česky | English

smyčcový kvartet č. 13

OPUSOVÉ ČÍSLO 106
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 192
DATUM VZNIKU dokončeno 9. prosince 1895
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 9. října 1896, Praha
INTERPRET PREMIÉRY České kvarteto (Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal, Hanuš Wihan)
1. VYDÁNÍ Simrock, 1896, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA G dur
ČÁSTI / VĚTY
1. Allegro moderato
2. Adagio ma non troppo
3. Molto vivace
4. Andante sostenuto. Allegro con fuoco
DURATA cca 38 min.


okolnosti vzniku

Smyčcový kvartet G dur je prvním Dvořákovým dílem cele zkomponovaným po návratu ze Spojených států a zahajuje tak závěrečnou etapu skladatelovy tvorby. Společně s kvartetem As dur, dokončeným o necelý měsíc později, se zároveň jedná o skladatelovu poslední kompozici z oblasti tzv. absolutní hudby. Kvartet nevznikl bezprostředně po návratu do vlasti v květnu 1895, ale až na podzim téhož roku. Na Dvořákovy poměry neobvykle dlouhá pauza v kompoziční činnosti - celé čtyři měsíce - byla zřejmě nutným odpočinkem po náročném dvoualpůlletém pobytu ve Spojených státech. Skladatel s celou rodinou přesídlil z Prahy na své letní sídlo ve Vysoké a uprostřed milované přírody si dopřával „oddechový čas“. V dopise příteli Göblovi píše: „Těším se z té boží přírody a lenoším stále a nic nedělám, čemuž se asi budete diviti, ale je to pravda, svatá pravda, jsem lenoch a perem ani nehnu.“ Během této doby zdánlivého nicnedělání však vyklíčila koncepce dvou nových děl, smyčcových kvartetů G dur a As dur. Partituru kvartetu G dur pak Dvořák vytvořil jakoby jedním tahem mezi 11. listopadem a 9. prosincem 1895.


všeobecná charakteristika

Smyčcový kvartet G dur představuje (spolu s kvartetem As dur ze stejné doby) nejen jeden z nejzralejších výtvorů v oblasti Dvořákovy komorní hudby, ale patří zároveň mezi vrcholná díla tehdejší evropské absolutní hudby vůbec. Jedná se o dílo vytvořené se svrchovanou technickou suverenitou a mistrovským ovládáním všech výrazových prostředků kompozice. Z formálního hlediska Dvořák vychází z tradiční cyklické formy, naplňuje ji však osobitým, bohatě diferencovaným, ale soudržným obsahem. Kvartet se vyznačuje neobyčejným melodickým bohatstvím, kterého Dvořák nedociluje jen přinášením stále nových témat, ale především obratným zpracováváním již exponovaného tematického materiálu prostřednictvím jeho harmonických proměn, jeho členěním na jednotlivé motivické prvky, oscilováním mezi durovým a mollovým tónorodem atd. V oblasti rytmiky Dvořák záměrně prostřednictvím duol, triol, kvartol či kvintol zastírá pravidelné metrické členění hudebního toku a dociluje tak výjimečného rytmického bohatství. Jako předzvěst budoucího dvořákovského „impresionismu“, typického pro erbenovské symfonické básně a trojici posledních oper, klade Dvořák v tomto kvartetu poprvé ve své komorní tvorbě silný důraz na jeho zvukovost. Barevnost instrumentace, které skladatel dosahuje za použití pouhých čtyř smyčcových nástojů, je udivující (např. některé pasáže druhé věty dosahují téměř účinku plného orchestrálního pléna). Pro dílo je typická jeho náladová rozmanitost sahající od hluboce meditativních, téměř bolestných intonací v pomalé větě až po divoké rytmy ve větě scherzové. Celkově však převažuje pozitivní, radostná nálada, která je odrazem skladatelovy tehdejší duševní pohody.


formální charakteristika

První věta v sonátové formě pracuje především se dvěma základními tématy, která však Dvořák v průběhu věty štěpí na stručnější motivické prvky, s nimiž dále pracuje i samostatně. Provedení této věty je považováno za jednu z vrcholných ukázek skladatelova kompozičního mistrovství. Komplikované rozvíjení, vzájemné kombinování a proměny jednotlivých motivů na základě smělého harmonického plánu (B dur - Fis dur - e moll - h moll - g moll - As dur - E dur - G dur) jsou provedeny s naprostou samozřejmostí a přirozeností. Druhá věta v pomalém tempu je tvořena dvěma střídajícími se hudebními plochami, z nichž jedna je v mollové a druhá v durové tónině. Základem pro obě dvě je však shodný tematický materiál, čímž věta dosahuje mimořádné sevřenosti. Ve třetí větě doznívá Dvořákovo „americké“ období. V celkovém charakteru věty, ve způsobu, jakým Dvořák pracuje s rytmickou složkou, a v pentatonicky založeném vedlejším tématu lze vysledovat dozvuky scherza z „Novosvětské“ symfonie. Věta je komponována v tradiční třídílné formě s kontrastním triem. Závěrečná věta má značně uvolněnou formu, ale v základních obrysech ji lze považovat za rondo. Je pro ni charakteristická proměnlivost nálad, jak je již předznamenáno v prvních taktech, jejichž úvodní stísněná atmosféra překvapivě vyústí ve vesele roztančenou melodii. Tak jako v mnoha jiných svých dílech, i v tomto případě Dvořák v závěrečné větě cituje témata předchozích vět.