česky | English

dvořák a praha

Stejně jako dnes byla i za Dvořákova života centrem společenského a kulturního dění českých zemí Praha. Její bohatá kulturní minulost vždy přitahovala domácí i zahraniční umělce působící v nejrůznějších oblastech tvorby. Ze sféry hudební to byli - nepočítáme-li umělce české - W. A. Mozart, L. van Beethoven, F. Chopin, F. Liszt, R. Wagner, P. I. Čajkovskij, E. Grieg a celá řada dalších. Když se Dvořákův otec František rozhodl rozvinout synovo mimořádné nadání prostřednictvím odborného studia, zcela samozřejmě byla zvolena Praha, o jiné možnosti zřejmě ani nebylo uvažováno. Určit přesněji datum Dvořákova přesídlení ze Zlonic do Prahy je velmi obtížné, prameny hovoří nejasně, někdy si dokonce protiřečí. V každém případě k němu došlo někdy během podzimu 1857, patrně v září, tedy nedlouho po Dvořákových 16. narozeninách.
Přestože podoba tehdejší Prahy se značně lišila od té dnešní a atmosféra města vykazovala mnohem výrazější rysy provinčnosti, než je tomu dnes, pro mladého Dvořáka se nesporně muselo jednat o zcela zásadní změnu prostředí. Hudební život Prahy - který ho jistě zajímal nejvíce - byl zcela nesrovnatelý s tím, na který byl dosud zvyklý. Bylo možno navštěvovat koncerty konzervatoře, Jednoty hudebních umělců, Cecilské jednoty, Bennewitzova kvarteta, ale také vystoupení hostujících zahraničních umělců, kteří představovali špičku tehdejšího interpretačního umění: Hans von Bülow, Clara Schumannová, Ferenc Liszt aj. Kromě toho se konala představení německé opery ve Stavovském divadle a od roku 1859 také česká představení v divadle Novoměstském. Dvořák sám se začal na pražskému hudebním životě brzy podílet i aktivně: stal se členem orchestru Cecilské jednoty a během svých studií na varhanické škole se účastnil mnoha koncertů jako hráč na violu.

 


varhanická škola

Budeme-li dále sledovat linii pražských hudebních institucí, se kterými Dvořák přišel do kontaktu, je třeba se nejprve zastavit u tzv. varhanické školy (oficiálně Ústav pro církevní hudbu), která byla hlavním důvodem jeho příchodu do Prahy. Jednalo se o školu s vynikající pověstí, působila na ní řada renomovaných pedagogů a představovala tak velkou konkurenci pražské konzervatoři. Na rozdíl od ní však zaměřovala svoji výuku spíše k výchově budoucích varhaníků. Škola sídlila v budově č. 238/1 v průchodu mezi Konviktskou a Bartolomějskou ulicí (nádvoří s charakteristickými ochozy je dochováno dodnes) a měla pouze tři místnosti s varhanami. O amosféře prostředí, ve kterém Dvořák strávil studiem dva roky, dobře vypovídá skladatelův pozdější výrok: „Na varhanické škole všechno páchlo plesnivinou. I varhany!“
Velkou výhodou byla ale pro Dvořáka poloha budovy: nacházela se nedaleko jeho prvního pražského bydliště v Dominikánské (dnes Husově) ulici č. p. 238. Byl zde ubytován u sestřenice Marie Plívové a jejího manžela, který se živil jako krejčí. Budova se dochovala dodnes, její průčelí si zachovalo v podstatě stejnou podobu, jakou mělo v době Dvořákova pobytu. Finanční situace Dvořákova otce se rok od roku zhoršovala, což byl zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč se Antonín v roce 1860 (ve svých 19 letech) přestěhoval k tetě Josefě Duškové na Karlovo náměstí č. p. 558, do domu zvaného „Na křemenci“ (také „Na křemelci“) . Nájem zde byl zřejmě nižší a jeho část si mohl navíc Dvořák „odpracovat“ vyučováním dcery Duškových, Anny, která právě měla nastoupit povinnou školní docházku. S domem „Na křemenci“ i s Karlovým náměstím vůbec je spojena velká část skladatelova života.


