stabat mater
OPUSOVÉ ČÍSLO | 58 |
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU | 71 |
DATUM VZNIKU | původní klavírní verze: 19. února - 7. května 1876 |
konečná orchestrální verze: říjen 1877 - 13. listopadu 1877 | |
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY | původní klavírní verze: ? |
konečná orchestrální verze: 23. prosince 1880, Praha | |
INTERPRET PREMIÉRY | původní klavírní verze: ? |
konečná orchestrální verze: sóla: Eleonora z Ehrenbergů, Betty Fibichová, Antonín Vávra a Karel Čech, orchestr a sbor Prozatímního divadla, dir. Adolf Čech | |
1. VYDÁNÍ | Simrock, 1881, Berlín |
AUTOR TEXTU | Jacopone da Todi (?) |
INSTRUMENTACE | 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, varhany (harmonium), housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla (soprán, alt, tenor, bas) |
ČÁSTI / VĚTY |
1. Stabat mater dolorosa, h moll (Andante con moto)
2. Qui est homo, e moll (Andante sostenuto) 3. Eja mater, c moll (Andante con moto) 4. Fac, ut ardeat cor meum, b moll (Largo) 5. Tui nati vulnerati, Es dur (Andante con moto, quasi allegretto) 6. Fac me vere, tecum flere, H dur (Andante con moto) 7. Virgo virginum, A dur (Largo) 8. Fac ut portem Christi mortem, D dur (Larghetto) 9. Inflammatus, d moll (Andante maestoso) 10. Quando corpus morietur, h moll/D dur (Andante con moto) |
DURATA | cca 1 h. 25 min. |
námětZa autora textu středověké náboženské sekvence Stabat mater je obvykle považován františkánský mnich, Ital Jacopone da Todi (1230 - 1306). Sekvence byla během Tridentského koncilu vyloučena z oficiální liturgie a směla se do ní navrátit až roku 1727 za působení papeže Benedikta XIII. Latinské verše líčí biblickou scénu ukřižování Krista jakoby z jiného úhlu - z pohledu matky, které na kříži umírá její syn. Právě pro spojení náboženské tematiky s hluboce lidským obsahem byl text v průběhu dějin podkladem pro desítky zhudebnění. Kromě Dvořákova patří mezi nejznámější zpracování Palestrinovo, Pergolesiho, Haydnovo, Rossiniho a Verdiho. |
|
okolnosti vzniku
|
|
charakteristikaDvořákovo Stabat mater je mimořádně sugestivním zhudebněním textu o utrpení matky, jejíž syn umírá na kříži, ale také nadčasovou, všeplatnou výpovědí o lidském zármutku a naději. V řadě autorových skladeb je prvním výrazným dokladem autorovy zbožnosti. Prostá, neokázalá víra, která je jedním z hlavních atributů také autorovy celé další tvorby, umožnila vznik díla hlubokého obsahu. I při své monumentalitě zůstává Stabat mater hudbou lidsky prostou, plnou pokory před vyšším Řádem. Charakteristickým rysem celé kompozice je neobyčejně ušlechtilý hudební projev, myšlenkově závažný a prostý jakékoli triviality či povrchních efektů. Výraznou předností partitury je její zvuková krása, účelně těžící ze spojení lidských hlasů s měkkými, ale sytými orchestrálními barvami. Celá struktura rozsáhlého díla, rozčleněného do deseti částí, představuje velkolepý výrazový oblouk: klene se od počátečního obrazu smrti a utrpení přes pocity úzkosti a bolestné meditace až k závěrečné katarzi, přitakávající životu. Přestože literární podklad oratoria vypovídá o stinných stránkách lidského života, celkové vyznění díla - a to je pro Dvořáka charakteristické - je spíše pozitivní. Přes nedávnou tragickou osobní zkušenost autor nepropadá beznaději, jeho hudba nezrcadlí rezignaci ani bezvýchodnost. V Dvořákově veledíle vidíme i přes clonu slz víru v život. |
Každou z deseti částí oratoria Dvořák koncipoval jako samostatné uzavřené číslo s vlastním tematickým materiálem. Výjimkou je pouze poslední věta, v níž skladatel cituje z první části, čímž dociluje větší sjednocenosti kompozice. Pro vyznění celého díla je klíčová obrovitá první věta Stabat mater dolorosa, která se celá nese ve znamení pocitu nevýslovného smutku a úzkosti. Vyrůstá ze stísněného, po půltónech sestupujícího motivu na pozadí tónu fis, drženého v prázdných oktávách. Podle vzpomínek Josefa Suka prý Dvořák vyprávěl, že při promýšlení koncepce Stabat mater měl neustále na mysli představu kříže. Tento obraz mu nakonec vykrystalizoval v představu tónu fis stoupajícího z hloubky do výše. Po dlouhém orchestrálním úvodu se postupně přidává smíšený sbor a kvartet sólistů. Nepřetržitý melodický proud opakovaně vyúsťuje do strmé gradace, která po drásavém vzestupu vybudovaném na sekvenci výrazného motivu vždy vrcholí výkřikem zoufalství (zmenšený septakord v plné síle celého orchestru i sboru). Teprve těsně před závěrem se hudební tok nesměle obrátí k útěšnému dur. |
titulní strana partitury |
premiéra, ohlasy a další osudy dílaPremiéra skladby se uskutečnila 23. prosince 1880 v Praze na koncertě Jednoty umělců hudebních za řízení Adolfa Čecha (tomuto spolku je také dílo věnováno). Následovalo provedení brněnské, 2. dubna 1882, pod taktovkou Leoše Janáčka a vzápětí také první provedení v zahraničí, 5. dubna v Budapešti. Klíčovou událostí pro další osudy (nejen) tohoto Dvořákova díla mělo první uvedení Stabat mater v Anglii, v zemi se silnou interpretační tradicí v oblasti oratorního žánru. Londýnská premiéra 10. března 1883 měla úspěch tak mimořádný, že již v následujícím roce byl k dalšímu provedení pozván sám skladatel. Koncert 13. března 1884, na kterém Dvořák osobně dirigoval Stabat mater v londýnské Royal Albert Hall, byl skladatelovým prvním velikým zahraničním triumfem. Dílo se rozletělo do celého světa a v následujících dvou letech bylo mj. hráno v Birminghamu, Worcesteru, Pittsburgu, New Yorku, Záhřebu a Mannheimu. Pronikavý úspěch díla byl okamžitý a tvalý. Pro svoje mimořádné hudební a duchovní kvality se Dvořákovo oratorium stalo nejproslulejším zhudebněním středověké sekvence Stabat mater a zároveň patří k nejoblíbenějším a nejčastěji provozovaným dílům svého autora. |
z Dvořákovy korespondence: