česky | English

v přírodě

OPUSOVÉ ČÍSLO 91
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 168
DATUM VZNIKU 31. března - 8. července 1891
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 28. dubna 1892, Praha
INTERPRET PREMIÉRY orchestr Národního divadla, dir. Antonín Dvořák
1. VYDÁNÍ Simrock, 1894, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA F dur
INSTRUMENTACE 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 3 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 
2 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, činely, triangl, housle, violy, violoncella, kontrabasy
DURATA cca 14 min.


okolnosti vzniku a všeobecná charakteristika

Na jaře 1891 se začal Dvořák zabývat kompozicí cyklu tří koncertních předeher, které měly původně souhrnný název "Příroda, život a láska". Skladatel je ale později osamostatnil a každé přidělil samostatné opusové číslo a název: V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92 a Othello, op. 93. Vzhledem k jejich deklarovanému mimohudebnímu obsahu je lze považovat za součást tzv. programní linie Dvořákovy tvorby, která nebyla - a zřejmě dosud není - považována za typicky „dvořákovskou“, ale která se prolíná celou skladatelovou uměleckou dráhou.


     titulní strana partitury
Předehry V přírodě, Karneval a Othello představují trojici myšlenkově provázaných skladeb, za jejichž jednotící prvek lze považovat ideu přírody ve všech jejích podobách: jako živlu životodárného, ale i zničujícího. Vzhledem k tomu, že pro Dvořákův světový názor bylo charakteristické pevné propojení sféry přírody s představou boha, nelze v tomto případě pojem „příroda“ intepretovat zúženě, ale spíše v panteistickém smyslu. Např. označení střední části trilogie jako Karneval nelze v tomto kontextu vnímat doslovně jako rej masek, ale spíše jako „karneval života“. S trochou nadsázky tak lze cyklus považovat za jakýsi světštější dovětek k nedávno dokončenému Requiem (přestože o dosažení jeho myšlenkové hloubky neusiluje), neboť i zde jakoby skladatel přemítal nad kladnými a zápornými stránkami života. V každém případě je mimohudební obsah těchto děl jen všeobecný a názory na jejich případný konkrétní smysl se různí. Dvořák sám posluchačům pozici nijak neusnadnil, neboť až na několik ojedinělých poznámek v partituře a korespondenci žádný bližší výklad nezanechal. Jistým vodítkem můžou být další varianty názvů jednotlivých částí, tak jak se objevují ve Dvořákových skicách: pro předehru V přírodě skladatel uvažoval také o titulech „Na samotě“, „Ouvertura lyrica“a „Letní noc“, původní název Karnevalu byl „Život“ a jen v závorce je připojeno „Carneval“. Z Dvořákovy korespondence dále vyplývá, že pro předehru Othello uvažoval také o názvech „Tragická ouvertura“ nebo „Eroica“. Z hudebně stavebního hlediska je stmelujícím prvkem cyklu myšlenka, kterou lze nejspíše nazvat „motivem přírody“. Jedná se o hlavní téma předehry V přírodě, které se objevuje i v obou dalších předehrách.

formální struktura a obsah

Předehra V přírodě je komponována v široce rozvětvené sonátové formě. Začíná sugestivním, tichým úvodem nad prodlevou hlubokého F, nad nímž zní zárodečná podoba hlavního tématu („motiv přírody“) a krátké motivky hrané flétnami a hoboji, evokující ptačí zpěv. Hlavní téma vykazuje intonační příbuznost s moravskými lidovými halekačkami (popěvky volanými z kopce na kopec), čemuž odpovídá i vícenásobné opakování tématu v různých polohách a nástrojích. Celý tento úvodní hudební obraz představuje vysoce poetickou stylizaci hlasů přírody. Expozice přináší nikoli obvyklá dvě nebo tři kontrastní témata, spíše lze hovořit o jednotlivých tematických oblastech, které jsou vždy tvořeny několika navazujícími motivy. Expozice graduje ve svém závěru, ve kterém se v plném plénu celého orchestru znovu navrací hlavní motiv přírody. Provedení je oproti expozici asi o polovinu kratší, ale přináší výrazně dramatičtější náladu s komplikovaným harmonickým průběhem a bohatou kontrapunktickou prací. Motiv přírody zde dominuje. Repríza v hrubých rysech opakuje tematický vývoj expozice, ale s opačnou gradační tendencí: zatímco v expozici jsme svědky průběžného stupňování, repríza a návazná koda naopak přinášejí zklidňování. Celou kompozici tak lze považovat za jeden velký symetrický oblouk, který se ve svém závěru vrací ke ztišené intimní atmosféře, jíž skladba začala. Dílo Dvořák věnoval univerzitě v Cambridge, která mu nedlouho předtím udělila čestný doktorát.