Dominikánská (Husova) ul. č. 238

U Dušků bydlel Dvořák (s asi dvouletou přestávkou) od roku 1860 do roku 1873, kdy se oženil, a vytvořil zde celou řadu významných děl, mj. Hymnus „Dědicové Bílé hory“ nebo Třetí symfonii Es dur. Park na Karlově náměstí si skladatel velmi oblíbil a až do konce života sem chodil během svých ranních procházek poslouchat zpěv ptactva. Stejně tak kostel sv. Ignáce na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí byl svědkem mnoha Dvořákových návštěv při ranních bohoslužbách.

 


Prozatímní divadlo 

Rok 1862 představoval v Dvořákově životě výraznou změnu: Komzákova kapela, ve které působil jako orchestrální violista, byla angažována jako základ orchestru právě otevřeného Prozatímního divadla. Jeho budova se nacházela na stejné parcele, na které bylo později vybudováno Národní divadlo. Pozůstatky Prozatímního divadla můžeme dodnes vidět na stejném místě - budova byla včleněna do hmoty Národního divadla, tvoří jeho střední část. V operním orchestru strávil Dvořák devět let, které měly na jeho skladatelskou tvorbu významný vliv, neboť měl možnost zblízka poznat širokou škálu hudebních děl přítomnosti i minulosti, a to nejen operních; orchestr běžně účinkoval i koncertně.
Koncem roku 1863 se Duškovi, u nichž skladatel bydlel, rozhodli přestěhovat z Karlova náměstí do nedaleké Václavské ulice č. p. 327. Dvořák v jejich novém bydlišti ale setrval krátce, zřejmě jen několik měsíců. Stále silněji pociťoval nedostatek klavíru, jehož zakoupení či pronájem si zatím nemohl dovolit. Někdy v průběhu roku 1864 proto využil nabídky přítele Mořice Angera, kolegy z divadelního orchestru, na spolubydlení na adrese Senovážné náměstí č. 1375 (nyní 19).
Anger vlastnil klavír, snad dokonce jen starý spinet, o jehož kvalitách nejvýmluvněji vypovídá Angerovo označení „brnkačka“. Pro Dvořákovy potřeby byl však zřejmě dostačující. Na Senovážném náměstí vznikly mj. první dvě skladatelovy symfonie a písňový cyklus Cypřiše. Bydlení ve veselé společnosti kolegy Angera a dalších několika mladíků v jedné místnosti však nebylo pro soustředěnou práci zrovna ideální. Dvořákův pozdější přítel Boleslav Kalenský o této epizodě skladatelova života mj. napsal: „M. Anger nebyl tu sám. Bydlil s ním tehdy mladý medik, Karel Čech, později operní solista a bratr Adolfa Čecha, tehdy prvého kapelníka při městském divadle v Olomouci, později kapelníka Národního divadla. Vedle něho byli v bytu ještě dva studující realky a průvodčí cizinců Prahou, jménem Anděl. Ten přicházíval domů velmi pozdě v noci, často pitím rozjařen, a hlukem při svlékání probouzel ostatní čtyry spáče. Z toho bývala denně váda, po níž všichni spolubydlitelé Anděla posílali do pekla, nazývajíce ho správněji čertem.“
Senovážné náměstí 19


Karlovo náměstí č. 558, "Na křemenci"


