;
neb i v sen můj přelud krásný
ji v mou duši přimámí,
za klam krátký den však jasný
zrak můj zkalí slzami.

LOVCI:


Ó, náš pane, neoddávej
bolu sebe záchvatu;
zpěv slavíka již večerní
nás vybízí k návratu.

JINDŘICH:

Kde jest král?

PRVNÍ LOVEC:

S tebou stál!

JINDŘICH:

Jen krátký čas,
pak zmizel zas!

DRUHÝ LOVEC:

Kupředu, jakoby křídla měl,
jelena stíhati jej jsem zřel,
vždy dál a dál
jsem za ním hnal,
až unavem jsem kles!

JINDŘICH:

V lese zabloudil kdes!
Dejte mu rohem znamení!

LOVCI a PRVNÍ LOVEC:

Dejte mu rohem zamení!

JINDŘICH a LOVCI:
Umírá v dáli troubení,
nebudíc spasnou ozvěnu!

JINDŘICH:

Hojnou vyplatím odměnu
tomu, kdo krále zachrání!

JINDŘICH a LOVCI:

Bázeň nás k předu pohání,
aby snad v této nehodě
nepřišel král náš ku škodě!

3. výstup

JENÍK:

Smím-liž vstoupit na chvilinku?

LIDUŠKA:

Ne, ne, ne!

JENÍK:

Tě oloupit o hubinku?

LIDUŠKA:

Ne, ne, ne!

JENÍK:

Srdce touží
po tvém celování;
ach, jak souží
mne tvé upejpání!

LIDUŠKA:

Není to zrada,
že se ti vyhýbám;
ač bych tak ráda,
přec tebe nezlíbám.
Otec můj slídí
po celém domě,
tě-li uvidí,
neujdu pohromě.

JENÍK:

Nemohu více srdce bránit,
vždyť tě vroucně miluji;
nemohu se tebe stranit,
nechť již, jak chtí, hubují.

LIDUŠKA:

Slyš, tu někdo přichází,
chraň se otce!

JENÍK:

Nechci takové zákazy
snášet krotce!

LIDUŠKA:

Přijde-li, pak navždy veta
po naší milosti jest;
kdyby zahnal mne do světa,
nemohla bych toho snést!

JENÍK:

Ať si přijde, ať již veta
u rodičů tvojich jest:
však nás do širého světa
přemnoho povede cest!

4. výstup

MATĚJ:

Aj, aj! Jaká to náhoda
přivedla panáčka k nám?

JENÍK:

Já jsem přišel jen se napít...

MATĚJ:

Což tak chutná naše voda?

JENÍK:

...neboť velkou žízeň mám!

ANNA:

Musím s hochem tě překvapit?

LIDUŠKA:

Ó jen věřte, velkou žízeň
chtěl zde u nás ukojit!

MATĚJ:

A tu vekou, hroznou trýzeň
ty jen můžeš spokojit?

LIDUŠKA:

Hned přinesu, co si přeje...

JENÍK:

Chceš ven běžet do noci?

MATĚJ a ANNA:

Jenom zůstaň, pomoci
může zajisté sobě sám!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach, již vidím, zle je, zle je!
Výmluva ta škodí nám.

MATĚJ a ANNA:

Nuž!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach!

MATĚJ a ANNA:

Proč klopíte zraky?

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach!

MATĚJ a ANNA:

He, k čemu ty rozpaky?

JENÍK a LIDUŠKA:

Nemůžem se déle tajit,
raděj pravdu povíme.

MATĚJ a ANNA:

Tu snad není těžko najít,
my již všecko tušíme!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ó, tak přejte naší lásce,
ať se navždy spojíme;
v nejsvětější světa pásce
ať svůj život sloučíme!

MATĚJ:

Hleďme, hleďme, jaké spěchy!
Na vdavky máš času dost.

ANNA:

Nač ty slze, nač ty vzdechy?
Ty bys nám byl hořký host!

JENÍK:

Pane otče!

LIDUŠKA:

Drahá matko!

JENÍK a LIDUŠKA:

Skrovnou naděj přece jen!

MATĚJ a ANNA:

Ach, to známe. Trvá krátko
mladé lásky klamný sen!

ANNA:

Toho by se mně zachtělo,
zeť aby byl sprosťákem!
Kdo chce líbat její čelo,
nejmíň být má měšťákem!

MATĚJ:

Hleďme na tu hrdopýšku,
sprostým jest jí vlastní stav!
Král snad přijde v naši chýšku
s dcerou sdílet zlatohlav!

ANNA:

Ó, jen mlč, ty starý brouku;
tam jen shoda,
kde je dcera matky víc!
A ty žeň na jinou louku,
věčná škoda
pro tě bylo by těch líc!

JENÍK a LIDUŠKA:

Mějte s námi smilování,
lásce naší přeje zdar;
sic uvrhne nás v zoufání
lásky naší krutý zmar.

ANNA a MATĚJ:

Rozlučte se bez meškání,
nechcem této lásky zdar;
podrobte se bez reptání,
nebude z vás nikdy pár!

5. výstup

UHLÍŘI:

Zaveďme ho do světnice!

MATĚJ:

Koho sem přivádějí?

ANNA:

Stůjte při nás, vy světice!

UHLÍŘI:

Zaveďme ho k Matěji!
Jak jsem zlekán!
Vzácný ten pán
lesem bloudil;
k nám se loudil,
když se tmělo;
sotva vlekl
svoje tělo.
Já jsem řekl:
Veď k Matěji
toho pána,
ten do rána
ho pohostí.

MATĚJ:

To je křik, až uši znějí,
zvolna, zvolna – to je k zlosti!

