česky | English

píseň bohatýrská 

opusové číslo
111 
číslo v Burghauserově katalogu
199 
datum vzniku
4. 8. - 25. 10. 1897 
datum a místo premiéry
4. 12. 1898, Vídeň 
interpret premiéry
Wiener Philharmoniker, dir. Gustav Mahler 
základní tónina
b moll 
instrumentace 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny,
1 tuba, tympány, velký buben, činely, triangl, housle, violy, violoncella, kontrabasy
durata
cca 22 min. 


okolnosti vzniku

Kompozicí Písně bohatýrské navázal Dvořák v létě 1897 na svoji nedávnou tvorbu v oblasti programní hudby. Zdá se, že dílo vzniklo z určitého inspiračního přetlaku, čemuž odpovídá jeho autobiografické ladění (viz dále) i skutečnost, že na skice začal Dvořák pracovat bez odpočinku hned následující den po dokončení revize třetího dějství opery Jakobín. Zatímco všechny čtyři symfonické básně z předchozího roku byly inspirovány baladami z Erbenovy Kytice, nyní se Dvořák zcela zřekl jakéhokoli konkrétního námětu nebo literárních inspirací a celý myšlenkový koncept kompozice určil sám. Píseň bohatýrská je nejen skladatelovou poslední symfonickou básní, ale je také jeho závěrečným příspěvkem k oblasti čistě instrumentální hudby, neboť ve zbývajících letech svého života se zabýval již jen operní tvorbou. Práce na Písni bohatýrské zabrala Dvořákovi necelé tři měsíce, věnoval se jí především během svého tradičního letní pobytu ve Vysoké u Příbrami, ale později také při návštěvě Josefa Hlávky v Lužanech. Dílo bylo dokončeno 25. října v Praze. Původní název, tak jak si jej Dvořák poznamenal do rukopisu partitury, zněl „Život bohatýra“. Je zřejmě jen pozoruhodou shodou okolností, že právě ve stejné době komponoval Richard Strauss dílo stejného formálního zaměření (symfonická báseň) se stejným názvem („Ein Heldenleben“ - Život hrdinův). Název Dvořákovi údajně poradil jeho žák na pražské konzervatoři, skladatel Vítězslav Novák, když mu Dvořák na klavíru přehrával tehdy ještě nepojmenované dílo.



první strana partitury

myšlenkový obsah díla

Píseň bohatýrská je v kontextu celého Dvořákova díla cenná tím, že jako jedna z mála skladatelových kompozic vykazuje jisté autobiografické rysy, i když jen v náznacích. U Dvořáka, jehož tvorbu obecně by bylo možno z tohoto hlediska charakterizovat jako „objektivní“, je takový přístup zcela neobvyklý. Na rozdíl od některých skladatelových současníků, u nichž proces kompozice představoval mnohdy cosi jako deníkový záznam, autoterapii nebo zásadní filozofickou zpověď, a výsledné dílo tak působí velmi subjektivně (Čajkovskij, Mahler), Dvořák k podobnému „odhalování nitra“ nikdy netíhnul. O to více překvapí, že v případě Písně bohatýrské dokonce zanechal písemnou charakteristiku díla. (Stalo se tak v souvislosti s chystaným vydáním tištěného programu k premiéře s rozborem skladby od hudebního kritika Roberta Hirschfelda.) Zdá se, že za obecně formulovaným programem se ve skutečnosti skrývá skladatelova osobní výpověď. Dvořákovým záměrem zřejmě bylo vylíčit vysoce stylizovanou formou vlastní uměleckou a životní pouť, hudebními prostředky deklarovat svůj životní postoj, vyznačující se vytrvalostí, odhodláním a vírou ve vlastní schopnosti. Dvořák Hirschfeldovi poskytl následující výklad:

Je pro mě opravdu obtížné, abych Vám v dopise řekl všechno, co mi při psaní Písně bohatýrské vlastně tanulo na mysli. Může to být řečeno mnoha, ale také málo slovy. Především musím říci, že již titul se z češtiny těžko překládá. Nazývá se ,Píseň bohatýrská‘ (adjektivum). ,Bohatýr‘ (substantivum) je vlastně specificky slovanský výraz. Řekové takové hrdiny nazývali ,rapsódy‘. Mně tanul na mysli přirozeně spíš duchovní hrdina, umělec, a tak myslím, že již prvním tématem by byl naznačen hrdina. Je to energie, rozhodnost a síla (Molto vivace). S druhým tématem (Adagio, quasi marcia) v b moll vstupuje bolest, lkání etc., s Des dur naděje, útěcha etc. Potom první boj. S E dur ve 2/4 taktu nové radosti a naděje ve šťastnější budoucnost a na závěr bouře a konečné vítězství ideje.“

Robert Hirschfeld na základě skladatelova podkladu vyjádřil ve svém rozboru díla jeho obsah takto:

Podle skladatelových slov by se mělo v ,Písni bohatýrské' spíše než na hrdinu válečného myslet na typ slovanského rhapsoda nebo barda. Symfonická báseň připomíná tedy osudy a vývoj, ,Sturm und Drang‘ hrdiny ducha, aniž by střídající se nálady musely zobrazovat konkrétní děje. Z hrdinova tématu mluví síla, energie, odhodlanost. Druhé téma, adagio b moll, ukazuje na zklamání, bolest, žal. S větou Des dur získává hrdina útěchu, naději. A potom opět boj, z něhož tryskají nové životní radosti, nové naděje. Hrdina dobývá se k vznešenému cíli. Konečně triumf; vítězství veliké myšlenky.

