česky | English

mše d dur („Lužanská“)

OPUSOVÉ ČÍSLO 86
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU verze s varhanami: 153
verze s orchestrem: 175
DATUM VZNIKU verze s varhanami: 26. března - 17. června 1887
verze s orchestrem: 24. března - 16. června 1892
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY verze s varhanami: 11. září 1887, Lužany
verze s orchestrem: 11. března 1893, Londýn
INTERPRET PREMIÉRY verze s varhanami: sóla: Zdenka Hlávková, Anna Dvořáková, Rudolf Huml (?), Otakar Schwenda (?), varhany: Josef Klička, plzeňský Hlahol,
dir. Antonín Dvořák
verze s orchestrem: sóla: Clara Samnell, Marian McKenzie, Edwin Houghton, Andrew Black, Crystal Palace Choir and Orchestra, dir. August Manns
1. VYDÁNÍ verze s varhanami: R. Carl, 1963, Saarbrücken
verze s orchestrem: Novello, Ewer & Co. 1893, Londýn
TEXT latinský liturgický
INSTRUMENTACE verze s varhanami: varhany, smíšený sbor, sóla (soprán, alt, tenor, bas)
verze s orchestrem: 2 hoboje, 2 fagoty, 3 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, varhany, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla (soprán, alt, tenor, bas)
ČÁSTI / VĚTY
1. Kyrie (andante con moto)
2. Gloria (Allegro vivace)
3. Credo (Allegro ma non troppo)
4. Sanctus (allegro maestoso)
5. Benedictus (Lento)
6. Agnus Dei (Andante)
DURATA cca 40 min.

    


okolnosti vzniku

Dvořákova Mše D dur vznikla z podnětu významného architekta a mecenáše umění Josefa Hlávky, pozdějšího zakladatele a prvního prezidenta České akademie věd. Hlávka si roku 1886 nechal u svého letního sídla - zámku v západočeských Lužanech - vystavět novou kapli. Když mělo v následujícím roce dojít k jejímu vysvěcení, požádal přítele Dvořáka, aby k této příležitosti zkomponoval novou mši. Dvořák, který si Hlávky velmi vážil, rád vyhověl a vytvořil mši pro sóla, sbor a varhany. Práce mu zabrala necelé tři měsíce.
 


zámek Lužany

charakteristika

S ohledem na účel, ke kterému byla mše komponována, a s vědomím omezených intepretačních možností poloamatérského provedení zvolil Dvořák jednoduché formální členění a dbal na přehlednou fakturu pěveckých partů. Kvůli malému prostoru lužanské kaple navíc omezil instrumentální doprovod pouze na varhany. I s těmito skromnými prostředky však dokázal vytvořit půvabné dílo obdařené bohatou melodickou i harmonickou fantazií, které svými mimořádnými hudebními kvalitami daleko přesahuje charakter příležitostného díla. Pozoruhodným rysem kompozice je kombinování názvuků na staré církevní mody s tehdy nejmodernějšími postupy v oblasti harmonie. Dvořák tyto rozdílné prvky spojuje s neomylnou samozřejmostí do jedinečně působícího celku. Dílo dodržuje formu katolické bohoslužby se všemi obvyklými částmi mešního ordinaria. Latinský text je víceméně zachován ve svém tradičním znění, až na několik míst, kde jej skladatel drobně pozměnil.

Dvořák mši vytvořil převážně na svém letním sídle ve Vysoké uprostřed milované přírody a přestože vznikla z vnějšího podnětu, psal ji především pro své potěšení. Tato skutečnost se odráží v její prosté intimitě, srdečné vroucnosti a upřímnosti bez známek jakékoli vnějškové efektnosti. Jedná o dílo cítěné ryze dvořákovsky: věrně se v něm odráží skladatelova neokázalá víra, přirozená pokora před vyšším řádem a upřímná radost ze života. Mše D dur představuje jeden z nejvýmluvnějších dokladů Dvořákova vztahu k člověku, bohu a přírodě.


 

premiéra a vydání díla

Vysvěcení kaple, při kterém byla mše poprvé provedena, se konalo 11. září 1887. Dílo řídil Dvořák sám, sólového sopránového partu se ujala Hlávkova žena Zdenka, altového skladatelova choť Anna. První veřejné provedení mše se konalo 15. dubna 1888 v Městském divadle v Plzni, rovněž za Dvořákova řízení. Autor nabídl mši k vydání svému nakladateli Simrockovi, ten však o ni příliš zájem neprojevoval. Dvořák se proto obrátil na anglickou firmu Novello, která dílo přijala a také za něj Dvořákovi vyplatila honorář. Tiskem však mše u tohoto vydavatelství ve své původní varhanní verzi nevyšla. Na naléhání hlavního představitele firmy, Alfreda Littletona, vytvořil Dvořák roku 1892 orchestrální podobu díla, kterou vydavatelství Novello vydalo hned v následujícím roce. Mše vzápětí získala na anglické půdě velkou popularitu, byla často a kladně recenzována a provozována jak s původním latinským textem, tak v anglickém překladu. Mše ve své původní varhanní verzi byla publikována teprve roku 1963.


 

Dopis Antonína Dvořáka Josefu Hlávkovi:

„... Mám tu čest Vám oznámiti, že jsem práci šťastně dokončil a že se z ní upřímně raduji. Myslím, že to bude dílo, které svému účelu plně vyhoví. Mohlo by se jmenovat: víra, naděje a láska k Bohu nejvyššímu a poděkování za tak veliký dar, že mně bylo popřáno dílo to ke chvále Nejvyššího a ke cti umění našeho šťastně dokončiti. Nedivte se, že jsem tak nábožný, ale umělec, který to není, nic takového nedokáže. Což nemáme příklady na Beethovenovi, Bachovi, Raffaelovi a mnoha jiných? Konečně děkuji i Vám, že jste mi dal podnět dílo v takové formě napsat, jinak bych byl asi sotva na to kdy pomýšlel; neb až dosud jsem psal díla podobného druhu jen ve velkých rozměrech a s prostředky velkými...“


 

z dobových ohlasů

Musical Opinion, 1. prosince 1894:

„Mezi významné hudební výtvory posledních měsíců patří patří Dvořákova Mše in D (op. 86), dílo pozoruhodné síly a účinku, které plně odpovídá věhlasu svého autora. Všichni dnes dychtivě naslouchají každé notě českého mistra a i když jsem si vědom, že čtenář si už jistě sám vytvořil vlastní vysoké mínění, nemohu se zdržet konstatování, že zde máme zhudebnění Creda, které zanechává hluboký a trvalý dojem. Jedná se skutečně o nádherný kus hudby, který se objevuje jen zřídka, dokonce i u Dvořáka.“