6. výstup

UHLÍŘKY:

Ukažte nám toho pána,
jejž jste v lese nalezli;
byla nám již zpráva dána,
že ho potkal osud zlý!

UHLÍŘI:

Aj, vizte jej v našem středu;
jak se blyští jeho háv.
Pán se jeví v každém hledu,
ušlechtilý jeho mrav.

UHLÍŘKY:

Přistupme jen blíže,
bychom lépe viděly;
ach, snad ani kníže
není jak on ztepilý.
Kéž bych měla tu dykytu,
jíž má šat prokládaný;
hle, kabátek z aksmitu
zlatem těžce protkaný.

MATĚJ:

Ne, to je již věru k vzteku,
co je vám po jeho obleku?

KRÁL:

Hostiteli milý,
člověk zabloudilý
žádá za nocleh!

MATĚJ:

To mi již sděleno,
stav jsem však a jméno
ještě nezaslech.

KRÁL:

Stav mám udat a své jméno?

ANNA:

A pak odkud přišel pán?

MATĚJ:

Nepleť se nám v řeči, ženo!

KRÁL:

Matyášem bývám zván.

MATĚJ:

Matyáš anebo Matěj,
to je jeden jenom svatej!
Aj, proto tě již miluju,
neb i já též Matěj sluju!

KRÁL:

Ejhle! To jsme tedy bratři!

MATĚJ:

Na jmenovce jak se patří!
A tvůj stav?

KRÁL:

Královský lovec.

ANNA:

Ženat, svoboden, či vdovec?

UHLÍŘKY:

Ano, to je hlavní věc!

UHLÍŘI:

Aj, tak mlčte, mlčte přec!

KRÁL:

Ženat jsem.

UHLÍŘKY:

Té nehody!

ANNA:

Jak se žena tvá poleká,
až zví tvoje nehody!

MATĚJ:

Co tu žvástáš? Host náš čeká,
jaké chystáš mu hody?

ANNA:

Pravda! Jse tak pomatena...

KRÁL:

Švarná jest to, statná žena!

ANNA:

Ach, pán mně jen pochlebuje...

MATĚJ:

Bodejť! Vtipy na tě kuje.

ANNA:

Ach, to vím, však vtipný pán
má být dobře častován.

7. výstup

KRÁL:

Avšak rcete, tato děva
zdaliž vaše dcera jest?

MATĚJ:

Dcera má!

KRÁL:

Vzor spanilosti
světu skrývá tento les!

JENÍK:

Sotva ubráním se zlosti,
abych hněv svůj neprones!

KRÁL:

Jak violka v hustém houští
perla děv tu vykvétá,
její hled mne v této poušti
v kouzlo lásky zaplétá!

MATĚJ:

On s ní zraků svých nespouští,
hledem svým k ní zalétá;
ha, snad jemu v této poušti
láska srdce oplétá!

LIDUŠKA:

On s mne zraků svých nespouští,
hled jeho mne oplétá;
kéž bych skrýt se mohla v houští,
v němž violka rozkvétá.

JENÍK:

Kéž by byl tam zůstal v houští!
Noc to hrozná – prokletá!
Jeho zrak se jí nespouští
a k ní v lásce zalétá!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

On s ní zraků svých nespouští,
hledem svým k ní zalétá;
snad se jemu v této poušti
v lásku srdce zaplétá.

MATĚJ:

Ale což, můj hoste milý...

UHLÍŘKY:

Slyšte!

MATĚJ:

...na malou jen dopřej chvíli...

UHLÍŘI:

Mlčte, mlčte!

MATĚJ:

...svou mně milou společnost!

Vypravuj nám...

UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

Vypravuj nám...

MATĚJ:

...jak jsi z cesty...

UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

...jak jsi z cesty...

MATĚJ:

...zabloudil zde v naše klesty?

UHLÍŘI:

Teď to zvíme!

UHLÍŘKY:

Ó, radost!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Příhodu svou sdělí host!

KRÁL:

Vesele s králem...

MATĚJ a SBOR:

Aj, aj, aj, s králem?

KRÁL:

...hnal jsem se cvalem...

MATĚJ a SBOR:

Hnali se cvalem!

KRÁL:

V doubraví zeleném
statným za jelenem...

MATĚJ a SBOR:

Statným za jelenem!

KRÁL:

...vždy dál a dál!

MATĚJ a SBOR:

Huš – huš!

KRÁL:

Z houští do houští...

MATĚJ a SBOR:

Z houští do houští...

KRÁL:

...jelen utíkal...

MATĚJ a SBOR:

...jelen utíkal...

KRÁL:

...v strašnější poušti...

MATĚJ a SBOR:

...v strašnější poušti...

KRÁL:

...vždy hlouběji vnikal.

MATĚJ a SBOR:

...vždy hlouběji vnikal.

KRÁL:

S bezcestné skály

skok nenadálý...

MATĚJ a SBOR:

Skok nenadálý...

KRÁL:

...jemu spásu přál!

MATĚJ a SBOR:

Huš – huš!

KRÁL:

Jelen zmizel! Mne obstírá
všude děsná pustota;
vyděšeným zrakem zírá
na mne mrtvá samota.
Marně z rohu svého zvuky
rozesílám vůkolím –
všude ticho! Stesku muky
čákou spásy chlácholím.
Vždy dál kráčím v nedotknuté
lůno bujné přírody,
tu vás potkám – v tísni kruté
najdu přátel – hospody!

MATĚJ, LIDUŠKA a SBOR:

Povyjasni již svých hledů –
my jsme bodrý, tichý lid;
nic neboj se, v našem středu
milý tobě kyne klid!

MATĚJ:

Ale král? Což ten?

