Smyčcový kvartet č. 12 F dur, op. 96, B179 „Americký“

Opusové číslo

96

Číslo v Burghauserově katalogu

179

Datum vzniku

8. června – 23. června 1893

Datum a místo premiéry

1. ledna 1894, Boston

Interpret premiéry

Kneiselovo kvarteto (Franz Kneisel, Otto Roth, Louis Svecenski, Alvin Schroeder)

První vydání

Simrock, 1894, Berlín

Základní tónina

F dur

Části / věty

1. Allegro ma non troppo
2. Lento
3. Molto vivace
4. Finale. Vivace ma non troppo

Durata

cca 26 min.

okolnosti vzniku a premiéra

Smyčcový kvartet F dur Dvořák zkomponoval během letního pobytu v americké obci Spillville (stát Iowa), kde trávil své první prázdniny v době působení na newyorské konzervatoři. Po mnohaměsíčním pobytu v hektické atmosféře velkoměsta se ocitl v prostředí, ve kterém se cítil nejlépe: uprostřed přírody. Vesnice osídlená potomky českých emigrantů mu připomínala atmosféru jeho letního sídla v Čechách a po dlouhém odloučení byl navíc znovu ve společnosti všech svých dětí, které přijely do Ameriky na prázdniny. Dvořákovo tehdejší rozpoložení nejlépe dokládá jeho výrok z dopisu příteli Jindřichu Geislerovi: „Jsem na vagacích od 3. června zde v české vesnici Spillville a půjdu do New Yorku až v druhé polovici září. Děti šťastně z Evropy přijely a jsme šťastní. Zde se nám velice líbí a já chválabohu pracuji pilně a jsem zdráv a vesel.“

Dny pohody, rodinného štěstí a pohostinnosti starousedlíků daly vzniknout mimořádně radostnému hudebnímu dílu. Celý náčrt kvartetu vznikl v zázračné rychlosti pouhých 72 hodin a celá patitura byla dílem dvanácti dnů. Na poslední straně náčrtu si Dvořák poznamenal: „Zaplať pán Bůh. Jsem spokojen. Šlo to rychle!“ Premiéra kvartetu se odehrála na Nový rok 1894 v Bostonu v interpretaci Kneiselova kvarteta. Dílo měl takový úspěch, že Kneislovo kvarteto jej ještě v témže roce uvedlo na různých místech celkem padesátkrát.

všeobecná charakteristika

Smyčcový kvartet F dur je zván „Americký“ nejen proto, že vznikl na americké pevnině, ale i díky přítomnosti řady prvků typických pro původní afroamerickou a indiánskou hudbu. Jedná se zejména o pentatonický charakter tematického materiálu, snížený sedmý stupeň v mollové stupnici, výrazně synkopovanou rytmiku, ostinátní rytmus aj. Odborná muzikologická obec vede již více než sto let debaty nad otázkou, nakolik je kvartet „americký“, případně „český“. Názory se značně liší. Někteří badatelé se snaží v kvartetu nalézt konkrétní černošské písně nebo indiánské melodie (většinou neúspěšně), podle jiných je kvartet „americký“ jen podle názvu a poukazují na prvky, které bývají považovány za typicky české nebo slovanské (paralelní tercie a sexty). Sám Dvořák k této otázce poznamenal: „Vím, že mou novou symfonii, pak Smyčcový kvartet F dur a kvintet zde ve Spillville složené nikdy bych tak nenapsal, kdybych byl Ameriku neuviděl!“ Na rozdíl od Novosvětské symfonie, která přes množství „amerikanismů“ přece jen v základních parametrech reprezentuje klasickou symfonii evropského střihu, kvartet představuje svérázné dílo, v mnohém odlišné od skladatelovy předchozí i následující komorní tvorby. V hrubých obrysech sice naplňuje tradiční představu kvartetní formy (sonátový cyklus), záměrně však rezignuje na snahu po sofistikované tematické práci, dramatický průběh prováděcích oddílů, složitou polyfonní stavbu nebo rovnoměrně vyrovnaný „dialog“ všech nástrojů.

Muzikolog Hartmut Schick v této souvislosti poukazuje na charakteristickou vlastnost kvartetu, totiž převažujícící absenci harmonicky a polyfonně propracovaného doprovodu vedoucí melodické linie, jakoby se skladatel snažil evokovat jednohlasý zpěv, „nenarušovaný“ vedlejšími hlasy. Tuto výrazně homofonní fakturu a výrazovou přímočarost díla interpretuje jako svého druhu opozici proti tradičnímu paradigmatu kvartetní formy. Pro svoji nedostatečnou „učenost" a kompoziční rafinovanost bylo dříve dílo občas i kritizováno, ale jeho mimořádná posluchačská obliba dala za pravdu Dvořákovu výroku, podle něhož „Když jsem to kvarteto v roce 1893 v české osadě Spillville psal, chtěl jsem jednou napsat něco hodně melodiózního a jednoduchého a pořád jsem měl tatíčka Haydna před očima, a proto to tak jednoduše dopadlo. A je tak dobře.“ Celý kvartet je v každém svém taktu triumfem Dvořákovy melodické fantazie, ryzího muzikantství a bezprostřednosti. Pro tyto vlastnosti patří k nejhranějším komorním dílům světové hudby.

