Symfonické variace, op. 78, B70

Opusové číslo

78

Číslo v Burghauserově katalogu

70

Datum vzniku

6. srpna – 28. září 1877 (revize: 1887 (?))

Datum a místo premiéry

2. prosince 1877

Interpret premiéry

orchestr Prozatímního divadla, dirigent Ludevít Procházka

První vydání

Simrock, 1888, Berlín

Základní tónina

C dur

Instrumentace

1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, triangl, housle, violy, violoncella, kontrabasy

Durata

cca 22 min.

okolnosti vzniku

Symfonické variace vznikly z popudu Ludevíta Procházky, který měl dirigovat benefiční koncert ve prospěch stavby nového kostela v Praze na Smíchově a od Dvořáka žádal k této příležitosti novou skladbu. Skladatel se rozhodl pro formu variací. Dílo mělo původně opusové číslo 38, ale Dvořák jej pro první provedení změnil na 40. Když o jedenáct let později Symfonické variace vyšly tiskem, nakladatel Simrock změnil opusové číslo na 78, aby vznikl dojem, že se jedná o novější kompozici.

charakteristika

Pro své Symfonické variace Dvořák použil jako hlavní téma melodii vlastního mužského sboru Huslař na verše Adolfa Heyduka z cyklu Sborové písně pro mužské hlasy. Tato volba nebyla náhodná. Kromě neobvyklé metrické struktury 7+6+7 taktů je téma originální také užitím lydické kvarty, což jsou výrazné prvky, které umožňují posluchači dobře se orientovat v průběhu skladby. Po uvedení samotného tématu následuje 28 variací, které střídají široké spektrum nejrůznějších nálad a procházejí mnohotvárnými instrumentačními proměnami. Co se týká harmonického plánu, prvních 17 variací zachovává základní tóninu C dur; následujích devět odbočuje do jiných tónin (č. 18 D dur, č. 19 B dur, č. 20 až 24 b moll, č. 25 Ges dur, č. 26 D dur); a poslední dvě variace se opět navracejí k C dur. Efektní závěr tvoří fuga, která se na svém vrcholu překvapivě promění v českou polku. Dílo představuje ohňostroj hudebních nápadů a je významným dokladem autorova orchestračního mistrovství.

premiéra a další osudy díla

Navzdory pochvalným kritikám, které přinesl tisk po premiéře 2. prosince 1877, zůstaly Symfonické variace deset let stranou zájmu. Podruhé byly provedeny až 6. března 1887 orchestrem Národního divadla za autorova řízení. Nový úspěch díla Dvořáka podnítil k zaslání partitury svému velkému příznivci, dirigentu Hansi Richterovi, jemuž dílo nabídl pro jeho nadcházející anglické turné. Richter Variace přijal a s velkým úspěchem je také skutečně v Londýně uvedl. Po koncertu Dvořáka informoval:

„Milý, vážený příteli! Jsem velmi šťasten z obrovského úspěchu Vašich Symfonických variací. Tak pronikavý, nesporný úspěch novinky se mi v těch stovkách koncertů, které jsem už dirigoval, ještě nepřihodil. Všichni na mě dotírali otázkami, kdy bylo dílo komponováno? Proč je Dvořák tak dlouho nezveřejnil? Hlasy si ještě ponechám zde, protože dílo pravděpodobně ještě jednou provedu. Píšu pravděpodobně, ačkoli je to už teď téměř jisté. V každém případě musím tyto variace uvést příští zimu ve Vídni.“

K vídeňskému provedení pak došlo 4. prosince 1887. Dvořák byl koncertu přítomen a mohl tak být svědkem nadšených ovací, které následovaly. V dopise nakladateli Simrockovi sděluje:

„Jak říká Brahms – a ten zná vídeňské obecenstvo velmi dobře: ještě nikdy žádná má skladba tak nezapůsobila jako ,Variace‘. Hrány byly nádherně a obecenstvo nešetřilo hlasitým uznáním. Brahms mi za variace věnoval překrásnou špičku na doutníky.“