Smrt a pohřeb

Antonín Dvořák zemřel v neděli 1. května 1904 krátce po poledni ve svém pražském bytě v Žitné ulici v kruhu rodiny. Zpráva o jeho smrti se brzy dostala mezi nejbliší přátele a příbuzné, takže již během odpoledne se přišli se skladatelem rozloučit ředitel Národního divadla František Adolf Šubert, sopranistka Růžena Maturová, hudební kritik Václav Juda Novotný, švagr Václav Kounic, hudební nakladatel Mojmír Urbánek, ředitel pražské konzervatoře Karel Knittl a další. Sochař Josef Mařatka, který bydlel ve stejném domě jako Dvořákovi, sňal skladateli posmrtnou masku a vytvořil také odlitek jeho pravé ruky. Při večerním představení v Národním divadle již byly na budově vyvěšeny černé prapory.

Druhý den, 2. května ráno, vyšly titulní strany denního tisku ve smuteční úpravě a řada listů věnovala Dvořákovi po několik dnů celé strany vzpomínek a hodnocení skladatelova uměleckého odkazu. Týká se to nejen tisku českého, rozsáhlé články přinesly také noviny německé, rakouské, anglické a americké. Dvořákova rodina obdržela v následujících dnech mimořádné množství kondolencí z celého světa: od přátel, interpretů, politických a kulturních institucí, hudebních vydavatelství, vysokých škol ad. Večer bylo Dvořákovo tělo převezeno do Patologického ústavu Karlovy univerzity, kde bylo prof. Jaroslavem Hlavou konzervováno. Po konzervaci bylo tělo navráceno zpět rodině. Stejný den se také konala smuteční shromáždění dvou institucí, s jejichž činností bylo Dvořákovo jméno významně spojeno: České akademie pro vědu a umění a hudebního odboru Umělecké besedy.

3. května se na Staroměstské radnici uskutečnila schůzka zástupců několika subjektů, které se ujaly orgnizace Dvořákova pohřbu. Byly jimi Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění zastoupená Josefem Hlávkou, Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v čele s Jaroslavem Vrchlickým, hlavní město Praha, Umělecká beseda, Společnost Národního divadla, pražská konzervatoř a skladatelova rodina, kterou zastupoval Josef Sobotka.

4. května se do Prahy vrátil Josef Suk, který na základě telegramu přerušil svoji účast na turné Českého kvarteta po Španělsku. Cestou se zastavil v Dvořákově rodišti Nelahozevsi, odkud přivezl na skladatelovu rakev kytici šeříku.

5. května dopoledne byla rakev s tělem převezena z bytu Dvořákových do kostela sv. Salvátora v areálu Klementina, kde byla vystavena několik hodin až do začátku smutečního průvodu. Před katafalkem byl umístěn jediný věnec s nápisem: „Drahému nezapomenutelnému choti a dobrotivému tatíčkovi.“ V kostele, na přilehlém Křižovnickém náměstí a na nádvoří Klementina se shromáždily tisíce lidí, kteří se přišli s Mistrem rozloučit. Byli mezi nimi zástupci české kulturní i vědecké veřejnosti, pražských i mimopražských hudebních spolků, členové panské sněmovny, aj. Po zpěvu dvou smutečních sborů v podání pražského Hlaholu se zformoval smuteční průvod, který se po 15. hodině vydal na cestu na Vyšehrad.

V čele šli členové Sokola, dále skupina studentů v historických krojích, množství posluchačů univerzity a profesorský sbor a studenti pražské konzervatoře. Druhou část průvodu tvořili zástupci Umělecké besedy, členové opery Národního divadla, mimopražské deputace uměleckých a pěveckých spolků a členové spolků řemeslnických, živnostenských, ochotnických a dobročinných. V hlavní části průvodu kráčeli za zpěvu „miserere“ členové pražského Hlaholu a Ústřední jednoty zpěváckých spolků následováni studenty vysokých škol, kteří nesli standarty s názvy Dvořákových děl. Další skupinu tvořili sokolové s množstvím smutečních věnců a kytic, které věnovali jednotlivci, organizace a hudební společnosti (mj. nakladatelství Simrock, Společnost hudebních umělců ve Vídni, Filharmonická společnost v Hamburku, František Ondříček či Jan Kubelík). Následovalo devět múz, tj. dívek v bílých řízách s palmovými ratolestmi, a skupina duchovních. Za nimi jel zlatý pohřební vůz s rakví tažený šestispřežím následovaný Dvořákovou rodinou, blízkými přáteli, rektorem české univerzity a děkany všech čtyř fakult. Průvod uzavíralo množství dalších smutečních hostů.

