Smyčcový kvartet č. 7 a moll, op. 16, B45
Opusové číslo
16
Číslo v Burghauserově katalogu
45
Datum vzniku
14. (?) září – 24. září 1874 (revize: po 1894)
Datum a místo premiéry
soukromé provedení: 17. června 1875, Praha
veřejné provedení: 29. prosince 1878, Praha
Interpret premiéry
soukromé provedení: Kruh mladých hudebníků
veřejné provedení: Bennewitzovo kvarteto (Antonín Bennewitz, Eduard Wittich, Vilém Bauer, Bruno Wilfert)
První vydání
Emanuel Starý, 1875, Praha (hlasy)
Bote & Bock, 1893, Berlín (partitura a hlasy)
Základní tónina
a moll
Části / věty
1. Allegro ma non troppo
2. Andante cantabile
3. Allegro scherzando
4. Allegro ma non troppo
Durata
cca 29 min.
okolnosti vzniku
Smyčcový kvartet č. 7 a moll Dvořák zkomponoval ve velmi krátkém časovém úseku v září 1874. Zdá se, že se tímto dílem snažil „opravit“ svůj předchozí pokus na poli komorní hudby, Smyčcový kvartet č. 6, vzniklý o necelý rok dříve. Nasvědčuje tomu již volba stejné tóniny, ale především skutečnost, že oproti neujasněné, experimentální formální koncepci staršího díla se nyní Dvořák zřetelně obrátil ke klasicistním vzorům, tedy k přehledné formální struktuře. Dvořák dílo věnoval hudebnímu kritikovi Ludevítu Procházkovi za podporu jeho úsilí prosadit se jako skladatel na veřejnosti. Kromě významného postavení ve vývoji Dvořákova komorního slohu má Kvartet a moll několik dalších prvenství: je první Dvořákovou komorní skladbou, která vyšla tiskem, a to v roce 1875 v pražském nakladatelství Emanuela Starého. Jedná se o první Dvořákovu komorní skladbu, o níž podrobněji referoval odborný tisk (včetně rozboru díla od Zdeňka Fibicha). A konečně patří mezi první česká komorní díla, která byla vydána tiskem.
charakteristika
Jestliže se Dvořákovy předchozí kvartety vyznačovaly jistým rozporem mezi invencí a zpracováním, takže jednotlivé věty po stavební stránce nejednou narůstaly do neúměrné šíře, v tomto díle dospívá skladatel k obdivuhodné střízlivosti, opřené o přísně klasické schéma. Projevilo se i to i v celkové délce kompozice, která nepřesahuje půl hodiny. Jedná se již o skladbu s dokonale čistými obrysy a je důkazem, že předchozí tvůrčí hledání je překonáno a skladatel se nachází na prahu své kompoziční zralosti. Jednodušší je nejen celkové formální uspořádání, ale také množství témat, se kterými skladatel pracuje: v každé větě si vystačí obvykle se dvěma základními myšlenkami. Zatímco obě krajní věty jsou komponovány v sonátové formě (čtvrtá věta z obvyklého schématu vybočuje tím, že není v základní tónině a moll, ale převážně v F dur a A dur), obě střední věty mají trojdílnou formu s kontrastním středním úskem.