rusalka

inspirační zdroje libreta

Libreto vychází z více inspiračních zdrojů. Za hlavní lze zřejmě považovat pohádku Malá mořská víla Hanse Christiana Andersena, jejíž příběhový obrys je s Rusalčiným v hlavních rysech téměř totožný, povídku Undine německého básníka Friedricha de la Motte Foqué a drama Gerharta Hauptmanna Potopený zvon. Kvapil své libreto opakovaně vsazoval spíše do kontextu české literární produkce s odkazy na erbenovskou tradici. Zejména v předmluvě k tištěnému vydání libreta je zjevná snaha o všeobecné přijetí textu jako české pohádky: „Přes různé motivy starší a nikoli výlučně domácí je v mé pohádce dosti živlu lidově českého, a duchem i formou její zúmysla chtěl jsem se přimknouti k nepřekonatelnému vzoru naší ballady, k Erbenovi.“ Podobná tvrzení lze nalézt také později v autorově článku uveřejněném v Hudební revui, podle kterého „tón balad Erbenových, jimž jsem se hleděl ‚Rusalkou‘ přiblížit, pověděl Dvořákovi víc, než mohlo libreto samo.“ Kvapilův ideový výklad libreta je z hlediska tehdejší společenské atmosféry pochopitelný. Českou operu, která zde byla v poslední třetině 19. století (s přetrvávající tendencí i na počátku století 20.) považována za reprezentativní „národní“ hudební útvar, za nástroj, jímž se v době nacionálních sporů bylo možno umělecky vymezovat, zřejmě nebylo možno „kontaminovat“ motivy převzatými z německé jazykové oblasti.

příznačné motivy

Rusalka vyvrací všechny někdejší náhledy na Dvořáka jako na „nereflexivního“ skladatele, tvořícího „z vnuknutí“: struktura této opery je mimořádně promyšlená a přes rozmanitost nálad, kterými děj postupně prochází, ji charakterizuje neobyčejná konzistence; lze říci, že Rusalka je přímo učebnicovým příkladem jednoty v rozmanitosti. Této sevřenosti dosahuje Dvořák mj. mistrovským využitím principu příznačných motivů. Přestože byl velkým obdivovatelem Wagnerova díla, podařilo se mu vyhnout negativnímu jevu, který je typický pro některá díla bayreuthského Mistra, totiž přílišnému zahlcení opery příznačnými motivy. Zatímco Wagner v tematickém předivu partitury jedné opery použije i několik desítek příznačných motivů s řadou variant, jejichž byť jen pouhé zapamatování přesahuje možnosti běžného diváka, Dvořák si vystačí s nepoměrně menším počtem motivů, s nimiž pracuje s udivující invencí. Jsou vždy spojené s určitou představou, postavou nebo prostředím.
 

Všeobecně nejznámější je zřejmě téma svázané s postavou Rusalky. Jeho hlavní obrys překvapivě nevznikl až v době, kdy se Dvořák začal zabývat Kvapilovým libretem. Poprvé se objevuje asi o sedm let dříve ve skladatelových amerických skicářích jako téma pro zamýšlenou sonátu pro violoncello a klavír, která ale nikdy nevznikla. (Stejný případ je také téma slavnostní polonézy ve druhém dějství. Dvořák si jej původně zaznamenal již v roce 1894 jako materiál pro klavírní skladbu s názvem Dithyramb. Ani ji však nikdy nerealizoval.) Rusalčino téma je ve své základní podobě zpěvná lyrická melodie, která jedinečně charakterizuje titulní postavu opery, její křehkou krásu a zranitelnost, ale ve své přímočarosti také opravdovost a přirozenost jejích citů. Sledovat proměny tohoto tématu v průběhu opery je téměř dobrodružstvím, neboť Dvořákova tvůrčí fantazie je skutečně ohromující: Rusalčino téma se postupně objeví ve více než padesáti variantách, které odrážejí okamžitou situaci či náladu, a skladatelova nápaditost, se kterou je věrně ilustruje, jakoby neznala hranic.

