česky | English

smyčcový kvartet č. 14

OPUSOVÉ ČÍSLO 105
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 193
DATUM VZNIKU 26. března - 10. prosince 1895
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 20. října 1896, Praha
INTERPRET PREMIÉRY České kvarteto (Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal, Hanuš Wihan)
1. VYDÁNÍ Simrock, 1896, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA As dur
ČÁSTI / VĚTY
1. Adagio ma non troppo. Allegro appassionato
2. Molto vivace
3. Lento e molto cantabile
4. Allegro non tanto
DURATA cca 32 min.


okolnosti vzniku

Počátek kompozice kvartetu As dur spadá do doby těsně před Dvořákovým návratem ze Spojených států do Čech. Skladatel začal na skice pracovat koncem března 1895 v New Yorku, ale po 111 taktech náčrt odložil (zřejmě v souvislosti s chystaným odjezdem do vlasti) a vrátil se k němu teprve v prosinci téhož roku v Praze. Mezitím ještě vytvořil Smyčcový kvartet G dur (listopad-prosinec 1895), proto má kvartet As dur nižší opusové číslo, přestože byl dokončen jako druhý. Obě díla zahajují poslední etapu skladatelovy tvorby a zároveň se jedná o Dvořákovy poslední kompozice z oblasti tzv. absolutní hudby. Kvartety vznikly po neobvykle dlouhé kompoziční přestávce čtyř měsíců, kterou zřejmě Dvořák potřeboval k odpočinku po dvouapůlletém americkém pobytu. Důsledkem této dlouhé tvůrčí pauzy byl přetlak invence, takže po pouhých dvou dnech od dokončení kvartetu G dur se Dvořák vrátil k newyorskému náčrtu kvatetu As dur a během necelých tří týdnů jej dokončil. Z původního náčrtu zchoval pouze expozici první věty, počínaje provedením psal kvartet zcela nově.

 


úvodní strana partitury


 


náčrt k závěrečné větě

všeobecná charakteristika

Stejně jako v případě kvartetu G dur ze stejného období lze i v případě kvartetu As dur hovořit o vrcholném uměleckém díle ve svém žánru. Ve svém posledním komorním díle Dvořák vrchovatou měrou zúročil celoživotní zkušenosti nabyté na poli absolutní hudby a tradiční kvartetní formu naplnil zcela mimořáným hudebním obsahem. Kvartet As dur je na rozdíl od svého předchůce založený polyfonněji a scherzo je v pořadí vět přesunuto na druhé místo. I v tomto kvartetu pracuje Dvořák s bohatou paletou výrazových prostředků a s rozmanitým tematickým materiálem. Typické znaky skladatelovy americké tvorby, jejichž ohlasy lze ještě zaznamenat v předchozím kvartetu G dur, již zde zcela chybí. Celkové ladění díla je pozitivní, radostné a věrně zrcadlí skladatelovo tehdejší duševní rozpoložení.


formální charakteristika

První věta kvartetu začíná pomalou introdukcí, která nejdříve ve violoncelle a pak i v postupně přidávaných hlasech ostatních nástrojů anticipuje hlavní téma věty. Myšlenkovou bohatost díla dokládá mj. právě práce s hlavním tématem, které již během svého prvního uvedení v expozici prochází různými modifikacemi a z jeho jednotlivých dílčích prvků jsou odvozovány kontrastní hudební plochy. Vedlejší téma je výrazně rytmické a důležitou roli v něm hrají trioly. Kompozičně promyšlené provedení pracuje nejdříve s jednotlivými motivickými prvky hlavního tématu, do nichž později konfliktním způsobem zasahuje i téma vedlejší. Po vzrušené gradaci provedení navazuje repríza, která překvapivě nezačíná v As dur, ale v G dur. Dále již repríza pokračuje tradičně a v závěru na ni navazuje koda, která celkovou radostnou náladu věty ještě stupňuje.

 

 


náčrt k závěrečné větě

Druhá věta bývá někdy označována jako Dvořákovo nejpůsobivější scherzo. Věta je komponována v tradiční trojdílné formě A-B-A a celá vychází z jediného motivického jádra, jímž je výrazně rytmická, synkopovaná myšlenka exponovaná v úvodu oddílu A. Ve svém dalším rozvíjení nabyde toto téma zpěvnějšího charakteru, ve kterém lze zaznamenat ohlasy na matčinu ukolébavku z opery Jakobín. Střední část věty, díl B, přináší zklidněnou hudební plochu s široce rozklenutou melodikou. Třetí věta je vrcholnou ukázkou typicky dvořákovské lyriky a citové vroucnosti. S výjimkou střední části, která přináší poněkud temnější tóny, se jedná o široce rozklenutý zpěv klidu a štěstí s mistrovským využitím kontrapuntických postupů a neobyčejně bohatou zvukovostí. Čtvrtá věta, jejíž forma představuje kombinaci sonátového principu a ronda, završuje dílo výrazem nespoutané radosti. Je vystavěna ze tří témat, v nichž jsou silně přítomny ohlasy českého folklóru, zejména polky. V závěru Dvořák stupňuje radostný charakter věty v gradačních vlnách až k jakési jásavé extázi, která dílo efektně završuje.