KRÁL:

Jistě jest spasen!
Našel snad již svoje druhy.

MATĚJ:

Pohřeší-li svého sluhy,
přispěje mu ku pomoci!

KRÁL:

Jen co ráno zjasní noci,
vydám zpět se na cestu
nejbližšímu ku městu.

8. výstup:

ANNA:

Hle, pečínku ku požitku
a to víno k přípitku
nesu, milý hoste můj.

MATĚJ:

Chutě, chutě, nelenuj.
Jako doma, Matěji.

KRÁL:

Z lovu mám již dobré chuti
v jídle nejsem hudlařem.

MATĚJ:

Tak tě vidím raději!

ANNA:

Vzácný hoste...

KRÁL:

Ach, neproste!

MATĚJ:

Ať se sám již k tomu nutí,
hlad je dobrým kuchařem!

UHLÍŘKY:

Ach, to není vyběráček;
v naší stravě sobě libuje!

UHLÍŘI:

Odžeňme již těch sprosťaček!
Jak hltavě naň to zevluje.
Špatné, holky, máte,
špatné cviky.

UHLÍŘKY:

Proč nás nenecháte?
Nač ty křiky?

UHLÍŘI:

Hosta obtěžovat!

UHLÍŘKY:

Na nás pokřikovat!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Špatný mrav!

KRÁL:

Buď pochválíno
vaše bydlo!
Dobré je víno,
chutné jídlo.

ANNA a MATĚJ:

Velká pro nás čest!

KRÁL:

Jaký zvuk to jest?

SBOR:

Vít náš jde tudy,
hraje na dudy.

KRÁL:

Zavolejte ho sem!

MATĚJ a ANNA:

Hned ho přivedem.

SBOR:

Vesele,
přátelé!
Hudba nás volá
k tanci do kola!

9. výstup

MATĚJ:

Zpátky! To se nesluší.
V klidu pána to ruší.

KRÁL:

Aj, to již dnes
přejte ten ples!

SBOR:

Aj, to již dnes
přejte nám ples!
Pán ať si poskočí,
s námi se zatočí
v hlučném kole!

JENÍK:

Bolem se mi srdce ouží,
nesnesu ten tance rej!
Pro niž srdce mé se souží,
dívko, zde se dobře měj!

LIDUŠKA:

Mně žalostí srdce ouží
dnešních hodů divý rej;
s ním odejít srdce touží,
s Bohem se, můj hochu, měj!

KRÁL:

Zapuďme, co srdce souží,
k tanci teď se každý měj!
s lidem tím mé srdce touží
dát se v tance divý rej!

MATĚJ a ANNA:

Že se mládci v kole krouží,
hostiteli se nesměj;
dokud nohy staré slouží,
vábí mne vždy tance rej.

SBOR:

Ó, jak v prsou krev mi krouží,
spouštím-li se v tance rej;
zapuď jen, co srdce souží,
k tanci se jen každý měj!

MATĚJ:

Dudák děvče měl...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...pro ni láskou mřel;

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...celý den pískal si,
kam přišel, dudal si:

SBOR:

Dum dudy dum!

ANNA:

Netoč se tak pomalu,
chceš-li získat pochvalu!

SBOR:

Cupy cup!

MATĚJ:

U nás, pane můj drahý,
jde to vzhůru s podlahy!

SBOR:

Dupy dup!

MATĚJ:

V noci nic nespal...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...jenom si dudal...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...před její komorou,
až znělo oborou:

SBOR:

Dum dudy dum!

ANNA:

Jdi, dudáku, dál...

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

...jiné děvče chval!

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

Já už mám jiného
hocha upřímného!

SBOR:

Dum dudy dum!

KRÁL:

Ach, již dosti
jsem se pobavil;
do sytosti tělo unavil.

SBOR:

Půjdeme spat

MATĚJ:

Než uložím se na lože,
Tvůrci se poděkuji;
za vše dobré, milý Bože,
vděčnou lásku slibuji.

VŠICHNI:

Ó, nechť zžehná na výsosti,
práce naší podniky,
po smrti ať nás v milosti
soudí, bídné hříšníky.

MATĚJ, ANNA, KRÁL, LIDUŠKA:

Dobrou noc!

VŠICHNI:

Dobrou noc! 

LIBRETO II. DĚJSTVÍ

1. výstup

KRÁL:

Nechce spánek v oči vkročit;
neklid v noc mne pudí ven.
Kéž bych ji moh' jistě zočit,
jež mi sladý plaší sen.
Rozdílné jsou naše dráhy,
jí opustit velí čest;
avšak obraz její blahý
smím přec v srdci vděčně nést.

2. výstup

LIDUŠKA:

Již se jasní! – Tichým krokem
vykradu se z domova;
ach, tam v dáli za potokem
čeká na mne slast nová!

KRÁL:

Aj, aj! Z domu ranní dobu
co ven pudí vnadnou robu?

LIDUŠKA:

Hle, tu jsem, milence čekám;
přijde dnes?
Při každém se zvuku lekám:
kdo to hles'?
Ach, to někde ve vůkolí
strom se hnul.
Tam si ve snu pták šveholí –
zas usnul.
Co, žežulko, ještě tají
tvůj se hlas?
Probouzí se den již v háji,
to tvůj čas!
Nežli bude slunce vstávat,
zakukej:
budu-li se letos vdávat,
zprávu dej!

KRÁL:

Za žežulku prozpěvuju,
ku ku ku.
Svatbu tobě přislibuju
v tom roku!

LIDUŠKA:

Ach, jak jsem zlekána!

KRÁL:

Co tak časně zrána
ven tě pobádá?

