česky | English

smyčcový kvintet č. 3

OPUSOVÉ ČÍSLO 97
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 180
DATUM VZNIKU 26. června - 1. srpna 1893
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 12. ledna 1894, New York
INTERPRET PREMIÉRY Kneiselovo kvarteto (Franz Kneisel, Otto Roth, Louis Svecenski, Alwin Schroeder) a Max Zach
1. VYDÁNÍ Simrock, 1894, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA Es dur
ČÁSTI / VĚTY
1. Allegro non tanto
2. Allegro vivo
3. Larghetto
4. Finale. Allegro giusto
DURATA cca 33 min.


okolnosti vzniku a premiéra

Kompozice kvintetu Es dur spadá do skladatelova amerického období. Jeho vznik se datuje do těsného časového sledu po Smyčcovém kvartetu F dur za Dvořákova prázdninového pobytu ve Spillville (první skicu ke kvintetu si Dvořák zaznamenal již tři dny po dokončení kvartetu). I toto nové dílo vzniklo v neobyčejně rychlém tempu v přetlaku mimořádně silné inspirace a je výsledkem Dvořákova tehdejšího náladového rozpoložení: po dlouhém odloučení byl opět se všemi svými dětmi uprostřed přírody, navíc v každodenním kontaktu s potomky českých emigrantů, kteří mu připomínali vzdálenou vlast. Premiéra kvintetu se odehrála 12. ledna 1894 v New Yorku v interpretaci Kneislova kvarteta a Maxe Zacha u druhé violy. V Praze bylo dílo poprvé hráno 10. října 1894 v podání Českého kvarteta a Ferdinanda Lachnera. Téhož roku také vyšlo tiskem u nakladatelství Simrock.


všeobecná charakteristika

Kvintet Es dur je dílem neobyčejné originality a jeho strhující účinek mu natrvalo zajistil jedno z nejúspěšnějších míst v celé skladatelově tvorbě. Oproti předchozímu kvartetu zde rozšířené nástrojové obsazení přináší bohatší a hutnější výraz. Jedná se o kompozici, která nezapře vliv prostředí, v němž vznikla: kromě atributů, které jsou typické pro Dvořákovu americkou tvorbu obecně – pentatonika, synkopované rytmy, malá septima v mollové tónině - jsou to především názvuky na indiánský folklór, které propůjčují této skladbě neopakovatelný kolorit. Jedná se zejména o tzv. bubínkový rytmus, odvozený z rytmického doprovodu indiánských rituálních zpěvů. (V době, kdy Dvořák trávil léto ve Spillville, zavítala do vesnice skupina Irokézů. Prodávali zde své výrobky a jejich propagaci doprovázeli svoji tradiční hudbou a tancem. Dvořáka jejich vystoupení nesmírně zaujala a po celou dobu, kdy se ve vesnici zdržovali, prý jediné nevynechal.) Stejně jako předchozí kvartet F dur, i kvintet se značně vzdaluje tehdejším trendům evropské komorní hudby, a to především častým exponováním samotné jednohlasé melodie bez kontrapunkticky pojatých protihlasů a dokonce i bez harmonické výplně. Celý hudební obraz je tak v některých pasážích redukován na výrazný ostinátní rytmus a „holou“ melodickou linii, což je zřejmý ohlas indiánského jednohlasého zpěvu doprovázeného primitivním bubínkovým rytmem. Specialista na Dvořákovu komorní tvorbu, muzikolog Hartmut Schick, komentuje tuto originalitu díla následujícími slovy: „Je to hudba, která se místo využívání celé chromatické stupnice dost často omezuje na pouhé čtyři nebo pět tónů, hudba, která znovu objevuje rytmus jako svébytný element, jenž v hudbě pozdního romantismu téměř vymizel, hudba, která nově objevuje jednohlasou melodii jako fenomén sám o sobě, ne ve wagnerovském smyslu jako produkt harmonie, hudba, která uvádí materiál z přírody a tzv. primitivní hudby do posvátných koncertních síní, hudba, která chce být snadno hratelnou a zábavnou místo toho, aby přinášela stále více a více napětí posluchačům a stále více nároků interpretům.


formální charakteristika

První věta je komponována v pravidelné sonátové formě o třech tématech. Expozici předchází 28 taktová introdukce, která anticipuje hlavní téma věty. Úvod věty jakoby napodoboval jednohlasý zpěv, neboť začíná čtyřtaktovým sólem bez jakéhokoli harmonického nebo rytmického doprovodu. Pasáž je navíc psána nikoli pro první housle, ale pro druhou violu, jejíž zvuk více připomíná barvu lidského hlasu. Výrazně rytmizované vedlejší téma poprvé přináší názvuky na bubínkový rytmus, který pak přechází i do tématu závěrečného. Tato výrazná rytmická figura se významně podílí také na provedení. Po velkém výrazovém vzepětí v kodě, v níž zní hlavní téma v mohutném unisonu všech nástrojů v rozpětí tří oktáv, se hudební proud opět zklidní a věta končí ztišenou pasáží odvozenou z introdukce.

Druhou větu, scherzo, zahajuje ostinátní rytmická figura, která snad nejvíce z celého kvintetu připomíná indiánské bubínkové rytmy. Podobně exotický nádech má i samotné téma se svým jednotvárným rytmem tvořeným téměř výhradně čtvrťovými hodnotami. Zatímco krajní díly scherza jsou výrazně taneční, střední část přináší silný kontrast v podobě širokodeché melodie hrané nejprve violou na pozadí pizzicatového doprovodu ostatních nástrojů a později houslemi ve vysoké poloze. Jedná se o jedno z Dvořákových nejkrásnějších a také nejdelších témat – je rozklenuto přes 38 taktů. Jeho teskná melodie podle některých výkladů vyjadřuje dojem nekonečných prérií amerického vnitrozemí.

Třetí část kvintetu je bezpochyby skladatelovou nejkrásnější variační větou. Je to dáno již povahou jejího hlavního tématu, kterým je široce rozklenutá teskná melodie o 32 taktech, jejíž první polovina v as moll je prostoupena náladou silné melancholie a druhá polovina v As dur přináší náznak útěchy. Jedná se o téma, které Dvořák původně zkomponoval již v prosinci předchozího roku jako nápěv pro novou americkou hymnu na text básníka Samuela Francise Smitha „My Country, 'Tis of Thee“. Po uvedení tématu v jeho základní podobě následuje sled pěti variací, které s neobyčejnou fantazií pracují s jeho rytmickou, instrumentační a melodickou podstatou. Věta je zakončena návratem k vlastnímu tématu v původní podobě.

Čtvrtá věta je komponována ve formě pravidelného ronda se schématem A-B-A-C-A-B-A. Patří k nejradostnějším hudebním projevům svého autora. Veselé hlavní téma je charakteristické svým hopsavým rytmem, jehož základní prvek se objevil již v první větě kvintetu (a vyskytuje se také v jiných Dvořákových dílech, např.v proslulé Humoresce č. 7). Téma b má výrazně „indiánský“ charakter daný jak svojí melodickou linií tvořenou sledem triol s malou septimou, tak jednotvárným pizzicatovým doprovodem. Téma c je v kontrastu k převažujícímu tanečnímu charakteru věty typické svoji rozezpívanou melodikou ryze dvořákovského ražení. Závěr věty - a tím i celého díla - patří k nejefektněji vystavěným Dvořákovým kodám.