 
závěrečná strana partitury 

premiéra a vydání

Premiéra všech tří předeher se odehrála 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu za Dvořákova řízení. Jednalo se o jeden z koncertů skladatelova turné „na rozloučenou“, které uspořádal po českých a moravských městech před svým odjezdem do Spojených států. Díla ještě nebyla uvedena pod svými definitivními názvy, v programu byla označena jako „Příroda“, „Život (Český karneval)“ a „Láska (Othello)“ pod jednotným opusovým číslem 91. Své konečné názvy a jednotlivá opusová čísla předehry získaly až o dva roky později při vydání berlínským nakladatelstvím Simrock.
 


z dobových ohlasů

premiérová recenze v časopise Dalibor:

„Předvedenať byla v samém závěru akademie orchestrem Národního divadla, mladými umělci konzervatoře rozmnoženým a mistrem samým dirigovaným, trojice ouvertur jeho, nesoucí úhrnné označení „op. 91“ a sestávající z obrazů: „Příroda“ – „Život“ – „Láska“. […] „Příroda“ je rozkošným obrazem, prosyceným svěžestí jarní idyly. Zřejmě vyslovený její pastorální tón, vykazuje světlý, výrazný kolorit instrumentální; na působivém základním motivu zbudována je stavba ušlechtilé jednolitosti, plná skvostných detailů. Dvořák je nadšeným obdivovatelem přírody a půvabův jejích; jaký div, že dojmy, jejž vyvolala v něm ztěšená zátiší příbramských lesů, vtělily se v nejkrásnější úbor hudební, jaký skladateli kterému vůbec může být údělem. „Život“ […] uvádí se smělou, sytě instrumentovanou větou tanečního rhytmu. Orchestr používá zde celého arsenálu svého plechu, talířů, tympánů i – rara avis – baskických bubínků. Třetí overtuře „Othello“ měl by se dle mého skromného náhledu druhý její titul „láska“ bez rozmýšlení amputovati. […] Uzná asi každý, kdo ouvertutu byl slyšel, že hudební obsah její odpovídá spíše ideám v Shakespearově tragédii obsaženým, než erotickému vznětu, jenž by úplně převládati musil, kdyby předmětem kompozice byla vskutku „láska“. Celek uvádí se chorálem, jehož stísněná nálada jakoby označovala předtuchu blížící se hrůzy. V úchvatně krásné melodii poznáváme přirozeným postupem myšlenek Desdemonu, v korespondujícím s ním thematu ponurého zabarvení a zvláštního, jakoby neurčitě zmítaného rhytmu zuřivého Othella. Zvláště zajímavým je závěr ouvertury, líčící s děsnou, téměř realistickou náladou truchlivý konec dramatu. Dvořákovy ouvertury, skvěle sehrány a v mistrově intenci předneseny, zůstavily všeobecný hluboký dojem.“

reakce Eduarda Hanslicka na provedení ve Vídni (Neue freie Presse, 5. 2. 1895):

„Dvořákova nová koncertní předehra V přírodě je velmi potěšujícím protějškem jeho předehry Karneval, kterou jsme slyšeli nedávno. V obou skladbách pulsuje mladistvě a naléhavě život. Tam v rozpustilém masoupustním ovzduší, zde v klidnější, radostné jarní náladě. Obě však ovládá táž radost z krásného zvuku, melodická svěžest, spontánnost a přirozenost. S Dvořákovými skladbami mají obě předehry společnou radostnou atmosféru, jež v našich pesimistických dnech působí dvojnásob blahodárně. Podle moderních měřítek bychom asi žádnou z obou předeher neoznačili jako „závažnou“ - žádné z nich o to ani nejde, avšak obě jsou opravdové a příjemné a jsou osvěžením po množství nových orchestrálních děl, která se pomocí falešných kontrastů a kašírovaného světobolu vydávají za práce hluboké a významné. Současně s těmito dvěma předehrami uveřejnil Dvořák i třetí s názvem Othello, tedy jakési přebásnění Shakespearovy tragédie nebo úvod k ní. Nechybějí hlasy, které tuto tragickou předehru považují za dílo „významnější“, než jsou dvě veselé. Zdá se mi, že je tomu naopak. V Karnevalu a v předehře V přírodě vystupuje sám Dvořák, jako Othello však nosí masku, která připomíná hned Liszta, hned Wagnera. Zde chtěl Dvořák jednou vystoupit jako tragik, a protože jeho povaze jsou cizí drtivé dramatické konflikty, sebezničení a prolévání krve, utekl se k umělé injekci. Ne bez určitého údivu objeví člověk v Dvořákově předehře V přírodě jeden motiv, který vyplouvá i v obou dalších ouverturách (v Karnevalu i Othellovi). Znamená to, že Dvořák původně pomýšlel všechny tři předehry v nějaké vzájemné souvislosti. Taková vazba je ovšem podle mého názoru zhola nesrozumitelná. Je dobře, že skladatel opustil svůj původní nápad uvádět tyto tři skladby i navenek jako něco, co navzájem souvisí. Nikdy by tak totiž nemohly působit.“