LIDUŠKA:

Srdce mé postrádá
doma pokoje.

KRÁL:

Lásky rozbroje
jistě v ranním vzduchu chladíš?

LIDUŠKA:

Ó, slib, že mne neprozradíš!

KRÁL:

Slibuji!

LIDUŠKA:

Miluji!

KRÁL:

Písni svůdné lásky vnadné
mladost ráda naslouchá;
chraň se slasti její zrádné,
než tvé srdce porouchá.

LIDUŠKA:

Tajemnství mé ucho chladné,
hoste můj, tvé poslouchá;
zradíš-li mne, srdce zvadne,
srdce mé se porouchá.

KRÁL:

Neboj se nic, všecko mně sděl!

LIDUŠKA:

Což tě tak jímá cizí žel?

KRÁL:

Snad bych mohl ti pomoci.

LIDUŠKA:

Kéž tomu tak!
Žehnala bych této noci
na věky pak!
Hoch upřímný mne miluje
dlouhou dobu;
otec jeho zavrhuje
pro chudobu.

KRÁL:

To bych věděl já pomoci.

LIDUŠKA:

Kéž tomu tak!
Žehnala bych této noci
na věky pak!

3. výstup

JENÍK:

Což s cizinem v této době
potají zde rokuje?
Stěží ubráním se zlobě,
zdaliž mne nezrazuje!

KRÁL:
Vystrojím ti svatbu pyšnou
malou jenom za cenu!

LIDUŠKA:

Nežádáš-li věc jen hříšnou,
zříš mne k všemu svolenu!

KRÁL:

Vyplať věno si hubinkou!

JENÍK:

Polibek teď splatí smrtí!

LIDUŠKA:

Přijmi cenu tak malinkou.

JENÍK:

Zlost má oba zrádce zdrtí!

KRÁL a LIDUŠKA:

Ach, co to?

JENÍK:

Tvé hanby mstitel!

LIDUŠKA:

K čemu pudí tebe hněv?

JENÍK:

Věrnosti tvé pokušitel
vycedí zde bídnou krev!

LIDUŠKA:

Běda mně!

KRÁL:

Neboj se!

JENÍK:

Vari!
Jinde hledej, svůdníku,
oběť chlípné pro rozmary!

LIDUŠKA:

Křivě soudíš, Jeníku!

KRÁL:

Ha, to můj sbor!
Přichází včas,
by skončil spor.

JENÍK:

Duši svou spas!

KRÁL:

Bídné tvoje podezření
vzbuzuje mi v prsou zlost,
nevzala tu porušení
panenská tvé dívky ctnost.

LIDUŠKA:

Ach, v jaké to podezření
vrhá mne tvá kvapná zlost,
jediné jen políbení
ode mne obdržel host.

JENÍK:

Marné, Lidko, tvé prošení,
musí zemřít zrádný host!
Zjevné jeho provinění,
zjevná tvoje nevěrnost!

4. výstup

UHLÍŘI:

Ejhle, jak v seči
zvedají paži,
pádnými meči
na se doráží.

UHLÍŘKY:

Jaký to křik!
Ach, to je rvačka.
Kým vzala vznik
zde tato pračka?

UHLÍŘI:

Mezi ně vkročme,
zbraň jim vytočme!

UHLÍŘKY:

Mezi ně vkročte,
zbraň jim vytočte!

5. výstup

MATĚJ:

Jaký ryk mne plaší z lože?

ANNA:

Zaslechla jsem potýkání!

MATĚJ:

Nač tasili tyto nože?

ANNA:

Co vás v prudký boj pohání?

MATĚJ:

Sporu udejte příčinu!

KRÁL:

On začal, má všecku vinu!

JENÍK:

Lidunku zlíbal!

MATĚJ, ANNA, SBOR:

Ó, ten šibal!

KRÁL:

Nic nectného nespáchala,
že jsem jí věno přislíbil,
z vděčnosti mne zulíbala.

ANNA:

Tedy že ji jen políbil,
proto zde ten křik?

MATĚJ:

Hloupý to povyk!

JENÍK:

Hanebnou věc
spáchala přec!

6. výstup:

LOVCI:

Král náš a pán
budiž vítán!
Jaké to štěstí
nám bylo dáno;
krále nalézti
nám bylo přáno.

JINDŘICH:

Račiž pane, prominouti
sluhů svojich nedbalost.

KRÁL:

Ta příhoda mne nermoutí,
jsi zde každé viny prost.
Ale ticho, nemá zvědět
nikdo tu, co jsem.
Musím usmířit jich hledět,
než se odbeřem.
Vděk svůj vzdávám v slovu vřelém
za lásku tvou hostinnou;
loučím se již s teskným žalem
s vaší tichou dědinou.

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, SBOR:

Zachovají tvou památku
věčně tvoji přátelé.

KRÁL:

A to vezmi na oplátku
za nemilé svízele.

LIDUŠKA:

Ach, jak velký dar!

JENÍK:

Lásky mé to zmar!

MATĚJ:

Ach, což víc se neshledáme?

KRÁL:

Chceš-li tomu, poznově
v Praze se zas uhlídáme.

MATĚJ:

Navštívím tě v domově.

KRÁL:

Přijď ke mně na posvícení.

MATĚJ:

Avšak kde jsi k nalezení?

KRÁL:

Na Matěje v bráně ptej se,
poví tobě o mně stráž.

MATĚJ:

Přijdu zajisté, nestarej se,
než se toho nadáš.

KRÁL:

Ó, jak loučení mne rmoutí,
zármutek mne ovládá,
nerad jen se strojím k pouti,
jež mne o vás okrádá.
Těžce mé srdce oželí
vašich písní jemný hlas.
V dáli přítel osiřelý
vzpomene si rád na vás.

