česky | English

svatá ludmila

OPUSOVÉ ČÍSLO 71
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 144
DATUM VZNIKU 17. září 1885 - 30. května 1886 (1895 a 1901 úpravy pro scénické provedení)
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 15. října 1886, Leeds
INTERPRET PREMIÉRY Emma Albani - Ludmila, Janet Monach Patey - Svatava, Edward Lloyd - Bořivoj, Charles Santley - Ivan, dir. Antonín Dvořák
1. VYDÁNÍ Novello, Ewer & Co., 1887, Londýn
TEXT Jaroslav Vrchlický (+ Václav Juda Novotný - úpravy pro scénické provedení)
INSTRUMENTACE 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 1 basový klarinet, 2 fagoty,
1 kontrafagot, 4 lesní rohy, 3 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, triangl, harfa, varhany, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla
ČÁSTI / VĚTY
1. Na nádvoří hradu mělnického
2. V lesích berounských
3. V chrámu velehradském
OSOBY Svatá Ludmila - soprán
Svatava, její společnice - alt
Bořivoj - tenor
Svatý Ivan - bas
rolník - tenor
DURATA cca 2 h. 30 min.

    


okolnosti vzniku

Postava jedné z nejvýznamnějších českých světic, sv. Ludmily, Dvořáka přitahovala dlouhodobě. Již roku 1872 - tedy třináct let před kompozicí oratoria - přinesly Hudební listy zprávu, podle které Dvořák pracuje na díle s touto látkou. Bezpochyby se však tehdy jednalo pouze o záměr, který Dvořák nerealizoval. Po triumfech, které slavil na anglické půdě s oratoriem Stabat mater, obdržel skladatel v roce 1884 objednávku na nové dílo pro hudební festival v Leedsu. Požadavek zněl na dílo s biblickým námětem v rozsahu asi 90 minut. Dvořák navrhl, že zkomponuje celovečerní kantátu, s čímž výbor festivalu souhlasil. Spory však nastaly ohledně volby látky: zatímco výbor Dvořákovi opakovaně doporučoval komponovat na biblický, tedy mezinárodně srozumitelný, námět, skladatel trval na látce z české historie. Tento záměr si nakonec také prosadil. O vytvoření vhodného libreta požádal nejprve Marii Červinkovou-Riegrovou, ta však pro zaneprázdněnost odmítla. Skladatel se tedy obrátil na předního českého básníka Jaroslava Vrchlického, který Dvořákově žádosti vyhověl.

  


první strana partitury

titulní strana partitury

Na oratoriu Svatá Ludmila si Dvořák mimořádně zakládal a práci na něm věnoval maximální úsilí. Jedná se o jedno ze skladatelových nejrozsáhlejších děl jak co do délky tak z hlediska velikosti vokálně instrumentálního aparátu. Dílo bez škrtů trvá asi dvě a půl hodiny a je komponováno pro velký orchestr, smíšený sbor a pět sólistů. Dvořákovo intenzivní soustředění na tak rozsáhlou kompoziční strukturu si vybralo svoji daň: silné psychické vypětí u něj spustilo záchvaty agorafobie, kterými pak trpěl po zbytek života. Dvořákův žák a zeť Josef Suk ve svých vzpomínkách uvádí, že „při práci na oratoriu Sv. Ludmila byl Dvořák unaven, nervosní a měl těžké potíže se žaludkem. Byl v té době velmi nespokojen a byla skutečně obava o jeho život.“ Tuto skutečnost později potvrdil také Dvořákův americký „asistent“ Josef Kovařík, podle nějž „když mistr psal Sv. Ludmilu pro Anglii, přepracoval se, a od té doby trpěl nervosními záchvaty, takže se mnohdy obával překročit ulici.“ Práce na oratoriu Dvořákovi zabrala více než osm měsíců, během nichž odmítal většinu návštěv a pozvání k dirigování. V letech 1895 a 1901 se skladatel ke Svaté Ludmile vrátil a pomocí výrazných škrtů vytvořil její kratší verzi pro potřeby scénického uvádění.


libreto

Jaroslav Vrchlický ve svém libretu zpracoval klíčovou událost z úsvitu českých dějin: ovládnutí slovanského pohanství křesťanstvím. Libreto oratoria rozčlenil do tří částí. V první přichází na mělnický hrad poustevník Ivan, který pohanskému lidu oslavujícímu své modly zjevuje pravdu o jediném Bohu. Ve druhé části vyhledá Ivana v lesích kněžna Ludmila, rozhodnuta přijmout křest. Setkává se tam také s Bořivojem, který je ochoten přistoupit na Kristovu víru, dostane-li Ludmilu za ženu. Třetí část oratoria představuje velkolepý obřad na Velehradě, kde Ludmila s Bořivojem a s nimi i celý český národ přijímají z rukou biskupa Metoděje křest. Vrchlického text má své slabiny, zejména ve vykreslení jednotlivých postav. Věrozvěst Ivan nepůsobí jako osobnost rozsévající jen lásku a víru v nové učení, spíše vykazuje rysy fanatismu, se kterým kácí pohanské modly. Také Ludmilin náhlý obrat k nové víře nepůsobí právě přirozeným dojmem a Bořivojova motivace k přijetí Krista je přinejmenším diskutabilní.
 


