česky | English

symfonie č. 3

OPUSOVÉ ČÍSLO 10
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 34
DATUM VZNIKU duben 1873 - 4. července 1873 (revize: 1887, 1889)
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 29. března 1874, Praha
INTERPRET PREMIÉRY orchestr Filharmonie, dir. Bedřich Smetana
1. VYDÁNÍ Simrock, 1911, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA Es dur
INSTRUMENTACE 1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy,
2 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, triangl, harfa, housle, violy, violoncella, kontrabasy
ČÁSTI / VĚTY
1. Allegro moderato
2. Adagio molto, tempo di marcia
3. Finale. Allegro vivace
DURATA cca 37 min.


všeobecná charakteristika

Z hlediska vývoje skladatelovy hudební řeči je třetí symfonie typickým představitelem období, ve kterém byl Dvořák již v polovině cesty mezi oproštěním od wagnerovsko-lisztovského novoromantismu a nalezením osobitého kompozičního stylu. Na jedné straně tak nelze nepostřehnout silné wagnerovské vlivy, především v instrumentaci (využití harfy, bohatě dělené smyčce) a nevyřešený vztah k cyklické formě (symfonie nemá scherzovou větu), na straně druhé již dílo nese znaky Dvořákova budoucího originálního hudebního jazyka, jakými jsou bohatství hudebních myšlenek, širokodechá melodika nebo atmosféra radostného optimismu, který přináší závěrečná věta. Stejně jako v řadě dalších autorových děl, i zde se objevuje princip reminiscencí či tematické provázanosti jednotlivých vět. Na rozdíl od předchozí symfonie B dur lze již zaznamenat značný posun směrem k tematické úspornosti a přímočarosti motivické práce. Symfonie vznikala v období po skladatelových prvních úspěších, které přineslo především provedení Hymnu Dědicové Bílé hory. S Hymnem má ovšem společnou nejen dobu vzniku, základní tóninu, ale také výraz ušlechtilosti a vznešenosti daný příbuzností tematického materiálu obou děl. Dvořákův životopisec Otakar Šourek v symfonii dokonce nachází „výraz téhož cítění vlasteneckého a téhož vroucího zájmu o budoucnost národa“. 


úvod 1. věty

formální struktura a obsah

První věta symfonie je charakterizována vznešeným patosem, který přináší zejména vznosné a široce rozklenuté hlavní téma. Je v zásadě komponována v sonátově formě s menšími odchylkami v repríze. Hlavní oddíl druhé věty má výrazně kontemplativní charakter, který je ve střední části vystřídán hudební plochou s poněkud jasnější atmosférou. Větu uzavírá zkrácená repríza úvodního dílu. Závěrečná třetí věta plná radostné atmosféry v sobě spojuje charakteristiky věty scherzové a finální.


 

premiéra a recepce

Spolu se čtvrtou symfonií a dalšími skladbami přiložil Dvořák partituru k žádosti o státní stipendium, které také posléze získal. Premiéra skladby představovala v Dvořákově životě významný bod, neboť se jednalo o vůbec první úplné provedení autorovy symfonie, navíc pod taktovkou Bedřicha Smetany. Ze svých děl vzniklých v době mládí měl Dvořák tuto symfonii ve zvláštní oblibě, často a rád se k ní vracel a ještě několik dní před smrtí prý se zálibou listoval její partiturou. Symfonie Es dur je poznamenána stejným osudem jako celá řada dalších autorových raných děl: přes svoje nesporné kvality je zcela zastíněna Dvořákovou vrcholnou orchestrální tvorbou a na programech koncertů se téměř neobjevuje. Jak ale dokazuje např. vynikající nahrávka Václava Smetáčka z roku 1959, při adekvátním uchopení partitury není k nezájmu o toto Dvořákovo dílo důvod. 


 

z dobových ohlasů

Ludevít Procházka, Národní listy 23. 4. 1874:

„Dojem, jejž činí tato z nejnovějších prací skladatelových, jest téměř úchvatný, a přec zas takový, že pozornost a vnímavost posluchače umdlívá. Skladatel oplývá bohatstvím myšlenek a podává je vždy plnýma rukama jako nějaký Kroesus. V tom leží cos obdivuhodného, tvůrčí fantasie objevuje se tu v lesku nejskvělejším, avšak zároveň vidno, že skladatel bujného oře své fantasie ještě neovládá pevnou rukou, že se vždy ještě unášeti dá pouhým svým nadšením, což má za následek, že architektonické poměry skladby stávají se méně organickými, že ztrácejí souměrnosti a přehlednosti. ... Básnická koncepce jest veskrze velezajímavá, základní motivy vesměs plny energického citu a výrazu, thematická práce důkladná a nanejvýš bohatá, orchestrace na výši moderního umění. ... Adagio (cis moll) jest nejorganičtější a nejdůmyslnější větou; zde otevírá skladatel hluboké své nitro a jímá celou naši bytost, velebný vzlet této věty v druhém motivu v Cis dur, z prvního organicky se vyvinuvším, připomíná velikost ducha Beethovenova. ... Bohdá že mladistvý ještě skladatel v dalších svých pracích symfonických dospěje k většímu klidu a mírnější rozvaze a touto cestou k dokonalým výtvorům uměleckým.“