Na Florenci č. 33

Dvořák se asi po roce rád přestěhoval zpět do mnohem klidnějšího prostředí rodiny Duškových. Ti se mezitím vrátili z Václavské ulice zpět na původní adresu na Karlovo náměstí 558, ale do jiného bytu. Zde Dvořák setrval bez přerušení následujících osm let. Dcera Dvořákovy tety Josefy Duškové, Anna, sepsala o mnoho let později na toto období vzpomínky, z nichž se mj. dozvídáme, že v této době již měl Dvořák k dispozici pronajatý klavír: „Často komponoval hned jak se vzbudil – v posteli a hned při vzniku myšlenky si zahrál – na svrchnici. Psával-li u stolu, držel brko mezi zuby a prsty hrály klavír na kabátě – neb na nohách. Až za chvilku se obrátil k pianu, přehrál a i při tom tichým hlasem zpíval. Když hrál v orchestru Prozatímního divadla, brával mne na představení s sebou. [...] Častěji jsem se vplížila do pokoje, postavila se k pianu, sepjala ruce a třeba celé čtvrti hodiny žebronila: Antone, moc Tě prosím, vem mne dnes s sebou! On mi hleděl upřeně do očí, usmíval se, hvízdal slabě a jistě nevěděl ani, že jsem na světě! Až když se ze své výše na zem vrátil, vyhrkl na mne: Co chceš? Až jsem leknutím odskočila.“ Dům č. p. 558 na Karlově náměstí se dochoval dodnes, ale ve značně odlišné podobě, než jakou měl v době Dvořákova pobytu. V listopadu 1873 se Dvořák v kostele sv. Petra oženil s Annou Čermákovou a na krátkou dobu se přestěhoval do bytu, ve kterém Anna bydlela se sourozenci a se svojí matkou, nedlouho předtím ovdovělou Klotildou Čermákovou, v ulici Na Florenci 1413/27. (Dům byl později stržen a na jeho místě dnes stojí jiný s č. 33.)
Během velmi krátké doby se novomanželům podařilo najít vlastní byt v ulici Na Rybníčku 1364/14, kam se přestěhovali počátkem roku 1874. (I tento dům byl později stržen a na jeho místě dnes stojí jiný s č. 12.) Dalším místem, s nímž je úzce spojeno Dvořákovo působení ve stejné době, je kostel sv. Vojtěcha, v němž Dvořák v letech 1874-1877 zastával místo varhaníka. Mladý Josef Bohuslav Foerster, který tehdy zpíval v chrámovém sboru, uvádí později ve svých vzpomínkách: „Když [Dvořák] přišel, nevšiml si nikoho, nepozdravil a usedl ihned k varhanám. Hrací stůl starého nástroje byl umístěn stranou, varhaník musel sledovati pohyby ředitelovy taktovky v zrcadle nad klávesnicí zavěšeném, a tak obrácen byl sedě u varhan ke sboru, řediteli i všem účinkujícím zády. Proto vídal jsem tvář Dvořákovu jen zřídka, ale vzpomínám, že mně, dítěti, ten přísně pohlížející, stále vážný a divnými myšlenkami zabraný muž naháněl strach.“



kostel sv. Vojtěcha


Na Rybníčku 1364/14 (12)
Kostel svatého Vojtěcha se nachází mezi ulicemi Vojtěšskou, Šítkovou a Pštrossovou poblíž Masarykova nábřeží. Původně gotický kostel prošel barokními úpravami a v době Dvořákova působení byl částečně regotizován. Ve velmi dobrém stavu se dochoval dodnes.
Vraťme se do ulice Na Rybníčku. Manželé Dvořákovi v něm strávili necelé čtyři roky, které představují mimořádně plodné období v kontextu celé skladatelovy tvorby. Dvořák zde napsal tři opery, Klavírní koncert g moll, Moravské dvojzpěvy, množství komorní hudby a také jedno ze svých nejslavnějších děl, Stabat mater. V rovině osobní lze naopak pobyt Na Rybníčku považovat za asi nejtragičtější ve skladatelově životě: Dvořákovým se zde postupně narodily a zemřely první tři děti.
Na podzim roku 1877 Dvořák znovu mění adresu, tentokrát již natrvalo. Volba padla na dům č. p. 10 (dnes 14) v nedaleké Žitné ulici. Rozhodujícím kritériem zřejmě bylo, že nikdo z ostatních nájemníků nevlastnil klavír, který v předešlém bydlišti Dvořáka rušil při práci. Na adrese Žitná 10 strávil Dvořák více než 26 let života až do své smrti v květnu 1904 a vznikla zde podstatná část jeho skladatelského díla. V rámci domu se ještě třikrát přestěhoval, pokaždé do většího bytu, tak jak se zvyšoval počet dětí a Dvořákovy finanční možnosti. Posledních cca 20 let bydleli Dvořákovi ve druhém patře, v pravé části průčelního traktu. Pokud je známo, dochovala se pouze jediná fotografie interiéru tohoto bytu, skladatelova pracovna. Cenná je také fotografie, která Dvořáka zachycuje na pavlači domu. Jedná se o jednu z mála civilních fotografií (tedy nikoli ateliérovou) a zároveň také jednu z Dvořákových posledních (ne-li poslední vůbec).