plakát k premiéře v Leedsu



cedule k uvedení Národním divadle, 1887

zhudebnění

Přes určité nedostatky bylo Vrchlického libreto téměř ideálním podkladem pro dílo, jaké chtěl Dvořák vytvořit. Spojilo tematiku náboženskou s vlasteneckou a poskytlo skladateli řadu možností vytvořit samostatná čísla sborová, sólová i ánsámblová s mnoha kontrastními náladami. Jako v hudbě symfonické a komorní navazoval vždy Dvořák ve formě na díla svých předchůdců (především Beethovena a Schuberta), tak i v žánru oratoria mu byl východiskem barokní mistr tohoto oboru, G. F. Händel, k jehož vzoru ho vedla především snaha po naprosté čistotě oratorního slohu. Tradiční hudební formu však Dvořák dokázal naplnit novým, osobitým obsahem. Ve Svaté Ludmile se střídají pasáže dramatické s lyrickými, velkolepé s intimními. Vedle sólových hlasů se v celé stavbě výrazně uplatňují efektně traktované sborové výstupy, které významně přispívají k celkovému monumentálnímu výrazu kompozice. Za jeden z nejpozoruhodnějších dokladů Dvořákovy mimořádné invence lze považovat zhudebnění historického textu z přelomu 10. a 11. století Hospodine pomiluj ny, který Vrchlický včlenil do svého libreta jako rámec pro závěrečnou část oratoria. V jejím úvodu je text nejprve zhudebněn ve stylu jakéhosi slavnostního pochodu, v samém závěru je pak na jeho základě vystavěna grandiózní fuga, ohromující svoji zvukovou i výrazovou silou.

V oratoriu Svatá Ludmila vytvořil Dvořák jedno ze svých nejinspirovanějších děl, které se vyznačuje mimořádnou melodickou invencí, bohatou polyfonickou prací a zvukovou krásou. Lze je chápat jako monumentální historické tabló, v němž je velkorysými tahy načrtnut okamžik zrození nové etapy českých národních dějin a jež v sobě sjednocuje křesťanskou symboliku s rovinou vlastenectví, tedy dva momenty, které měly pro Dvořákův duchovní svět zásadní význam.

premiéra a další provedení

Partitura ještě ani nebyla dokončena, a Dvořák již měl řadu nabídek k jejímu provozování (Londýn, Glasgow, Edinburgh aj.), první provedení však bylo vyhrazeno hudebnímu festivalu v Leedsu. Premiéra 15. října 1886, kterou dirigoval sám skladatel, se stala velkou kulturní událostí. Podle listu Daily Telegraph neváhala část obecenstva absolvovat cestu trvající celou noc, jen aby mohla slyšet Dvořákovo nové dílo. Vstřícné přijetí skladby publikem však bylo v příkrém kontrastu k převážně záporným reakcím kritiky. Výtky se týkaly především libreta, které bylo navíc znejasněno dvojím překladem (přes němčinu do angličtiny), přílišné délky a námětu, který byl přece jen pro anglické obecenstvo poněkud odtažitý. Následovala provedení v Londýně (29. října a 6. listopadu 1886) a v Praze (25. a 27. února a 6., 11. a 25. listopadu 1887), vše rovněž pod Dvořákovou taktovkou. Později došlo také k několika pokusům inscenovat Svatou Ludmilu scénicky (ND 1901-1904, 1934-1935), ale výsledky ukázaly, že dílu přece jen více svědčí koncertní pódium.



plakát k uvedení v Olomouci, 1896

Významná provedení:

•  3. dubna 1904, Praha, výstaviště v Královské oboře (dnes Stromovka); Česká filharmonie, Členstvo Ústřední jednoty zpěváckých spolků českoslovanských (cca 1600 zpěváků); sóla: Františka Burianová-Jelínková (Svatá Ludmila), Karel Burian (Bořivoj), Václav Kliment (Svatý Ivan), Božena Tůmová (Svatava), Edvard Krtička (rolník); dirigent: Oskar Nedbal.

27. a 28. června 1944, Praha, Smetanova síň Obecního domu; Česká filharmonie, Český pěvecký sbor, sóla: Štěpánka Jelínková (Svatá Ludmila), Marta Krásová (Svatava), Bronislav Chorovič (Bořivoj) a Rudolf Asmus (Svatý Ivan); dirigent: Jaroslav Krombholc.