formální charakteristika

První věta v sonátové formě začíná výrazně pentatonickým hlavním tématem hraným violou a později prvními houslemi nad tremolovanou prodlevou F dur. Neobvyklé řešení, kdy hlavní téma poprvé nepřednášejí housle, ale viola, vedla Hartmuta Schicka k domněnce, že jde o jakýsi autobiografický prvek. Dvořák byl totiž zdatným violistou, a tak lze prý v úvodu kvartetu spatřovat hudebními prostředky vyjádřený Dvořákův příjezd do Spillville. Jedná se o čtyřtaktovou periodu s širokým melodickým rozpětím (oktáva a půl), jejíž výrazně rytmizované závětí je dále využito jako materiál pro provedení. Vedlejší téma v a moll svým charakterem posiluje základní uvolněnou náladu věty a pracuje s dalšími prvky typickými pro Dvořákovu americkou tvorbu: sníženým sedmým stupněm a výrazným pizzicatovým doprovodem ve violoncelle. Závěrečné téma v A dur – rovněž pentatonické – přináší do věty tempové zklidnění. Provedení pracuje především s motivickými prvky odvozenými z hlavního tématu, je poměrně stručné a neobsahuje žádné zásadní dramatické zvraty, které by narušily celkový idylický charakter věty. Provedení je ukončeno drobným fugatem, které svojí přítomností tím spíše upozorňuje na výrazně homofonní charakter celého díla. Repríza se od expozice liší přidanou pasáží, vloženou mezi hlavní a vedlejší téma, která je odvozena z melodie tématu závěrečného. Krátká koda je vystavěna ze dvou motivických prvů z hlavního tématu.

Druhá část kvartetu patří k nejsugestivnějším Dvořákovým pomalým větám. Její nekonečná, melancholická melodie plyne bez přerušení a bez výrazných kontrastů v jediném široce rozklenutém oblouku na pozadí ostinátní figury ve spodních hlasech. Někteří vykladači v této větě spatřují odraz stesku a osamění, které se člověka zmocňují uprostřed nekonečných prérií amerického vnitrozemí, jak o nich hovoří sám Dvořák v jednom z dopisů přátelům: „Je to zde divné. Málo lidu a mnoho prázdných míst. Jeden sedlák od druhého třebas 4 míle vzdálen, zvláště v prériích (já tomu říkám Sahara), nic než veliké lány polí, luk – a to je vše, co uvidíte. Člověka nepotkáte a jste rád, když uvidíte v lukách a v lesích ty nesčíslné řady dobytka, který neustále v zimě v létě je v širých polích a pase se. A tak je to zde vše velmi divoké, někdy až velice smutné, člověk by si zoufal.“

Někteří badatelé v této větě rovněž spatřují ohlas černošských spirituálů nebo indiánských rituálních zpěvů. Z formálního hlediska dosáhl Dvořák v této větě neobyčejné dokonalosti: jedná se o širokodeché, maximálně soudržené lamento, jehož plynule se stupňující výraz dosahuje svého vrcholu přibližně ve dvou třetinách trvání věty a pak se hudební tok navrací zpět do ztišené melancholické polohy.

Účinným kontrastem ke druhé větě je třetí část kvartetu, scherzo. Je celé vystavěno z jediného, výrazně rytmického tématu, jehož útržkovitý, úsečný charakter má mnoho společného se scherzem předchozího Dvořákova díla, Novosvětské symfonie. Na jeho základě jsou vybudovány dvě kontrastní hudební plochy, které se střídají podle schematu A–B–A–B–A. Oddíl A je v F dur a má živější charakter, oddíl B je v f moll a je tvořen augmentací hlavního tématu. Pozoruhodným detailem věty je další obměna hlavního tématu, která v oddílu A několikrát zazní ve vysoké poloze v prvních houslích. Jedná se o stylizaci zpěvu tanagry červené, kterou Dvořák slýchával v okolí Spillville při svých procházkách ke Krocaní řece a melodie jejího zpěvu mu přirozeně splynula s hudbou právě vznikajícího díla.

Závěrečná věta kvartetu je komponována v tradiční rondové formě se schématem A–B–A–C–A–B–A a má rozjásaný, typicky finální charakter. V ostinátním staccatovém rytmu doprovázejícím témata A i B lze spatřovat ohlas primitivního bubínkového rytmu indiánského folklóru. Mezi oddíly A a C je vloženo několikataktové intermezzo, které evokuje varhanní improvizaci a následující téma C má téměř vokální charakter. Dvořákův životopisec Otakar Šourek k tomu poznamenává: „Půltónovými kroky rozvine se v pianissimu krátká chorálová imitace, jako by kdosi jemně improvisoval na varhanách, a další díl věty vskutku vyznívá tónem zbožného zpěvu kostelního. Snad vzpomínka na ranní pobožnosti ve spillvillském kostelíku kmitla se tu hlavou Dvořákovou.“ Dvořák navštěvoval spillvillský kostel téměř denně a skutečně v něm i mnohokrát sám hrál při ranní mši na varhany. Rozjímavá epizoda dílu C má jen krátké trvání a s návratem hlavního témtu se vrací i základní veselá nálada věty, kterou Dvořák v kodě ještě stupňuje až k projevům nespoutané radosti.