sonáta pro housle a klavír
| OPUSOVÉ ČÍSLO | 57 |
| ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU | 106 |
| DATUM VZNIKU | 3. března - 17. března 1880 |
| DATUM A MÍSTO PREMIÉRY | (?) 23. září 1880, Chrudim |
| INTERPRET PREMIÉRY | (?) Josef Klimeš, Zdenka Havelková |
| 1. VYDÁNÍ | Simrock, 1880, Berlín |
| ZÁKLADNÍ TÓNINA |
F dur
|
| ČÁSTI / VĚTY |
1. Allegro, ma non troppo
2. Poco sostenuto
3. Allegro molto |
| DURATA | cca 23 min. |
okolnosti vznikuToto dílo je jedinou dochovanou Dvořákovou kompozicí, která nese označení „sonáta“ (předchozí dvě Dvořákovy sonáty, houslová a violoncellová, jsou dnes nezvěstné). Vznikla během pouhých patnácti březnových dnů roku 1880 skoro souběžně s Koncertem pro housle a orchestr a moll a dalo by se tak říci, že je jakýmsi jeho intimním protějškem. Jako druhá věta sonáty mělo být původně Adagio v tónině F dur, ale Dvořák rozepsanou větu nahradil novou (Poco sostenuto, A dur), přičemž původní Adagio později použil pro svůj Smyčcový kvartet C dur. Dílo bylo ještě téhož roku premiérováno a vydáno nakladatelstvím Simrock. |
|
charakteristikaHlavním rysem sonáty je lyrismus. Veškerý její tematický materiál se vyznačuje ušlechtilostí a suverénním zpracováním v rámci sonátového cyklu. Zvukové spojení obou nástrojů je i v tomto malém měřítku dalším dokladem Dvořákova instrumentačního umění. První věta má sonátovou formu vybudovanou na základě dvou témat, z nichž vedlejší je exponováno nepravidelně v tónině D dur. Také druhá věta v pomalém tempu je tvořena dvěma základními myšlenkami, na jejichž rozvíjení se stejnou měrou podílejí oba nástroje. Závěrečná věta je opět v sonátové formě, tentokrát o třech tématech. Hlavní téma, které větě udílí její radostnou náladu, se svým charakterem blíží intonačnímu okruhu Slovanských tanců. |
|