JINDŘICH:

V našem kruhu pán oželí
brzo dnešní noci kvas!
Za návrat tvůj osiřelý
lid ku nebi sýlá hlas.

LOVCI:

Hled těch dívek rozohnělý
k těmto místům poutá nás.
Ach, k pochodu pán již velí,
rád bych prodlel delší čas.

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

Těžce srdce tě oželí,
často vzpomeň si na nás;
les nám bude osiřelý,
k nám-li nevrátíš se zas.

JENÍK:

Hle, jak Lidunka proň želí,
jako zvadlý hyne klas;
ó, zničím tě, nepříteli,
věř mi, sledáme se zas.

LOVCI:

Nedbejte žalostných hlasů,
k předu nás cesta vede;
nezdrží veselou chasu
panenky tváře bledé.
Dívčích slzí tok,
světem líný krok
to nejvíce tíží.
Halo! Halo!

7. výstup

MATĚJ:

Aj, zanechte slzy ženám,
přišel plesu nyní čas.

ANNA:

Co vás rmoutí, již znamenám:
k věčné lásce pojím vás.

JENÍK:

Ó ne! Ó ne!

LIDUŠKA:

Ach, Jeníku!

MATĚJ a ANNA:

Proč se takto vzpouzí?

LIDUŠKA:

Za přečin jen okamžiku
zlost tvá se probouzí.

JENÍK:

Věrnosti jsi výhost dala,
zrušila jsi lásky slib;
do světa jsi mne vyhnala:
to výsledek tvých je chyb.

LIDUŠKA:

Ach!

SBOR:

Jaká krutost!

MATĚJ a ANNA:

Již těch svárů dost!

JENÍK:

Nezůstanu s vámi,
na vojnu se dám;
zde mne všecko mámí,
kam se podívám.
Pro hocha se sluší,
by na vojnu šel;
války hlas přehluší
každý trpký žel.
Nad mnou až zavíří
boje vichřice,
smrt mne s tebou smíří,
zrádná dívčice!

8. výstup

LIDUŠKA:

Neodcházej od své milé,
zanech bezdůvodných zlob:
nenadálá strasti chvíle
kopá mně předčasný hrob.

JENÍK:

Vojína jen statné síle
kyne nejkrasší všech zdob!
Slávu rodí smrti chvíle,
vavřín stíní reka hrob.

KRÁL a JINDŘICH:

V lese proudí žití čilé,
zármutku to sladký hrob;
obydlí svobody milé,
nad mnou rozkleň vonný strop.

LOVCI:

Kdo chceš užít každé chvíle,
zbraně se statečně chop;
máť vojín své všude milé,
všude najde nových zdob.

MATĚJ, ANNA, UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

Neodcházej od své milé,
zanech bezdůvodných zlob:
nenadálá strasti chvíle
kopá jí předčasný hrob.

LIBRETO III. DĚJSTVÍ

1. výstup

PÁNI:

Sem, ó sem, vy krásné dámy,
v bujných plesů našich proud;
Ó, jak rádi bychom s vámi
jeho tokem chtěli plout.

DÁMY:

Není radno dát se s vámi
v plesů vašich bujný proud;
vábíte jen svými hrami
nás do nerozpojných pout.

PÁNI:

Ó, jen směle, ó, jen směle...

DÁMY:

Ne tak vřele, ne tak vřele...

PÁNI:

Vstupte mezi nás!

DÁMY:

Máme ještě čas.

2. výstup

EVA:

Ó, jak mdle a zdlouha
plyne dnes mi čas
tuším, stejná touha
že zde svede nás.
Ach ne, touha lásky –
věčně stejný žel,
že nám osud pásky
sňatku odepřel.
Musí srdce mříti
bez úlevných slov;
a tak blaho, žití
klesá v časný rov!

3. výstup

JINDŘICH:

Kouzelná kéž písně síla
v náruč mou ji přivolá!

EVA:

On to, o němž duše snila,
kdož těm zrakům odolá?

JINDŘICH:

Ach, jak blaží mne shledání,
neutajím citů víc;
dí mé písně klokotání,
co nemohu chladně říct!

EVA:

Tiše, tiše! Tolik zraků
nás tu obletuje!

JINDŘICH:

Ó, kéž spasných do oblaků
Mílek nás včaruje!

EVA:

Zvolna, zvolna!

JINDŘICH:

Touha bolná
najde v slovu sladký lék.

EVA:

Meškals v dáli dlouhou dobu.

JINDŘICH:

Čas tak mdlým se krokem vlek.

EVA:

Teskno bylo mně jak v hrobu.

JINDŘICH a EVA:

Ach, jak prsa ouží
v dálce samu být;
po spojení touží
lásky mocný cit.

4. výstup

PÁŽE:

Královské milosti!

PÁNI a DÁMY:

Pochválen buď na výsosti
nebes všemohoucí král,
odlesk jeho kéž moudrosti
se po vlasti rozléval.
Ó, kéž plémě
této země
šíří stále
slávu krále
a milostné králové,
skvoucí v kráse vždy nové!

KRÁL:

Vítáme vás, bohatýry,
k veselému turnaji,
ale radím, pryč s vizíry,
když se voje setkají.

SBOR:

Kdo se Mílka zbraní
pozorně vždy straní,
do pasti, v níž číhá,
jistěji jen vbíhá!

KRÁL:

Ba velíme, hry a šprýmy
nechť se volně chystají,
a kdo chce, ať špatné rýmy
šeptá družce potají.

SBOR:

Jen kdo bývá v hříchu,
držívá se v tichu;
a když číše zvoní,
čelo své kaboní.

