Tvůrčí období

Dvořákova cesta k nalezení osobité hudební řeči nebyla snadná. V mládí nejprve projevoval silný zájem o hudbu vídeňských klasiků, později naopak propadl nejmodernějším výbojům německého novoromantismu. Na jeho kompoziční styl měla významný vliv rovněž hudba lidová, s níž od dětství přicházel do intenzivního kontaktu. Všechny absorbované podněty se po třicátém roce života téměř zázračně propojily s jeho vlastní hudební imaginací a bezednou invencí a daly vzniknout svébytnému, neopakovatelnému hudebnímu jazyku.

1854–1860

13. – 19. rok Dvořákova života
první skladatelské pokusy


Dvořákovy první dochované skladatelské pokusy, pocházející z druhé poloviny padesátých let, zcela odpovídají Dvořákově tehdejší kompoziční vyspělosti. Jedná se o drobné klavírní polky v duchu dobových konvencí a v případě varhanních preludií a fug jde o školní úlohy, s nimiž nelze spojovat žádné umělecké ambice. Jejich jediným účelem bylo prokázat v praxi ovládnutí studijní látky.

1861–1868

20. – 27. rok Dvořákova života
rané období

Nejvýznamnějšími kompozicemi Dvořákova raného období jsou první dvě symfonie, Smyčcový kvintet a moll a Smyčcový kvartet A dur. S ohledem na předchozí nulovou zkušenost s kompozicí velkých forem se jedná o pozoruhodná díla. Všem je společný přetlak invence, která však zatím není přesvědčivě zužitkována. Kompozice vykazují vliv vídeňských klasiků, zejména Schuberta, Beethovena a Mozarta, lze v nich však již nalézt také zárodky Dvořákovy budoucí charakteristické řeči.

1869–1871

28. – 30. rok Dvořákova života
wagnerovské období

Díla z přelomu 60. a 70. let jsou silně ovlivněna tehdejší Dvořákovou fascinací německým novoromantismem. Principy wagnerovské operní reformy a hudební tvorby Ference Liszta Dvořák aplikuje nejen na svoji operní prvotinu Alfred, ale i na trojici smyčcových kvartetů ze stejné doby. Jedná se o silně avantgardní díla, která podle názoru některých muzikologů již předjímají hudební řeč Arnolda Schönberga či Igora Stravinského. Vyznačují se komplikovaným harmonickým průběhem, „nekonečnou“ melodikou a celkovým vzrušeným výrazem. Díla z tohoto období představují nejméně živou část Dvořákova skladatelského odkazu, opera Alfred byla vydána tiskem teprve roku 2014.

1872–1877

31. – 36. rok Dvořákova života
na cestě k osobitosti

Polovina 70. let představuje nejdůležitější obrat v celém Dvořákově uměleckém vývoji. Po letech hledání zde vykrystalizovává skladatelův osobitý kompoziční sloh a jsou položeny základy jeho typických vyjadřovacích prostředků. V některých dílech z počátku tohoto období lze ještě zaznamenat prvky předchozí vývojové fáze (např. v Symfonii č. 3 Es dur), naopak díla z posledních let tohoto období lze již označit jako zcela „dvořákovská“ (např. Stabat mater nebo Serenáda E dur). V této době se také významně zvyšuje kvantita skladatelovy produkce a dostavují se první úspěchy na koncertních pódiích.

1878–1880

37. – 39. rok Dvořákova života
slovanské období

V souvislosti se snahami Čechů o národnostní emancipaci docházelo u řady umělců k příklonu k lidové tvorbě. U Dvořáka byly tyto tendence o to přirozenější, že pocházel z venkovského prostředí a s lidovou hudbou byl bytostně srostlý. V souladu s ideou panslavismu, která v tehdejší české společnosti nacházela živou odezvu, rozšířil Dvořák svůj inspirační okruh i na hudbu dalších slovanských národů. Kromě toho zde zapůsobil i vnější podnět: když nakladatel Simrock na základě úspěchu Moravských dvojzpěvů vytušil v neznámém autorovi komerční potenciál, vyzval Dvořáka ke kompozici Slovanských tanců. Jejich fenomenální úspěch podnítil Dvořáka k dalším kompozicím v podobném duchu. Kromě dvou jmenovaných děl v tomto období vznikají Slovanské rapsodie, Slovanský“ Smyčcový kvartet, Česká suita i mnoho jiných kompozic, které sice přímo nenesou označení „slovanský“ nebo „český“, ale svým charakterem k tomuto zařazení opravňují: Symfonie č. 6 D dur, Koncert pro housle a orchestr a moll aj. Dvořák z lidové hudby nepřejímá konkrétní nápěvy, ale s využitím vlastní invence tvoří svébytná díla na základě jejích charakteristických znaků. Jedná se zejména o vedení melodických hlasů v paralelních terciích nebo sextách, využití tzv. dudáckých kvint v basu, časté exponování tematického materiálu klarinetem (hudební nástroj typický pro české venkovské „muziky“), tzv. moravskou modulaci do spodní sekundy, harmonické kolísání na pomezí stejnojmenné durové a mollové tóniny aj. Počínaje tímto obdobím začleňuje navíc Dvořák do svých kompozic věty nebo i samostatné skladby nazvané „furiant“ a „dumka“. Furiant je český lidový tanec v rychlém tempu s nepravidelným metrem (střídá dvoučtvrťový a tříčtvrťový takt) a dumka je původně ukrajinská písňová forma, jejíž melancholický charakter Dvořák ve většině případů obohacuje o kontrastní rychlý úsek. Kompozice slovanského období rozhodly o Dvořákových prvních úspěších na mezinárodní scéně a dodnes patří k nejhranějším dílům jeho skladatelského odkazu.