Žitná 10 (14)

AD na pavlači

Dvořákova pracovna
Co se týká pražských hudebních institucí spojených s Dvořákovou činností, je třeba se zmínit o několika divadelních budovách. O Prozatímním divadle již byla řeč v souvislosti s Dvořákovým působením v orchestru.

Na jevišti této scény se však také později odehrály premiéry tří Dvořákových oper (2. zhudebnění Krále a uhlíře, Vanda a Šelma sedlák). Divadlo mělo také svoji letní scénu, tzv. Nové české divadlo, někdy též nazývané jednoduše „aréna“. Dřevěná budova se nacházela na rohu dnešní Anglické a Škrétovy ulice a představení se zde konala pouze v jarních a podzimních měsících, jak dovolovalo počasí. Na její scéně měly svoji premiéru dvě Dvořákovy opery (Tvrdé palice a Dimitrij), ale také dvě orchestrální díla: Česká suita a Scherzo capriccioso. Všechny další skladatelovy opery (Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida) již byly provedeny v nově otevřeném Národním divadle.


Nové české divadlo

Žofín
Koncertních síní neměla Praha nikdy nazbyt a tato situace se dodnes kupodivu příliš nezměnila. Většina orchestrálních koncertů se v době Dvořákova mládí konala v paláci Žofín na Slovanském ostrově nebo v Prozatímním divadle, komorní koncerty, které nejsou tak náročné na prostor, byly pořádány např. i v budově Konviktu, o němž byla řeč výše v souvislosti s varhanickou školou. Budova Rudolfina byla otevřena teprve roku 1885, Obecní dům byl dostaven až osm let po Dvořákově smrti. Řada koncertů, na nichž byla uváděna nová Dvořákova díla, někdy i přímo pod taktovkou autora, se odehrála právě na Žofině. Zřejmě nejdůležitější z nich byl Dvořákův první samostatný koncert (17. 11. 1878), na němž se skladatel představil nejen jako autor, ale také jako dirigent. Svoji premiéru zde postupně měla celá řada Dvořákových děl (5. symfonie, 8. symfonie, 1. a 2. Slovanská rapsodie, serenády E dur a d moll, Pražské valčíky, Polka „Pražským akademikům“, Symfonické variace).
Několik Dvořákových opusů bylo poprvé provedeno v Novoměstském divadle, které v letech 1858 – 1885 stálo přibližně v místech dnešní Státní opery. Po otevření novorenesanční budovy Rudolfina na dnešním náměstí Jana Palacha se těžiště pořádání koncertů přesunulo právě tam, po ustavení České filharmonie v roce 1894 (faktické zahájení činnosti 1896) se význam budovy ještě zvýšil. Hlavní koncertní sál, dnešní Dvořákova síň, je proslulý svojí vynikající akustikou, ale původně tomu tak zřejmě nebylo. Sám Dvořák zpočátku v Rudolfinu odmítal dirigovat: „Co se týče koncertu v Rudolfinu, musím Ti říct, že mě tam do toho kvelbu nikdy nedostanete, abych tam mé dílo a zejména "Svatební košili" řídil. Všude jinde, ale jen tam ne! Radím Vám, rozvažte si to! Či je snad nyní akustika lepší, než byla dříve? Při posledních koncertech jsem tam nebyl, nemohu tedy povědět, zdali se nějaká náprava v té věci stala.
Rudolfinum
K oné „nápravě“ skutečně časem došlo, o čemž svědčí i Dvořákova pozdější opakovaná dirigentská vystoupení v Rudolfinu včetně prvního koncertu České filharmonie 4. ledna 1896. Svoji premiéru zde měla následující Dvořákova díla: Houslový koncert a moll, Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, V přírodě, Karneval, Othello a Slovanské tance č. 1, 2, a 7 z op. 72.
Od roku 1891 bylo Dvořákovo jméno spojeno také s nejvýznamnějším pražským hudebním vzdělávacím ústavem, kterým byla konzervatoř. Prvních deset let (s výjimkou pobytu ve Spojených státech) vyučoval kompozici, v roce 1901 byl navíc zvolen uměleckým ředitelem. Mezi jeho žáky patřili budoucí vynikající autoři Josef Suk, Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a mnoho dalších. Nedlouho před zahájením Dvořákovy pedagogické činnosti byla s konzervatoří institucionálně spojena varhanická škola, v jejíchž prostorách pak také probíhala výuka Dvořákovy kompoziční třídy. Skladatel se tak po letech vrátil obloukem do stejných míst, kde v Praze začínal, ovšem ve zcela odlišné roli.