Obecně rozšířené mínění, že příznačný motiv spojený s hlavní postavou by měl být logicky i hlavním motivem opery, v případě Rusalky neobstojí. Za „hlavní“ je v tomto případě nutno považovat čtyřtónový motiv, který podle Dvořákova životopisce Otakara Šourka bývá tradičně nazýván motivem „vodního kouzla“, zatímco současný přední dvořákovský badatel David R. Beveridge navrhuje označení „motiv neukojené touhy“. (Tento posun v chápání jednoho a téhož prvku je dokladem, jak se za více než století od premiéry proměnil náhled na Dvořákovo a Kvapilovo dílo: starší označení je „pohádkové“, zatímco nové spíše „psychologizující“. Taková tendence se pochopitelně neprojevuje jen proměnami slovníku úzkého okruhu odborníků, ale mnohem viditelněji také ve způsobu režijního ztvárnění jednotlivých inscenací.) Hlavní motiv Rusalky se v průběhu opery objevuje v nesčetných variantách, jichž skladatel dosahuje pomocí rytmických, melodických, harmonických či instrumentačních proměn. Většinou se objevuje v místech obzvláštní závažnosti či v okamžicích dramatického vyhrocení děje. Zcela zásadní roli sehraje v samotném závěru opery: po velkém zpěvu Rusalčina odpuštění se po slovech „bůh tě pomiluj“ rozezní v retrográdní podobě ve fortissimu žesťů jako vyvrcholení katarze. Tato pasáž představuje jeden z nejinspirovanějších momentů v celé Dvořákově tvorbě. Málo známou skutečností je, že tento motiv si Dvořák „vypůjčil“ z vlastní skladby staré pětatřicet let, ze svojí druhé symfonie B dur zkomponované v roce 1865.

premiéra

O provedení Rusalky v Národním divadle bylo rozhodnuto brzy po dokončení díla. Blížily se skladatelovy šedesátiny a šéfdirigent Karel Kovařovic měl v úmyslu uvést celý cyklus Dvořákových oper, v jehož úvodu měla zaznít světová premiéra Rusalky (k realizaci celého cyklu nakonec nedošlo). Do hlavních rolí byla obsazena vynikající sopranistka Růžena Maturová a jeden z největších tenoristů své doby, Karel Burian. Jeho vinou však z premiéry málem sešlo. Burian „zapomněl se ve chvíli dobré nálady ve veselé společnosti udržet svěžím pro večerní důležitý a náročný úkol v úloze princově,“ jak později popsal jeho indispozici Otakar Šourek. Nejednalo o první ani poslední takový případ, např. ve vzpomínkách Jaroslava Kvapila se lze dočíst, že „Burian obvyklým svým způsobem půldruhé hodiny před začátkem premiéry odřekl a nebýti obsazení náhradního, byla by bývala na hromadě slavná premiéra, k níž se sjeli kritikové i z ciziny.“ Oním náhradním obsazením byl tenorista Bohumil Pták, který roli studoval také, ale bylo s ním počítáno až pro reprízy a v den premiéry navíc od rána pořizoval nahrávky na fonografické válečky. K Ptákovi do bytu vyrazila z divadla delegace v čele s Dvořákem s prosbou o záchranu premiéry. Ačkoli se umělec posledních zkoušek nezúčastnil a o režisérových záměrech měl jen mlhavou představu, part prince ovládal a k tomuto nelehkému úkolu se propůjčil. Své role se nejen zhostil se ctí, ale dokonce svým výkonem nemálo přispěl k úspěchu premiéry.

► fotografie herců, scény a kostýmů

z Dvořákovy korespondence:

příteli Aloisi Göblovi (12. 6. 1900):
„...Pracuji nyní na nové opeře a mám již první akt hotový a s instrumentací hodlám býti tento měsíc také hotov. Má nová opera je opět pohádka, slova od Jarosl. Kvapila, jmenuje se "Rusalka". Jsem pln nadšení a radosti, že se mi tak práce dobře daří...“ 

ze vzpomínek Jaroslava Kvapila:

„...Napadlo mě [libreto] na ostrově Bornholmu. Pohádky Erbenovy a Boženy Němcové, jimiž jsem se tehdy obíral, mě tam k moři doprovázely. A tam mi splynuly v jedno dojmy z Andersena, lásky mých dětských let, a rytmy balad Erbenových, těch nejkrásnějších balad českých...“

„...Pokud jde o dotaz, jaké asi místo mi tanulo na mysli jako dějiště Rusalky, tož bych připomněl malé - možno-li to nazvat - jezírko na lesní louce ve Žďáru, kde za mých mladých let bývalo i koupaliště později odstraněné a kde na hladině bylo plno leknínů. Na té louce a u té vody jsem za studentských let rád dlíval a z toho prostředí pošly některé mé mladé básně... Z mlada mi tane na mysli půvabný ten koutek pro pohádky za měsíčných nocí jako stvořený...“