KRÁL:

Než, krom plesu, překvapení
na vás, přátelé, zde čeká;
přijdou sem na posvícení
hosté milí mi zdaleka –
Znáte všichni uhlíře zásluhu,
u něhož jsem byl kdys hospodou;
byl jsem doposud mu ještě v dluhu,
sem teď přišel šťastnou náhodou.
Z žertu zajat v brance
Matěj, můj ochránce,
prv jej postrašíme,
než se vyzradíme –
protož jemu tajte hodnost mou.

5. výstup

MATĚJ:

Šlaku! Pod nohou tu kluzko;
nevídáno, v létě led!
Na mou věru, je mi úzko,
snad jsem v kouzla se zaplet!

LIDUŠKA a ANNA:

Ach, mně tu je již do pláče,
na pěkné to vedeš nás koláče.

KRÁL:

Nuž, jen blíže k nám přistupte!

MATĚJ:

Ženo, Lidko, neprohlupte,
to vám povídám!

KRÁL:

Pravdu vyznej nám!

MATĚJ, LIDUŠKA a ANNA:

Jazyk držme za zubem,
mají zlou věc za lubem!

KRÁL:

Zpráva došla nás nemilá,
že se u vás pikle kují.

MATĚJ, LIDUŠKA a ANNA:

Kéž by hříšná ústa shnila,
kteráž na nás to žalují.

KRÁL:

Bereš na noclehy
nepřátelské zběhy!

ANNA:

Tu to máme, ten pan Matěj
to je panáček nám zlatej.
Tvářil se jak milostpán,
Matěj jím byl obelhán.

MATĚJ a LIDUŠKA:

Byl to pěkný, hodný pán,
někým snad jste obelhán.

ANNA:

Hned jsem řekla, že je šibal,
když nám tady Lidku zlíbal.

SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:

A, to věru jesti k smíchu;
ha, ha, ha, ha!

ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:

Řekla hloupost jsem (jsi) pohříchu!
Aj, aj, aj, aj!

KRÁL:

Nuž, vyznej se honem, brachu!

MATĚJ:

Aj co, nemám za mák strachu;
což se v soudu po tmě hraje,
k čemu slouží ty mumraje?

KRÁL:

Tedy honem s páskou dolů!

MATĚJ:

Lépe promluvíme spolu.
Co to? Matěj!

ANNA a LIDUŠKA:

Náš pan host!

MATĚJ:

Ó, čtveráku!

KRÁL:

Máš snad zlost?

MATĚJ:

To bohatství a ta sláva!

ANNA a LIDUŠKA:

Podivem jde kolem hlava!

MATĚJ:

Lovec nejsi, taký dům?
To mi nejde na rozum!

KRÁL:

Inu, někdy povalec
padne mi tak pod palec.

MATĚJ:

Aj, chytráku, celý les
nestačil by na ten ples!

SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:

Aj, to věru jesti k smíchu;
ha, ha, ha, ha!

ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:

Řekl hloupost jsem (jsi) pohříchu!
Aj, aj, aj, aj!

MATĚJ:

Nu, ať málo jsi neb mnoho,
nedělám si pranic z toho:
jenom věř, že ač jsi kos,
nepovedeš mne za nos!

SBOR, KRÁL a KRÁLOVNA:

Aj, to věru jesti k smíchu;
ha, ha, ha, ha!

ANNA, MATĚJ a LIDUŠKA:

Řekl hloupost jsem (jsi) pohříchu?
Aj, aj, aj, aj!

KRÁL:

Ale teď, co dělá kuchyně,
okus milý Matěji!

MATĚJ:

Napřed rci, kde hospodyně,
od ní přijmu raději.

KRÁL:

Zde před tebou, hle, tu je!

MATĚJ:

Vidět hned, že k čemu je!

ANNA, LIDUŠKA a MATĚJ:

Ach, to krásná jestiť paní,
pyšný vzrůst a růže tvář,
úsměv nás, jak slunce ranní,
kouzlí v miloteplou zář.

KRÁL, KRÁLOVNA, JINDŘICH, EVA a SBOR:

Hle, jak pěkné pochlebenství
otrocké bez příchuti;
a ta vzorná podobenství
k podivení nás nutí!

KRÁL:

Nyní ku stolu!

MATĚJ:

Půjdem spolu!

KRÁL:

Jen prosím
jako doma, Matěji!

MATĚJ:

Okusím,
vaříte-li chutněji.

SBOR:

Ha, nalejte do pohárů
medového vína tok,
mužná sílá z jeho žárů
vlévá se nám v pružný bok.
Dokud život plápolá,
pijme víno dokola!
Ohnivějším tlukem krouží
v útrobách nám vřelá krev;
srdce k lásce se roztouží,
ve víně ves hyne hněv:
dokud život plápolá,
pijme víno dokola.
Ve vínu píseň
se rozkvétá,
milostná tíseň
nás oplétá.
Jako se révy
ku jilmě vinou,
vábivé zpěvy
k vám dívky (naše) linou.

KRÁL:

Hle, jak víří vše a kvapí,
aj, proč netančíte v kole?

LIDUŠKA, EVA a JINDŘICH:

Ach, mé srdce tone v bole.

KRÁL a KRÁLOVNA:

Rcete, co vás takto trápí?

MATĚJ:

Aj co, platí na to sázka?
Uhodl jsem, že to láska!

LIDUŠKA:

Jeník se straní
mne od tvé návštěvy.

KRÁL:

A kde mešká, rci mi, kde je?

LIDUŠKA:

V královském vojsku zde!

KRÁL:

Pro tvé již lkání
mám snadné úlevy!