15. května a 13. června 1948, Praha, Pražský hrad; Česká filharmonie, Symfonický orchestr FOK, Český pěvecký sbor, Pražský Hlahol, Vinohradský Hlahol, Pěvecké sdružení pražských učitelek, Pěvecký spolek Smetana, Dětský sbor Českého pěveckého sboru; sóla: Zdenka Hrnčířová (Svatá Ludmila), Marta Krásová (Svatava), Beno Blachut (Bořivoj), Eduard Haken (Svatý Ivan), Jožka Severin (rolník); dirigent: Rafael Kubelík.

12. června 1987, Praha, Dvořákova síň Rudolfina; Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor; sóla: Gabriela Beňačková (Svatá Ludmila), Věra Soukupová (Svatava), Wieslaw Ochman (Bořivoj), Peter Mikuláš (Svatý Ivan), Miroslav Kopp (rolník); dirigent: Václav Neumann

23. a 24. září 1993, Praha, Dvořákova síň Rudolfina; Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor; sóla: Eva Urbanová (Svatá Ludmila), Marta Beňačková (Svatava), Vladimír Doležal (Bořivoj), Peter Mikuláš (Svatý Ivan), Miroslav Kopp (rolník); dirigent: Jiří Bělohlávek.

3. října 1993, Brusel; Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor; sóla: Eva Urbanová (Svatá Ludmila), Marta Beňačková (Svatava), Vladimír Doležal (Bořivoj), Peter Mikuláš (Svatý Ivan), Miroslav Kopp (rolník); dirigent: Jiří Bělohlávek.

30. srpna 2002, Edinburgh, Usher Hall; Royal Scottish National Orchestra, Edinburgh Festival Chorus; sóla: Eva Urbanová (Svatá Ludmila), Dagmar Pecková (Svatava), Peter Straka (Bořivoj), Peter Mikuláš (Svatý Ivan), Aleš Briscein (rolník); dirigent: Jiří Bělohlávek.

15. a 16. května 2004, Praha, Smetanova síň Obecního domu; Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor, Bambini di Praga; sóla: Eva Urbanová (Svatá Ludmila), Bernarda Fink (Svatava), Stanislav Matis (Bořivoj), Peter Mikuláš (Svatý Ivan), Aleš Briscein (rolník); dirigent: Jiří Bělohlávek.


z korespodence:

Jaroslav Vrchlický Antonínu Dvořákovi, 3. ledna 1885:

„Slovutný Mistře a příteli! V příloze posílám hotový text oratoria "Svatá Ludmila" a připojuji přání, by se Vám celek trochu líbil a Vy jej dobře mohl potřebovati. V tomto případě dovoluji si vztahem k rozhovoru mému s p. Dörflem opakovati, že na podmínku Vámi vyslovenou (150 zlatých po odevzdání textu) milerád přistupuji a ochoten jsem ku všemožným variantům neb změnám, jež byste snad si přál. Kdybyste později mi ještě nějaký honorář od anglického nakladatele dle slibu svého mohl vymoci, přijal bych to vděčně, kdyby ne, jsem stejně spokojen. S uctivým pozdravem Vám oddaný Jaroslav Vrchlický.“

 

Antonín Dvořák Václavu Judovi Novotnému, 15. října 1886, Leeds:

„Byl Vám to entuziasmus vpravdě anglický, jaký už jsem zas dávno nezažil. Vše jásalo a bouřilo. Již dávno jsem neviděl orchestr, sbor a obecenstvo v takém uchvácení jako po prvním a třetím oddělení! Marně o tom psát. Orkestr 120 [hráčů], sbor 350 a sólisté závodili o palmu vítězství. Zkrátka bylo to velkolepé a volání ‚Dvořák‘ nemělo konce. Ještě ku konci jsem musel vystoupit na tribunu a před obecenstvem jsem několik slov anglických pronesl ke sboru a orchestru, což vzbudilo ohromnou bouři potlesku. Vše mávalo šátkami a bylo uchváceno až do nejhlubších útrob. Bylo mi řeknuto, že obecenstvo po zpěvu Albaniové ‚Ó dovol, abych zlíbat směla tvých nohou prach‘ bylo tak pohnuto, že lidé plakali a utírali si slze z očí. Zpěv Albaniové byl vskutku uchvacující!! Darmo povídat. ... Článek v Pall Mall přináší životopis od mého mládí až do dnešního dne a zejména Vás upozorňuji na konečnou větu, kde jsem řekl, že kdysi celá Evropa hleděla na náš národ s obdivem a že snad zase pro nás opět nadejde doba slávy a že, ač malý národ, že přece dovedeme ukázat, co jsme byli a co jsme a budeme!“


sopranistka Eva Urbanová o Svaté Ludmile:

„Když zpívám Svatou Ludmilu, mám pocit něčeho nadzemského, že takovou hudbu vůbec někdo dokázal složit. Jde o konec prvního dílu, slyšíte tóny, které otevřou. Zpívá se tu o světle, které má přijít shůry, a vždycky mám dojem, že se otevře střecha sálu a že světlo opravdu přichází. Stává se mi to vždycky jen na tomto místě. Je to neskutečně silný zážitek.“