česky | English

smyčcový sextet

OPUSOVÉ ČÍSLO 48
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 80
DATUM VZNIKU 14. května - 27. května 1878
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY soukromé provedení: 29. července 1879, Berlín
veřejné provedení: 9. listopadu 1879, Berlín
INTERPRET PREMIÉRY soukromé provedení: Joachimovo kvarteto (Joseph Joachim, Heinrich de Ahna, Emanuel Wirth, Robert Hausmann) + Heinrich Jacobsen, Hugo Dechert
veřejné provedení: Joachimovo kvarteto (Joseph Joachim, Heinrich de Ahna, Emanuel Wirth, Robert Hausmann) + Heinrich Jacobsen, Hugo Dechert
1. VYDÁNÍ Simrock, 1879, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA A dur
ČÁSTI / VĚTY
1. Allegro moderato
2. Dumka. Poco allegretto
3. Furiant. Presto
4. Finale. Tema con variazioni. Allegretto grazioso, quasi andantino
DURATA cca 33 min.


okolnosti vzniku, premiéra a další provedení

Dvořák vytvořil Smyčcový sextet A dur v krátkém časovém úseku čtrnácti květnových dnů roku 1878 bezprostředně po dokončení první řady Slovanských tanců v době mezi vznikem první a druhé Slovanské rapsodie. Spadá tedy plně do Dvořákova tzv. slovanského období, v němž skladatel záměrně obohacoval svoji tvorbu o podněty vycházející z lidové hudby slovanských národů. Dílo, které bylo nakladatelstvím Simrock vydáno v září následujícího roku, je v kontextu dějin interpretace Dvořákovy hudby významné tím, že bylo první autorovou komorní skladbou uvedenou v zahraničí, a to dokonce ještě před českou premiérou. Jeden z nejvýznamnějších hudebníků Dvořákovy doby, houslista Joseph Joachim, byl hned napoprvé tímto dílem tak okouzlen, že spolu s dalšími interprety uskutečnil 29. července 1879 soukromé provedení – v rámci slavnostního večera na Dvořákovu počest, jemuž byl skladatel přítomen – a posléze také veřejnou premiéru 9. listopadu 1879 v Berlíně. Joachim se také zasloužil o brzké představení díla anglickému publiku, když je ještě v téže sezóně provedl dvakrát (v únoru a březnu 1880) v Londýně. Sextet byl hned během několika měsíců po premiéře uveden různými dalšími interprety na mnoha místech Evropy i zámoří: v Drážďanech, Kolíně nad Rýnem, Praze, Wiesbadenu, New Yorku aj.


všeobecná charakteristika

Sextet A dur se vyznačuje výraznými názvuky na slovanský folklór. Formálně je tento rys ještě zdůrazněn tím, že druhá věta je – poprvé ve Dvořákově tvorbě - označena jako „dumka“ (hudební útvar odvozený z maloruské lidové písně) a třetí věta jako „furiant“ (stylizace českého lidového tance). Dvořák v sextetu rozšířil tradiční kvartetní složení o další violu a violoncello, jejichž pomocí dociluje bohaté zvukové pestrosti a barevnosti. S ohledem na zvukovou hutnost, melodické bohatství a charakter zvoleného tematického materiálu se jedná o jedno z děl, v nichž se Dvořák nejvíce přiblížil svému velkému uměleckému vzoru Franzi Schubertovi, aniž by však rezignoval na vlastní originalitu a uměleckou svébytnost. Dílo je charakteristické svoji prosluněnou atmosférou a bezprostředním účinkem na posluchače. Dokladem může být dochovaný výrok dirigenta Václava Talicha. Když v roce 1941 slyšel poprvé Dvořákův sextet, prohlásil: „Ježíši Kriste! To je krása! Krása hudebních myšlenek, krása stavby i krása zvuku! Chodil to jistě pán Bůh sám po české zemi, když nám jeho pokorný sluha Dvořák zpíval dílo téhle jakosti, tohoto posvěcení...


formální charakteristika

První věta sextetu má tradiční sonátovou formu o třech tématech, pouze s tou výjimkou, že vedlejší téma je exponováno v nepravidelné tónině cis moll a téma závěrečné v Cis dur. Věta je mj. dokladem Dvořákovy nevšední invence v oblasti kontrapunktické práce a fantazie v práci s harmonií. Označení druhé věty jako „dumka“ má svoji oprávněnost především díky melancholickému charakteru hlavního tématu, neboť věta jinak postrádá typický znak jiných Dvořákových dumek, střídání dvou výrazně kontrastních ploch. Pozoruhodným rysem vedlejšího tématu je jeho výrazně maďarské zabarvení, což je jeden z prvků, kterým se sextet přibližuje Schubertově komorní tvorbě. Třetí věta, označená jako „furiant“, přebírá z tohoto lidového tance jeho živelný, strhující výraz, aniž by uplatnila typické střídání dvojdobého a třídobého metra. Věta má tradiční scherzové schéma A-B-A, přičemž v obou částech lze nalézt přímé ohlasy nedávno komponovaných Slovanských tanců (jmenovitě č. 1 C dur, z jehož vedlejšího tématu přejímá téměř doslovné citace). Čtvrtá věta sextetu je vystavěna jako variace na vlastní téma. Jedná se o periodicky pravidelnou melodii s pozoruhodným harmonickým plánem oscilujícím na pomezí tónin h moll, A dur a fis moll. Tato tonální neurčitost ji opět staví do blízkosti Schubertovy tvorby. Po uvedení tématu v jeho základní podobě následuje sled šesti variací, které víceméně zachovávají hramonický plán tématu a pracují zejména s proměnami melodické a rytmické struktury a uplatňuje se v nich bohatá kontrapunktická práce s hlasy.