Trasa vedla po Františkově (dnes Smetanově) nábřeží k Národnímu divadlu, kde se průvod na chvíli zastavil a z balkónu Národního divadla zazněla v interpretaci divadelního orchestru a sboru část Dvořákova Requiem. Průvod pak pokračoval Ferdinandovou (dnes Národní) třídou, Jungmannovou ulicí, přes horní část Karlova náměstí až ke kostelu Sv. Ignáce, dolů k budově ČVUT, dolní částí náměstí do Vyšehradské ulice až k samotnému Vyšehradu, na jehož hradbách hořely smutečí ohně. Na hřbitově byla rakev nejdříve položena na oltářní stůl Slavína. Zazněl smuteční sbor a ředitel konzervatoře Karel Knittl pronesl vzpomínkový projev. Poté byla rakev uložena do prozatímního hrobu (do definitivní rodinné hrobky byly Dvořákovy ostatky přeneseny o dva roky později, v den výročí skladatelova úmrtí).

Dvořákův pohřeb 5. května 1904 představoval zcela mimořádnou událost tehdejší Prahy. Jeho velkorysá organizace, na níž se kromě skladatelovy rodiny podílela celá řada kulturních a veřejných subjektů, dobře ilustruje úctu a oblibu, které se Dvořák jako umělec i jako člověk těšil. Velkolepost smutečních obřadů snese srovnání s nejvýznamnějšími státními pohřby a tisíce lidí, které se události zúčastnily, jsou dokladem všeobecného povědomí o významu Dvořákova díla pro českou a světovou kulturu. V době vyostřených národnostních sporů se účast na Dvořákově pohřbu stala rovněž manifestem, vlasteneckým gestem překračujícím hranice „pouhého“ hudebního světa. Dozvukem pohřebních obřadů byla smuteční mše, která se konala 7. května v Týnském chrámu. Sólisté, orchestr a sbor Národního divadla na ní provedli Mozartovo Requiem.

z dobového tisku

Dalibor:
„Těžká, přetěžka rána stihla národ náš – Antonína Dvořáka není více. Včera o půl 1 hod. odpolední zemřel náhle srdeční mrtvicí, upoután před tím již po celý měsíc na lůžko. Nenahraditelná jest ztráta, již jsme úmrtím jeho tak předčasným utrpěli a dosah její nemůžeme si v prvé chvíli bolesti ani uvědomiti. Ztrácíť smrtí jeho česká hudba vše, čím v posledním třicetiletí v cizině posici dobývala a zlatý prestol, na němž mistr světu vévodil, podmaniv si jej kouzlem svého genia, zůstává osiřelý – prázdný. S ním odešel nám muž, jenž povznesl české jméno k výšinám nedostupným a jím ztratili jsme nejskvělejší jeho typ bez naděje na náhradu. Pro malý národ náš jest smrt Dvořákova významu tragického, neboť jí uloupen nám největší genius, jímž jsme se světu pyšniti mohli a jenž ještě mnohé krásné a svérázné květy mohl vydati. Tragika osudu tohoto jest tím větší, že odešel v plné síle. [...] Česká hudba, jež jest tím nejcennějším, co národ český v kultuře stvořil, a čím se v cizině dosud nejplatněji representoval, utrpěla smrtí Dvořákovou ránu smrtelnou, neboť dnem úmrtí jeho končí slavná její doba a česká hudba počíná žíti – z minulosti. Bylť zemřelý mistr jedním z největších geniů, jaké národ český kdy zrodil, a dnešní generace naše nemá ani v hudbě ani v žádném jiném svém odvětví umění nikoho, kdo by mohl se vykázati jen paprskem jeho mnohostrannosti a kdo by tušiti dával, že skryté naděje vypučí v mohutný strom té síly a grandiosnosti, jež nám ve Dvořákovi smrtí jeho byla vyrvána.“

Neue Freie Presse:
„Hlavní význam Dvořákův spočívá v tom, že český národní hudební dialekt sloučil se všeobecnou světovou mluvou. Daleko větší měrou než Smetana: lze dokonce říci, že Smetana teprve přisedl na Dvořákův triumfální vůz, když ten se již nalézal na cestě světem. Teprve Dvořák svou instrumentální hudbou způsobil, že začalo být důvěřováno čistému ražení dukátů, za něž byla prodána Smetanova Nevěsta a že cizina povolněji následovala jeho staršího druha Smetanu na břehy jeho Vltavy, když přesvědčivě již byla svedena rozkošnými Tanci a písněmi mladšího Dvořáka.“