„...Dvořák mne často tou dobou navštěvoval; přišel kolikrát už po sedmé ráno, ba, musel mě někdy dát teprve vzbudit. Někdy přišel s hroznou starostí a svými dotazy mne uvedl občas do rozpaků. Vzpomínám si na jeden takový rozhovor: Ve třetím aktu Rusalky jsou verše šíleného prince "...nebe i zemi zaklínám, zaklínám boha i běsy..." To se Dvořákovi naprosto nelíbilo. Povídal mi: "Poslechněte, já jsem člověk věřící, já přece nemohu ve své hudbě pánaboha proklínat!" Dlouho jsem mu musel vykládat, že "zaklínat boha" není "pánaboha proklínat". Uznal to, odešel a komponoval na slova, jak jsem mu je napsal...Myslím, že mne s Dvořákem sblížila moje láska k Erbenovi a tón balad Erbenových, jimž jsem se hleděl Rusalkou přiblížit, že pověděl Dvořákovi víc než mohlo libreto samo...“

z vyprávění Josefa Suka (převyprávěl J. M. Květ)

„Rusalku skládal Dvořák vůbec bez používání klavíru. Psal ji u stolu a jen někdy večer si přehrál něco z toho, co přes den napsal. Když byla hotova, přehrál jednoho večera její konec Sukovi a jeho choti. Otilka dojata slzela a Dvořák řekl na to: ‚Vidíte, a jak muselo být mně, když jsem to psal!‘“
 

dirigent Jiří Bělohlávek o Rusalce:

„...Osobně bych byl značně na pochybách, kdybych se měl rozhodnout pro jednu ze tří Dvořákových posledních symfonií. Ale Rusalku, jako královnu Dvořákových oper, bych označil bez sebemenšího zaváhání. Myslím, že po hudební stránce nemá toto dílo ani nejmenší chybičku. Je hluboce cítěné a působí silou pravdivosti. Na nic si nehraje, nijak se nestylizuje, je to hudba srdce. Dotkne se všech aspektů lidské přirozenosti - lásky, touhy, vášně, zrady, pomsty, smrti, odpuštění i oběti v tak úchvatném a samozřejmém oblouku, že se až tají dech...“

obsah opery

PRVNÍ DĚJSTVÍ:
Na palouku u jezera tančí v noci při měsíci lesní žínky a laškují se starým vodníkem. Jediný, kdo se neveselí, je Rusalka. Touží stát se člověkem, mít lidské tělo a duši, aby mohla probudit lásku v neznámém, který se sem při lovu chodí koupat do jezera. Rusalka nedbá vodníkova varování a vyhledá Ježibabu. Ta jí přičaruje lidskou duši i postavu za velkou odměnu: Rusalka musí obětovat svůj průsvitný vodní šat a svůj hlas. Ještě těžší je další podmínka: nepodaří - li se němé Rusalce udržet si lásku člověka, bude prokleta žít v hlubině a její vyvolený se stane obětí jejího prokletí. Rusalka se nedá odradit a sotva se v lese setká s princem, získá si svoji krásou jeho srdce. Princ si ji odvede na zámek.

DRUHÉ DĚJSTVÍ:
Na zámku se chystá svatba, ale zdá se, že Rusalka není místními vítána, kuchtík a hajný tuší, že není člověk jako oni. Mezi svatebními hosty je i krásná cizí kněžna, jejíž živočišná smyslnost je v příkrém kontrastu k Rusalčině tiché něze. Kněžna prince nemiluje, ale ctižádost ji nutí k boji o jeho přízeň. Přelétavý princ, opojen její krásou, zapomíná na svoji nevěstu. Vodník, který se z obavy o Rusalku přestěhoval do zámeckého rybníku, smutně sleduje Rusalčin žal. Při slavnostním plese princ Rusalku bezohledně odvrhuje a věnuje se jen kněžně. Vodník bere nešťastnou Rusalku k sobě do vody a proklíná prince. Vyděšený princ hledá záchranu u kněžny. Ta jej ale rozhodně odmítá.

TŘETÍ DĚJSTVÍ:
Rusalka o samotě truchlí u jezera. Znovu vyhledá Ježibabu, ráda by se vrátila ke svým sestrám. Bylo by to možné, ale podmínka je příliš krutá: Rusalka, která prince stále miluje, by musela prokletí živlů smýt jeho vlastní krví. Rusalka raději volí svůj nešťastný úděl, jen aby princ mohl žít ve štěstí. Netuší, že její oběť je marná. Princ, prokletý vodníkem, onemocněl. Kuchtíka a hajného, kteří přišli k Ježibabě pro lék, vodník zažene zpět. Princ se jako v mátohách vrací do lesa na místo, kde se kdysi poprvé setkal s Rusalkou. Znovu po ni touží, prosí ji za odpuštění a přivolá k sobě z jejích polibků smrt. Opera končí velkým zpěvem Rusalčina odpuštění.