O básnické vyjádření obsahu díla požádal Dvořák Julia Zeyera, zřejmě s úmyslem uveřejnit text v programu k pražskému provedení nebo v tištěném vydání partitury. Přestože Zeyer skladateli vyhověl a dodal mu text, který Dvořákovým intencím odpovídal, skladatel od svého záměru upustil, snad pro přílišnou patetičnost Zeyerova jazyka.

text Julia Zeyera:

Schvácen mocným žárem velké myšlenky vychází bohatýr ducha v širý svět, do boje za vysokou metu svou. Hlásá nadšeně své světlé slovo. Mrazivé zklamání sráží však vítězný jeho vzlet z modré výše. Tu zalká duše jeho a bolestná žaloba line z truchlého jeho nitra. Ale bohem daná jeho síla nedá mu klesati. Ze samého smutku jeho tryská jarní paprsek naděje a znovu vzrušen, rozkládá svá křídla k opětnému vzletu, k opětnému boji a radost zápasu za velký ideál bouří v něm a vrhá jej opět k velkým, v dáli zařícím metám. Vznáší se bohatýr na orlích perutech k slunným výšinám. Tam posléze stane vítězně, věnčen slávou, v ryzí velikosti své a volá slovo svoje, nyní vítězoslavně z dostoupených vrcholů v ten širý svět, jejž dobývati vyšel duchem svým.



program koncertu s premiérou
 Písně bohatýrské (4. 12. 1898)
 

formální struktura a charakteristika

Píseň bohatýrská je symfonickou básní zkomponovanou na půdorysu tradiční čtyřvěté symfonie. Jednotlivé „věty“ však nejsou nijak oddělené, ale plynule na sebe navazují, takže splývají v jednolitý celek. Úvodní část v tempu Allegro con fuoco, která reprezentuje pomyslnou první větu, je zahájena výrazným tématem plným energie a odhodlání v unisonu viol, violoncell a kontrabasů. Jedná se o hlavní téma díla, které se pak v nesčetných variantách prolíná celou kompozicí. Druhá část symfonické básně (Poco adagio lacrimoso), která zastupuje pomalou větu, je stylizována do podoby jakéhosi smutečního pochodu stupňovaného až k výrazu monumentální tragiky. Výraz hudby se pak postupně projasňuje, načež nastupuje třetí část („scherzo“), pro kterou jsou typické taneční, téměř lidově znějící intonace. Závěrečný úsek skladby, který svým charakterem odpovídá finální větě symfonického cyklu, se nese v atmosféře neustále se stupňujícího nadšení až k vítěznému, triumfálnímu závěru. Píseň bohatýrskou lze charakterizovat – z hlediska čistě hudebního i vzhledem k jejímu postavení v samém závěru skladatelovy instrumentální tvorby - jako shrnující sumu Dvořákova kompozičního mistrovství. Vyznačuje se melodickým bohatstvím, suverénně zvládnutou tematickou prací, vynalézavou konstrukcí polyfonních úseků a invenční instrumentací.


premiéra a další osudy díla

Píseň bohatýrská byla v premiéře uvedena 4. prosince 1898 Vídeňskými filharmoniky za řízení Gustava Mahlera. Dvořák se osobně zúčastnil nejen premiéry, ale na Mahlerovo pozvání také předcházejících zkoušek. Skladba byla zřejmě nastudována se skutečným zaujetím, neboť Mahler Dvořákovi sdělil, že je kompozicí „zcela nadšen“. Dílo zaznamenalo výrazný úspěch jak u publika tak u kritiky. V Praze byla Píseň bohatýrská poprvé provedena 28. ledna 1899 Českou filharmonií, kterou dirigoval Oskar Nedbal. Ve stejném roce bylo dílo uvedeno také 20. a 21. října v Londýně, v listopadu v Hamburku, Berlíně, Bostonu a Lipsku. 20. prosince téhož roku dílo dirigoval sám Dvořák v Budapešti. O tomto koncertu informoval svého přítele Aloise Göbla slovy:

Těšil jsem se mnoho nad tím, jak nadšeně mě budapešťské obecenstvo i kritika přijali. Po prvním čísle „Bohatýrská píseň“ byl tak silný aplaus, že jsem musel několikrát obecenstvu se děkovat, a pak jsem dostal ohromný věnec, maďarské pentle v národní jejich barvách.“

Píseň bohatýrská se navzdory svým nesporným hudebním kvalitám a výraznému úspěchu při premiéře nestala běžnou součástí repertoáru a až na výjimky zůstává neprávem opomíjena i nahrávacími společnostmi.


z dobových ohlasů

Eduard Hanslick (Neue Freie Presse, 6. prosince 1898):

Píseň bohatýrská, inspirovaná skutečným talentem a stvořená znamenitou technikou, bude jistě všude vítězit. Vídeňský úspěch mluví pro toto očekávání. Velmi obtížné dílo, pod Mahlerovým vedením hrané strhujícím způsobem, zapůsobilo silným dojmem. Přítomný skladatel byl bouřlivě vyvoláván, musel opakovaně vystoupit a za úspěch se děkovat.“

Hugo Riemann po prvním berlínském provedení:

Tyto hlavní odstavce díla jsou navzájem spojeny symfonickými přechody, jež jsou vybudovány na třech hlavních thematech úvodu, takže dílo ve svém celku honosí se vzácnou jednotou základních myšlenek při mimořádně se střídajících formách výrazových. Zároveň pak podle mého mínění je příkladem šťastného kompromisu mezi symfonickou formou klasickou a jejím básnicko-hudebním, formálně oproštěným vývojem v symfonickou báseň ve smyslu Lisztově a jeho následovníků.“