Lidové noviny:
„Zemřel jeden z největších. Zemřel, ale paměť jeho bude nesmrtelná, neboť věčně bude žíti v jeho dílech. Svou duši nám v nich zanechává; svou prostou, dobromyslnou duši, neznající přetvářky a pózy. Její radosti, její smutky, touhy, zklamání a vítězství nám zpíval. Přirozeně, neafektovaně, tak jak ptáci zpívají, když příroda kvete, voní a jásá. Své srdce, bohaté láskou a dobrotou, otevřel nám ve svých skladbách.“

Neues Wiener Tagblatt:
„Nejen Praha a Vídeň, nýbrž i ona pravá vlast Mistrova, již si v srdcích lidstva založil, tedy veškerý hudební svět, truchlí hluboce nad náhlým skonem Antonína Dvořáka. Ve Francii a Anglii, Švýcarsku a Americe bude nenahraditelná ztráta, již umění hudební utrpělo, právě tak cítěna jako v Rakousku a Čechách. Všichni víme, co znamenal Dvořák – umělec. Známe, ctíme a milujeme jej pro jeho nádherná díla, která v nejrůznějších oborech hudby stvořil.“

Národní politika:
„Odešel na věčnost muž, který byl první z nejpřednějších, který, vyniknuv ještě za života Smetanova jako důstojný jeho vrstevník, obdařil české umění dary přebohatými a ve své ceně nevyrovnatelnými, muž, jehož velkolepá díla upoutala pozornost celého světa a zjednala hudbě české jména nehynoucího, velikého.“

Musikalisches Wochenblatt:
„Smrtí Antonína Dvořáka ztratily Čechy svého největšího skladatele, veškeré umění pak hudebníka, jemuž, pokud jde o hudební nadání, ani jediný ze žijících skladatelů se nemůže přirovnat. Je zvláštní, že to nebylo o něm vysloveno častěji. Dvořák ze sebe vydal, co od svého národa obdržel a obdržet mohl: pravou, čistou mluvu tónů.“

London Times:
„Anglie může s pýchou o sobě tvrdit, že jméno Dvořákovo záhy se v ní rozšířilo. [...] Ačkoliv mínění o jeho dílech se různila, je jisté, že jeho smrtí zašla veliká osobnost a není sporu, že Dvořák byl geniem v nejvlastnějším toho slova smyslu.“

Frankfurter Zeitung:
„Vedle Brahmse byl Dvořák nejvýznačnějším zástupcem takzvaného konzervativního směru. Zachoval si však přes svou velikou příbuznost s Brahmsem samostatnost stylu. Melodickému živlu dával ve svých skladbách hlavní slovo. Díla Dvořákova budou hlásat jeho slávu daleko za paměť jeho vrstevníků a jméno jeho v dějinách hudby bude umístěno na čestném místě.“

Pester Lloyd:
„Řada nádherných skladeb roznesla jméno Antonína Dvořáka daleko za hranice jeho úzké vlasti. Jako operní skladatel zůstal – částečně z národnostních důvodů – odkázán téměř výhradně na české jeviště. [...] Ve všech ostatních oborech byl Dvořák vítězícím mistrem. Téměř všechny jeho skladby jsou budapešťskému obecenstvu z koncertů známy a dosáhly značné obliby.“

Vossische Zeitung:
„Zpráva o úmrtí Antonína Dvořáka zastihla nás úplně nepřipraveny. Přátelé a ctitelé jeho mnoho od něj ještě očekávali, a to tím spíš, že pozorovali, že v poslední periodě jeho tvoření se jeho originalita ještě zesílila a stupňovala. Tyto naděje se však nyní rozpadly vniveč.“

Leoš Janáček:

„Filharmonie Varšavská změnila program symfonického koncertu. Vzpomíná vřaděním Husitské velkého české skladatele, dra. Antonína Dvořáka, o jehož úmrtí se právě dovídá. Vstávám nejistě s ostatními v přeplněné dvoraně. Což je to pravda, že by byl umřel?“

Edvard Grieg:

„Z Prahy jsem dostal dopis se smutečním rámečkem: Antonín Dvořák je mrtev. Geniální český skladatel, jehož jméno zná celý svět, již není mezi živými. S ním odešel jeden z mála současných originálních a národních skladatelů. [...] Miloval jsem Dvořáka jako umělce a minulý rok jsem byl šťastný, že jsem ho poznal jako skutečného a dobrého člověka.“