česky | English

suita a dur (orchestrální verze)

OPUSOVÉ ČÍSLO 98b
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 190
DATUM VZNIKU 19. ledna 1895 - ?
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 1. března 1910, Praha
INTERPRET PREMIÉRY Česká filharmonie, dir. Karel Kovařovic
1. VYDÁNÍ Simrock, 1911, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA A dur
INSTRUMENTACE 1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky,
3 pozouny, 1 tuba, tympány, velký buben, činely, triangl, housle, violy, violoncella, kontrabasy
ČÁSTI / VĚTY 1. Andante con moto
2. Allegro
3. Moderato alla polacca
4. Andante
5. Allegro
DURATA cca 21 min.


Suita A dur vznikla počátkem roku 1894 jako pětivětá klavírní skladba, o rok později ji Dvořák instrumentoval. Jakoby skladatel cítil potřebu oprostit se od hektické atmosféry okolo nedávné premiéry Novosvětské symfonie, vytvořil dílo intimní povahy, které charakterizuje uměřenost a neokázalost použitých prostředků. Přestože použitý tematický materiál si stále zachovává „americký“" ráz, z formálního hlediska se jedná o dílo podobného typu, jako Serenáda E dur, Serenáda d moll nebo Česká suita. Stejně jako v těchto starších dílech, i zde se uplatňuje skladatelův mimořádný smysl pro malé formy. Každá z pěti vět přináší výrazný tematický materiál zpracovaný s neobyčejnou fantazií nejrůznějšími kompozičními technikami. Stejně jako v případě obou serenád se také Dvořák v závěru poslední věty vrací k hlavnímu tématu věty úvodní, aby tak dílo přesvědčivě uzavřel.

Dílo je suitou v nejširším slova smyslu: jedná se o sled pěti výrazově rozdílných vět, seřazených podle zákona kontrastu. První věta má slavnostní atmosféru a tvoří vlastně jakési náladové preludium k celému cyklu. „Americký“ původ díla prozrazuje hned ve třetím taktu výrazná synkopa. Druhá věta s označením Molto vivace je obdobou sonátové scherza s výrazným uplatněním triol jak v melodické linii tak ve spodních hlasech, což hudebnímu toku dodává mimořádnou hybnost. Třetí věta je komponována ve formě ronda, jehož hlavní téma svým charakterem připomíná polonézu nebo také český lidový tanec sousedská. Čtvrtá věta je typickou ukázkou Dvořákova lyrismu. Jedná se o jakési zasněné nokturno, které vychází z jediné melodické myšlenky, v průběhu věty variované. Suitu uzavírá zvukově efektní Allegro, jehož hlavní téma v základní podobě svým charakterem připomíná závěrečnou větu z „Novosvětské“ symfonie. Skladbu uzavírá reminiscence na první větu.