EVA a JINDŘICH:

Ach, kdy se zhojí
to naše trápení?

KRÁLOVNA:

A kdo podnik strasti dal?

EVA a JINDŘICH:

Ach, nám brání v sňatku král!

KRÁLOVNA:

Ach, to zle stojí:
pomoci vám není!

KRÁL:

Aj, slečno, zas přichmuřena
vaše vnadná žalem tvář?

KRÁLOVNA:

Ach, jí spasená přidušena
vůlí mocnou lásky zář!

KRÁL:

Času dost má ještě k sňatku.

KRÁLOVNA:

Ženich hojných drží statků,
proč mu, pane, v sňatku bráníš?
Srdce obou na smrt raníš.

JINDŘICH a EVA:

Ach, zde, pane, na kolenou
z lásky se vyznáváme,
lásku doposud tajenou
na soud tobě dáváme!

KRÁL:

Ne, ó ne, ba nikoli,
střezte se mé nevoli!

KRÁLOVNA:

Odpor tvůj mi žalné budí
jenom v prsou podezření.

KRÁL:

Kéž bys četla v mojí hrudi,
našla bys, že v hříchu není!
Chci ji vidět kolem sebe,
nechť mi dceru nahradí:
v ní a tobě zřím své nebe,
vámi život se vnadí.
Dovol mi se radovati
z jejího zde pobytu;
nectí mne, kdo mně uchvátí
těchu toho pocitu.

MATĚJ:

Ejhle, ejhle, taky tady
lékaře je zapotřebí.
Inu, nemocní jsou všady:
stálá slasť je pouze v nebi.

6. výstup

SBOR:

Hudba vám vlíbá
v tváře zardění,
tanec vkolíbá
v slaďounké snění.
Čarovným plouti
hudby klokotem
a v něžné pouti
brát se životem.
K tomu hudba nás volá
v tanci, v tanci do kola.

7. výstup

KRÁL:

Hádej, Lidko, koho vedou?

LIDUŠKA:

Ach, nevím!

KRÁL:

Však tušení sype růže
v tvář ti bledou.

LIDUŠKA:

Kéž se v skutek promění.

KRÁL:

Nyní ale jděte stranou
dívejte se zpovzdálí,
společnost sem nyní zvanou
zajisté Lidka pochválí.

8. výstup

SEKÁČEK:

Pozor nyní, milí braši,
pozor na mé velení!
Kdo tu chybí, notnou kaši
dostane si k snědení.
Pochod, v krok!
Přímo bok!
Aj, co ty jsi za nešiku,
vykračuješ mi tu z šiku.
na to pamatuj,
že jde o krk tvůj!
Zde, milosti,
je ten delikvent!
Udatnosti
nemá v sobě kvent.
Nedávno nám chtěl utéci...

KRÁL:

Aj, to jsou mi pěkné věci!

SEKÁČEK:

Ale přišel na pravého:
já si všímám dobře svého.
Ve své četě všechny vzpůrce
držím pevně, jak na šňůrce.

KRÁL:

Jak byl v útěku postižen?

SEKÁČEK:

Zprvu řádný byl a dvorný,
takže v hodnosti byl zdvižen.
Najednou však duch odporný
v něm se hnul:
nejed, schnul;
já ho slýchal,
jak si vzdychal:
nu, myslím si, pro libůstku,
má snad někde ňákou kůstku.
I dal jsem se hned na špehy
a sleduje jeho běhy
jeho jsem kdys při tom jal,
an přes pole v čilém chvatu
co dech stačil, utíkal.
Chtěl prý jen do Křivoklátu –
je to hanba povídat –
na děvče se podívat.

KRÁL:

Vidím již, by neutíkal,
že musí být připoután.
Tož, by pořádku přivykal,
v pouta manželství buď vklán.

SEKÁČEK:

Tahle hodná ochechule,
trestu smrti jesti půle:
protož pravím, na mou čest,
zasloužený trest to jest.

JENÍK:

Ne, ó ne – a raději smrti
podstoupím já úlohu:
hněv váš ať mne zcela zdrtí,
Lidku zradit nemohu.

SEKÁČEK:

Ejhle! Lidku nechceš zradit?
To již, bloude, musíš snést...
Ty bys bral se s Lidkou hladit,
ale kde by zůstal trest?

JENÍK:

Milost!

KRÁL:

Již ti dána!
Tuto tvá nevěsta.

JENÍK:

Nesmím!

SEKÁČEK:

Nezlob pána,
když tak vlídně trestá!

KRÁL:

Nuž, pohlédni, jaká žena
tobě za trest usouzena.

JENÍK:

Lidko! Tě-li ženou zváti smím!

LIDUŠKA:

Sma nevím, zda-li bdím či sním!

SEKÁČEK:

Jakživo to neslýcháno,
aby zběhům bylo dáno,
za trest děvče jako luska!
Jářku, kdyby taká kůstka,
byl pro mne uschována,
hned bych utek zítra zrána.

LIDUŠKA a JENÍK:

Ach, po dlouhé noci žalu
nastal jasný blaha den;
tomu vděčnou vzdejme chválu,
sladký jenž nám splnil sen.

KRÁL, KRÁLOVNA, MATĚJ, ANNA, EVA, JINDŘICH a SBOR:

Vám po dlouhé noci žalu
nastal jasný blaha den;
Bohu vděčnou vzdejte chválu,
sladký jenž vám splnil sen.

9. výstup

KRÁL:

Nuže tedy, milý hoste,
jsem-li tobě ve dluhu?

MATĚJ:

Ach, tvá vděčnost nad mou roste
o tebe již zásluhu!

KRÁL:

Aj, nech toho upejpání,
jako doma, Matěji!