Nádraží císaře Františka Josefa (dobové foto)

 


kostel sv. Ignáce

Mnoho pražských míst je spojeno s Dvořákovým soukromým životem. Při svých obvyklých ranních procházkách nenavštěvoval jen kostel a park na Karlově náměstí (viz výše), ale pravidelně docházel také na Nádraží císaře Františka Josefa (dnes Hlavní), kde bedlivě sledoval příjezdy a odjezdy vlaků, rozmlouval s personálem a získával dokonalý přehled o soudobých trendech v železniční dopravě.
 
Měl také několik oblíbených kaváren, kam chodil číst noviny a kouřit doutníky, které manželka Anna neměla zrovna v oblibě. Přímo naproti jeho bytu v Žitné ulici se nacházela Pařížská kavárna, kterou navštěvoval téměř denně od doby, kdy se sem přistěhoval. Často byl vídán také v kavárně U Karla IV. na rohu Žitné ulice a Karlova náměstí, už od 60. let navštěvoval spolu s přítelem Karlem Bendlem Vídeňskou kavárnu na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě (v místě dnešního paláce Koruna), ve které se tradičně scházeli hudebníci v čele s Bedřichem Smetanou. Přinejmenším od roku 1890 chodil Dvořák do restaurace „U Mahulíků“ v Myslíkově ulici a zde také vznikla tzv. Společnost Mahulíkovců, jejímž protektorem byl Dvořák jmenován 1. června 1894 po svém prvním návratu ze Spojených států. Karel Bendl oslovil tehdy Dvořáka přípitkem, jejž on sám opětoval, a na památku večera byla sepsána „Zakládající listina tak zvaných Mahulíkovců“ s podpisy všech přítomných (Dvořák s chotí, členové Českého kvarteta Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal a Hanuš Wihan, ze skladatelů dále Karel Bendl, Vítězslav Novák, František Picka, Bohumil Vendler, Eduard Tregler, kapelník Mořic Anger, Dvořákův dávný přítel Alois Göbl ze Sychrova a další).

Přestože obecně lze říci, že Dvořák do společnosti příliš nechodil, byl častým hostem pátečních večerů v bytě architekta a mecenáše Josefa Hlávky v Jungmannově ul. 736. Večerů se účastnil výkvět tehdejší kulturní Prahy: Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Myslbek, Josef Suk, členové Českého kvarteta, ale také František Ladislav Rieger. Se Zdenkou Hlávkovou hrával Dvořák při těchto večerech čtyřručně na klavír.
 

Stejně jako byla Praha svědkem Dvořákových mezinárodních úspěchů, dirigentských vystoupení a oslav jeho životních výročí, sehrála svoji roli také při skladatelově loučení se světem. Antonín Dvořák zemřel 1. května 1904 ve svém bytě v Žitné ulici a o několik dní později se s ním loučily tisíce lidí při pohřebním průvodu v pražských ulicích. V Praze je Dvořák také pohřben, jeho tělesné ostatky byly uloženy do hrobky na vyšehradském hřbitově.


Dvořákova pražská bydliště - přehled:

1. podzim 1857 - 1860 Dominikánská (dnes Husova) ulice č. 238
2. 1860 - konec roku 1863 Karlovo náměstí č. 558, dům „Na křemenci“
3. konec roku 1863 - 1864 Václavské ulice č. 327
4. 1864 - konec roku 1865 Senovážné náměstí č. 1375 (dnes 19)
5. konec roku 1865 - listopad 1873 Karlovo náměstí č. 558, dům „Na křemenci“
6. listopad 1873 - počátek roku 1874 ulice Na Florenci 1413/27
7. počátek roku 1874 - podzim 1877 ulice Na Rybníčku 1364/14
8. podzim 1877 - 1904 Žitná ulice 564/10 (dnes 14) (třikrát stěhování v rámci domu)

 

► mapa Prahy s označením míst spojených s životem Antonína Dvořáka