smyčcový kvartet č. 11
OPUSOVÉ ČÍSLO | 61 |
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU | 121 |
DATUM VZNIKU | dokončeno 10. listopadu 1881 |
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY | 2. listopadu 1882, Berlín |
INTERPRET PREMIÉRY | Joachimovo kvarteto (Joseph Joachim, Heinrich de Ahna, Emanuel Wirth, Hugo Dechert) |
1. VYDÁNÍ | Simrock, 1882, Berlín |
ZÁKLADNÍ TÓNINA | C dur |
ČÁSTI / VĚTY |
1. Allegro
2. Poco adagio e molto cantabile 3. Scherzo. Allegro vivo 4. Finale. Vivace |
DURATA | cca 38 min. |
okolnosti vznikuNa prahu své čtyřicítky byl již Dvořák natolik mezinárodně uznávaným skladatelem, že se mu doslova hrnuly objednávky na nová díla nejen ze strany nakladatelů, ale také interpretů. A tak necelé dva roky po splnění závazku vůči Florentinskému kvartetu, pro které vytvořil Smyčcový kvartet č. 10 Es dur, se musel skladatel soustředit na nový úkol v oblasti kvartetního žánru. Tentokrát pro komorní sdružení, jehož primáriem byl dvorní kapelník Joseph Hellmesberger. Dvořák chtěl co nejdříve vyhovět, ale zrovna pracoval na rozsáhlém díle - opeře Dimitrij. Rozdělil si tedy čas tak, že dopoledne věnoval opeře a odpoledne novému kvartetu. Dvořák nejprve vytvořil první větu zamýšleného kvartetu v F dur, ale nebyl s ní spokojen. Proto ji odložil a začal psát úplně novou kompozici, tentokrát v tónině C dur, na které pracoval v říjnu a v listopadu 1881. Premiéra byla plánována na prosinec téhož roku, ale kvůli požáru vídeňského Ringtheatru se v tomto termínu neuskutečnila. První doložené provedení se odehrálo až téměř o rok později, 2. listopadu 1882 v Berlíně v interpretaci Joachimova kvarteta. charakteristikaHudba tohoto díla se zcela zásadně liší od Dvořákova předchozího smyčcového kvartetu s podtitulem „Slovanský“. V novém kvartetu Dvořák nepoužil ani jedinou melodii, která by mohla být považována za „slovanskou“, pro svoji inspiraci se obrátil spíše k beethovenovsko - schubertovskému vzoru. Absence slovanských názvuků činí z kvartetu C dur dílo, které je pro Dvořáka v jistém smyslu atypické. Jedná se však o kompozici, která je dokladem dalšího tvůrčího vyzrávání, k němuž autor dospěl, a lze je bezpochyby považovat za jeden z vrcholů Dvořákovy komorní hudby. Dílo se vyznačuje klasickou uměřeností a velkou myšlenkovou hloubkou, jasně profilovaným tematickým materiálem a neobyčejnou formální sevřeností všech čtyř vět. První věta v sonátové formě udivuje nápaditým rozvíjením a proměnami hlavního tématu i svým pozoruhodným harmonickým plánem. Druhá věta s dialogickým rozvíjením hlavního motivu a dráždivě chromatickými pasážemi je skutečnou perlou mezi Dvořákovými adagii. Beethovenovský vzor je nejzřetelněji přítomen ve třetí, scherzové větě, zejména v ostré rytmizaci jejího hlavního oddílu. Dílo završuje čtvrtá věta plná radostného ruchu, který před závěrem zdánlivě utichá, aby o to více vynikla krátká efektní koda. |