MATĚJ:

Aj, což o to, bez meškání
šel bych po tvé šlépěji.

KRÁL:

Jaké tedy máš rozpaky?

MATĚJ:

Cožpak nemám zdravé zraky?
Vidím již, žes velkým pánem.

KRÁL:

Proč tak náhle tě to trudí?

MATĚJ:

V srdci mém se polekaném
náhlá lítost nad tím budí,
že nectím tvůj slušně stav!

KRÁL:

Nedbej také na předsudky,
v muži ctím jen dobré skutky,
nezřím na jeho snad háv.
Ruku dej mi, čím jsem koli,
rovné máme zde úkoly.

MATĚJ:

S želem by ti bylo,
kdybych vzal tě za slovo.

KRÁL:

Bylo by mi milo,
slibuji tak nanovo.

MATĚJ:

Nu, co kdybych tak si činil,
jak ty v mém kdys domově?

KRÁL:

Myslíš, že bych tebe vinil?
Ne! Já stojím ve slově!

MATĚJ:

Nuže tedy, u mnes hodoval.

KRÁL:

Slušno, abys v tom mne sledoval.

SBOR:

Víno se již v číši pění,
nejdražší to vlasti dar:
v sladkou shodu mžikem změní
každý v srdci citů svár.
Jím se síla pěstí,
v něm se rodí štěstí,
dokud budem žít,
víno budem pít!

MATĚJ:

Nato tanec se ti zlíbil!

KRÁL:

V tom též odplatu jsem slíbil.

SBOR:

Strun libý zvuk
z tajených muk
se vyznává;
tu si zahrává
jak zefyr s růží,
pak se zas vzmuží
a se vyrojí
k vzdornému boji;
s námi, s námi dokola
zvučná hudba tě volá!

MATĚJ:

Aj, to všecko nepostačí!

KRÁL a KRÁLOVNA:

Dáme vše, co srdce ráčí.

MATĚJ:

Nuž poslyš!
hned to zvíš;
v lese kvítko vykvétalo
jako violka – dcera má;
kvítko v lásce povzdychalo
květovýma ústama.
Otec ale jen posměchy
měl pro dítka svého vzdechy!
Host zavítal v mé zátiší
co chtěl, vše mu činěno,
to nejdražší v chudé chýši,
dceru provdat svoleno.
Nuže rci, zda na výměnu,
zde smím vybrat sobě cenu?

KRÁL:

Ach, já nemám dcery žádné!

MATĚJ:

Hle, jak ochotnost tvá chladne.
Nuže tedy, za oddárek
dej mi, pane, tento párek!

KRÁL:

Drzá zde mi tvá odvaha
na mé svaté právo sahá.

MATĚJ:

Jenom za slovo tě bera
k té jsem dospěl odvaze!

KRÁL:

Aj, přílišná má důvěra
v tomto pyká úraze.
Slovo tvé jest drzá zrada
prokázané milosti;
ranila mne zubem hada
v srdce bídnou chytrostí.
Pýcha má pout slova střese.
Otročit vám – to nesnese!

KRÁLOVNA:

Zapuď hněv, jenž tě ovládá,
nedej slechu prchlosti!
Slib svůj splň, ať nepostrádá
slovo tvé kdys platnosti.
Láska k tobě prosbu nese,
neměň v žal, co počlo v plese.

JINDŘICH, EVA a SBOR DAM:

Ach, ta chvíle nás okrádá
o života (toho dne) blahosti.
Těžkou zkoušku na nás (ně) vkládá
osud ve své krutosti.
Hlas náš k nebi prosbu nese;
neměň v žal, co počlo v plese.

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:

Přísnost tvoje mne (nás) okrádá
o toho dne blahosti.
Důminku, jež tě ovládá,
z prsou, pane, vyhosti.
Hlas náš k tobě prosbu nese:
Neměň v žal, co počlo v plese.

SBOR PÁNŮ:

Slovo to je drzá zrada
prokázané milosti.
Ranila jen zubem hada
krále bídnou chytrostí.
Vel jen; hněv náš zmiji střese,
vylíhnutou v divém lese.

MATĚJ:

Aj tedy, milé děti,
nechcem zde víc překážeti.

ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:

Ano, domů do lesa,
tam zas duše zaplesá!

MATĚJ:

Les jest otcem jaré síly,
z lesů vchází světla svit:
ševel větví nás nemýlí
les jest pravdy svatý byt.
Pojďte, dítky! Zde nás klame
cizích mravů lživý květ;
zde jen o klid duše hráme:
jiný vzduch tu, jiný svět.
Ó, když nám zase zašumí
nad hlavami větví hlas:
bohdá každý bol se ztlumí
a mír pojme v náruč nás!

KRÁL:

Ne, již neodcházej
takto ode mne v hněvu!
Tuto si provázej
žitím vnadnou děvu.

EVA a JINDŘICH:

Díky, díky, mocný králi!

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA a JENÍK:

Ach, my králi se rouhali!

KRÁL:

Nic víc. Dobré naučení
jsme od tebe sobě vzali.

KRÁLOVNA:

Lid se za tvé se zapření
chvalnou pověstí odmění!

KRÁL:

V tobě k prsům lid svůj tlačím:
jeho řídit chci se zvykem
a pokud svou silou stačím,
blaha být mu prostředníkem.

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, JENÍK, JINDŘICH, EVA a SBOR:

Co svět blaha má v svém lůnu,
v tvém prokvítej území,
sláva věčná vůkol trůnu
poj se s lásky růžemi.
A když míru ti koruna
zaskví moudrém na čele:
slavit bude každá struna
v tobě lidu přítele.