česky | English

smyčcový kvartet č. 11

OPUSOVÉ ČÍSLO 61
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 121
DATUM VZNIKU dokončeno 10. listopadu 1881
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 2. listopadu 1882, Berlín
INTERPRET PREMIÉRY Joachimovo kvarteto (Joseph Joachim, Heinrich de Ahna, Emanuel Wirth, Hugo Dechert)
1. VYDÁNÍ Simrock, 1882, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA C dur
ČÁSTI / VĚTY
1. Allegro
2. Poco adagio e molto cantabile
3. Scherzo. Allegro vivo
4. Finale. Vivace
DURATA cca 38 min.


okolnosti vzniku

Na prahu své čtyřicítky byl již Dvořák natolik mezinárodně uznávaným skladatelem, že se mu doslova hrnuly objednávky na nová díla nejen ze strany nakladatelů, ale také interpretů. A tak necelé dva roky po splnění závazku vůči Florentinskému kvartetu, pro které vytvořil Smyčcový kvartet č. 10 Es dur, se musel skladatel soustředit na nový úkol v oblasti kvartetního žánru. Tentokrát pro komorní sdružení, jehož primáriem byl dvorní kapelník Joseph Hellmesberger. Dvořák chtěl co nejdříve vyhovět, ale zrovna pracoval na rozsáhlém díle - opeře Dimitrij. Rozdělil si tedy čas tak, že dopoledne věnoval opeře a odpoledne novému kvartetu. Dvořák nejprve vytvořil první větu zamýšleného kvartetu v F dur, ale nebyl s ní spokojen. Proto ji odložil a začal psát úplně novou kompozici, tentokrát v tónině C dur, na které pracoval v říjnu a v listopadu 1881. Premiéra byla plánována na prosinec téhož roku, ale kvůli požáru vídeňského Ringtheatru se v tomto termínu neuskutečnila. První doložené provedení se odehrálo až téměř o rok později, 2. listopadu 1882 v Berlíně v interpretaci Joachimova kvarteta.


charakteristika

Hudba tohoto díla se zcela zásadně liší od Dvořákova předchozího smyčcového kvartetu s podtitulem „Slovanský“. V novém kvartetu Dvořák nepoužil ani jedinou melodii, která by mohla být považována za „slovanskou“, pro svoji inspiraci se obrátil spíše k beethovenovsko - schubertovskému vzoru. Absence slovanských názvuků činí z kvartetu C dur dílo, které je pro Dvořáka v jistém smyslu atypické. Jedná se však o kompozici, která je dokladem dalšího tvůrčího vyzrávání, k němuž autor dospěl, a lze je bezpochyby považovat za jeden z vrcholů Dvořákovy komorní hudby. Dílo se vyznačuje klasickou uměřeností a velkou myšlenkovou hloubkou, jasně profilovaným tematickým materiálem a neobyčejnou formální sevřeností všech čtyř vět. První věta v sonátové formě udivuje nápaditým rozvíjením a proměnami hlavního tématu i svým pozoruhodným harmonickým plánem. Druhá věta s dialogickým rozvíjením hlavního motivu a dráždivě chromatickými pasážemi je skutečnou perlou mezi Dvořákovými adagii. Beethovenovský vzor je nejzřetelněji přítomen ve třetí, scherzové větě, zejména v ostré rytmizaci jejího hlavního oddílu. Dílo završuje čtvrtá věta plná radostného ruchu, který před závěrem zdánlivě utichá, aby o to více vynikla krátká efektní koda.