symfonie č. 5

všeobecná charakteristika

Dvořákova pátá symfonie, vytvořená v časovém rozpětí pouhých šesti týdnů, představuje zlomové dílo v utváření skladatelova osobitého stylu. Je dovršením řady autorových raných symfonií, na nichž lze sledovat postupný vývoj skladatelovy hudební řeči, a zároveň počátkem řady Dvořákových symfonií vrcholných. Přes určitou výrazovou nejednotnost, způsobenou kontrastem mezi dramatickým výrazem závěrečné věty a spíše zdrženlivou náladou vět předchozích, se jedná o zralé dílo svého autora. V Dvořákově tvůrčím vývoji znamená výrazný pokrok směrem k přesvědčivému zvládnutí formálního uspořádání jednotlivých vět a ke schopnosti výrazně formulovat jejich tematický materiál. Symfonií F dur se Dvořák stává jedním z prvních skladatelů, kterým se podařilo rehabilitovat útvar klasické symfonie, zdánlivě již překonaný, a naplnit ho novým, moderním obsahem.

formální struktura a obsah

První věta je charakteristická svým pastorálním zabarvením a předznamenává tak počátek Dvořákova tzv. slovanského období. Pro její atmosféru je určující hlavní téma, které je podle klasicistních tradic vytvořeno "pouhým" akrodickým rozkladem. Skladatelova invence mu však vtiskla výrazný tvar, snadno zapamatovatelný zejména díky své rytmické podobě. Téma je v průběhu věty často exponováno v měkkém zvuku dřevěných dechových nástrojů, čímž je podtržen lyricky přírodní charakter celé věty. Druhá věta je jakýmsi nokturnem, které je ve své náladě - navzdory absenci kontrastní živé hudební plochy - blízké četným Dvořákovým dumkám. Hlavní téma, označené přednesovým pokynem "espressivo e dolente" (výrazně a bolestně), svými úvodními melodickými kroky připomíná slavné vstupní téma Klavírního koncertu č. 1 b moll P. I. Čajkovského (Dvořák ho nemohl znát, ruský skladatel koncert dokončil jen o několik měsíců dříve a premiéru měl v USA teprve po dokončení Dvořákovy symfonie). Na konci druhé věty Dvořák v partituře poznamenal: "Zcela malá pauza a hned dále". Třetí věta tak navazuje téměř attacca, což je zdůrazněno i krátkou introdukcí, vycházející náladově z předchozí hudby. V kontextu Dvořákova díla se jedná o neobvyklý postup, který se ve velkých orchestrálních dílech vyskytuje již jen v houslovém koncertu. Vlastní scherzo ve formě A-B-A svoji radostnou atmosférou a strhující vitalitou připomíná svět Slovanských tanců. Je pro něj charakteristická výrazná rytmičnost, která se na okamžik ztumí pouze ve středním oddílu. Čtvrtá věta, která svým strhujícím dramatickým výrazem předznamenává temnou atmosféru sedmé symfonie, patří k nejpůsobivějším výtvorům Dvořákovy orchestrální tvorby. Jejím zvláštním rysem je neobvykle slabá ukotvenost v základní tónině (F dur) - ta je dokonce nastolena až po více než padesáti taktech, její zápas s tóninou a moll provází téměř celou větu a přesvědčivě se prosadí až v samotném závěru. 

první vydání

Stejně jako u některých jiných autorových skladeb, ani v tomto případě vysoké opusové číslo (76) neodpovídá době vzniku díla. Skladatel symfonii původně označil jako opus 24, ale když o třináct let později jeho nakladatel Simrock chystal první tištěné vydání, změnil proti Dvořákově vůli opusové číslo, aby vyvolal dojem, že se jedná o čerstvou novinku. Jelikož již dříve byly vydány Dvořákovy symfonie D dur (dnes č. 6) a d moll (dnes č. 7), tato pak byla dlouho považována za skladatelovu "Třetí". 

premiéra a recepce

Symfonie měla premiéru v březnu 1879 v Praze pod taktovkou Adolfa Čecha. Teprve po dlouhé přestávce devíti let se dočkala svého prvního zahraničního provedení: 7. dubna 1888 ji v londýnském Křišťálovém paláci uvedl dirigent August Manns. Anglický skladatel a hudební publicista Charles Barry Dvořákovi v dopise referoval o provedení symfonie takto: "Vážený příteli! Mám to potěšení, že jsem asi první, kdo Vám sděluje, že Vaše symfonie op. 76 byla včera nádherně provedena a velmi vřele přijata. ... Poslední věta, aniž bych podceňoval ostatní, má velkou inspiraci a je napsána v mistrovské formě." V řijnu 1887 Dvořák symfonii věnoval proslulému německému dirigentovi Hansi von Bülowovi, který byl již v sedmdesátých letech velkým propagátorem skladatelova díla v zahraničí. Na dedikaci Bülow odpověděl dopisem z 25. 11. 1887 (viz obr.): „Vysoce ctěný Mistře! Věnování od Vás – vedle Brahmse bohem nejpožehnanějšího skladatele přítomnosti – je vyšším vyznamenáním, než jakýkoli velkokříž od kteréhokoli knížete. S nejsrdečnějším díkem přijímám tuto poctu. Váš upřímně oddaný obdivovatel Hans von Bülow.“