1881–1892

40. – 51. rok Dvořákova života
zralé období

Počátek tohoto období je spojený s Dvořákovým rostoucím věhlasem i mimo rámec německy mluvících zemí. Rozhodujícím momentem byl mimořádný úspěch Stabat mater v Londýně, který se stal základním kamenem dvořákovského kultu v Anglii. Řada děl vzniká přímo na objednávku anglických hudebních institucí. Dvořák je v této době zralým, sebevědomým umělcem na vrcholu tvůrčích sil s bohatou paletou vyjadřovacích prostředků, který mistrovsky ovládá všechny složky kompoziční práce. Ve svých skladbách dosahuje ideálního spojení moderního evropského hudebního jazyka se svojí osobitou invencí. Tvoří množství reprezentativních děl všeobecně uznávaných jako vrcholné hudební výtvory své doby. Platí to zejména pro Symfonii č. 7 d moll a Symfonii č. 8 G dur, Klavírní kvintet A dur, kantátu Svatební košile, druhou řadu Slovanských tanců, Mši D dur a Requiem. Pro české Národní divadlo píše operu Jakobín, která se stane jeho druhým nejhranějším jevištním dílem. Na základě Dvořákova mezinárodního renomé je v závěru tohoto období skladateli nabídnuto místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku.

1893–1895

52. – 54. rok Dvořákova života
americké období

Pobyt ve Spojených státech amerických vnesl do Dvořákovy tvorby řadu nových podnětů, a to jak čistě hudebních, tak psychologických. Kromě radikální změny prostředí měla na skladatele vliv zejména hudba Afroameričanů a indiánů, s níž naložil podobně jako dříve s lidovou hudbou slovanskou: nechal se inspirovat jejími charakteristickými rysy k vytvoření řady svérázných děl, jejichž originální hudební jazyk je obvykle jasně rozpoznatelný již po zaznění několika taktů. V dílech amerického období se Dvořák drží tradičních hudebních forem (symfonie, smyčcový kvartet, smyčcový kvintet, instrumentální koncert), jejichž melodickou, harmonickou a rytmickou strukturu obohacuje o nové prvky: pentatoniku, synkopované rytmy, bubínkový rytmus a malou septimu v mollové stupnici. Řada těchto prvků se ve skladatelově díle objevovala již dříve, ale teprve v tomto období je Dvořák využívá v intenzivní míře a zcela cíleně se snahou o nový, „americký“, výraz jimi obohacuje svůj rejstřík kompozičních prostředků. Díla vzniklá během skladatelova amerického pobytu patří nejen k nejhranějším Dvořákovým kompozicím, ale i k nejčastěji uváděným dílům světové hudební literatury vůbec.

1896–1904

55. – 63. rok Dvořákova života
programní období

Dvořákovo závěrečné tvůrčí období je charakterizováno příklonem k operní a programní tvorbě. Skladatel pro hudební zpracování převážně volí pohádkové, fantaskní náměty, obsahující nadpřirozené jevy. V dílech z této doby vrcholí Dvořákovo instrumentační mistrovství a schopnost vyjádření dramatické situace čistě hudebními prostředky. V operách se znovu o slovo hlásí inspirace principy wagnerovského dramatu, které však jsou – na rozdíl od autorových experimentů přelomu 60. a 70. let – organicky včleněny do kontextu Dvořákovy hudební řeči. Vrcholným dílem tohoto období je opera Rusalka, která skladateli posmrtně zajistila významné místo také na světových operních scénách. Ve Dvořákově posledním dokončeném díle, opeře Armida, spatřoval Leoš Janáček začátek nového směřování Dvořákova slohu. Krátce po premiéře však Dvořák umírá.