česky | English

smyčcový kvartet č. 9

OPUSOVÉ ČÍSLO 34
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 75
DATUM VZNIKU dokončeno 18. prosince 1877 (revize: 1879 (?))
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY (?) 14. prosince 1881, Terst
INTERPRET PREMIÉRY (?) Quartetto Heller (Giulio Heller, Alberto Castelli, Carlo Coronini, Carlo Piacezzi)
1. VYDÁNÍ Schlesinger (Robert Lienau), 1880, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA d moll
ČÁSTI / VĚTY
1. Allegro
2. Alla polka. Allegreto scherzando
3. Adagio
4. Poco Allegro
DURATA cca 34 min.


okolnosti vzniku

Smyčcový kvartet d moll Dvořák zkomponoval během pouhých dvanácti dnů v prosinci 1877. V díle s převažujícím teskným laděním lze vysledovat náladové dozvuky Dvořákovy předchozí kompozice, konečné verze oratoria Stabat mater. V době, kdy kvartet dokončoval, obdržel skladatel dopis od Johannesa Brahmse, ve kterém slavný Mistr vyslovuje pochvalný posudek o Moravských dvojzpěvech a informuje Dvořáka, že je doporučil k vydání svému berlínskému nakladateli Simrockovi. Dvořák se z vděčnosti rozhodl věnovat kvartet d moll právě Brahmsovi. Brahms byl touto dedikací poctěn a rozhodl se také toto dílo (i předchozí kvartet E dur) doporučit Simrockovi k vydání. Ten však o díla neprojevil zájem, takže kvartet d moll později vyšel u vydavatelství Schlesinger. Brahms také Dvořákovi doporučil, aby znovu důkladně prohlédl partituru a odstranil drobné chyby. Dvořák tak skutečně učinil, jak dokládá jeho dopis Brahmsovi z 15. října 1879:


poděkování od J. Brahmse za dedikaci kvartetu

Při své poslední návštěvě v Praze jste mě laskavě upozornil na mnohá místa v mých skladbách a musím Vám za to nyní býti velmi vděčný, neboť uviděl jsem opravdu řadu špatných not a nahradil je jinými. Právě v kvartetu d moll měl jsem pak za nutné mnohé pozměnit, protože jste se laskavě uvolil přijmout ode mne dedikaci díla; bylo tedy mojí svatou povinností věnovat tak slavnému mistru dílo, které vyhovuje když ne všem, tedy alespoň přece (promiňte mi, prosím, neskromnost) mnohým hlavním podmínkám, které můžeme klást na umělecké dílo.“


charakteristika

Kvartet d moll je charakteristický svým melancholickým, místy až snovým laděním, svoji duchovní intimitou a ušlechtilým zvukem. Jedná se o jedno z mála Dvořákových cyklických děl, které končí i začíná v mollové tónině. Obě krajní věty v sonátové formě přinášejí jasně profilovaný tematický materiál mistrovsky zpracovaný z hlediska rozvíjení a kontrapunktické práce. Oběma větám je společné poměrně stručné provedení a efektně vystavěná koda. Závěrečná věta, která obvykle u Dvořáka přináší rozjasnění a radostnou náladu, má v tomto případě - přes své výrazné rytmy - spíše temný charakter a je naplněna zvláštním vnitřním neklidem. Pro celkovou náladu díla je typické scherzo: přestože je stylizací českého lidového tance polka, nejedná se o hudbu bezstarostnou či jásavou, připomíná spíše některé Smetanovy melancholické klavírní polky. Třetí věta v pomalém tempu, oscilující na pomezí tónin D dur a h moll, představuje jeden z nejpůsobivějších projevů Dvořákovy lyriky. Přestože se jedná o zralé dílo svého autora, na koncertních pódiích se prakticky neobjevuje.