česky | English

vanda

OPUSOVÉ ČÍSLO 25
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 55
DATUM VZNIKU 9. srpna - 22. prosince 1875 (revize: 1879-1880, 1883 a 1900-1901)
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 17. dubna 1876, Praha
INTERPRET PREMIÉRY Marie Sittová - Vanda, Ema Maislerová - Božena, Betty Fibichová - Homena, Antonín Vávra - Slavoj, Josef Lev - Roderich, Karel Čech - velekněz, Leopold Stopnický - Lumír, Josef Šmaha - Velislav, Josef Chramosta - Všerad, Ferdinand Koubek - Vitomír, Jan Šára - posel, Petr Doubravský - hlasatel, orchestr a sbor Prozatímního divadla, dir. Adolf Čech, režie: Edmund Chvalovský
1. VYDÁNÍ dosud nevydáno
AUTOR TEXTU Václav Beneš Šumavský a František Zákrejs podle Juliana Surzyckého
INSTRUMENTACE 1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy,
2 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, velký buben, harfa, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla
ČÁSTI / VĚTY 1. dějství: Rovina před Wawelem
2. dějství: Táž scéna
3. dějství: Pusté skály, v pozadí jeskyně
4. dějství: Vnitřek pohanské modlitebny
5. dějství: Taras před Wawelem
OSOBY Vanda, dcera Krakova - soprán
Božena, její sestra - mezzosoprán
Slavoj, krakovský rytíř - tenor
pohanský velekněz - bas
Lumír, krakovský pěvec - baryton
Homena, čarodějka - mezzosoprán
Roderich, německý kníže - baryton
posel - tenor
Velislav, Všerad a Vitomír, vojáci, vladykové a leši, dívky z Vandiny družiny, kněží a kněžky, rytíři
DURATA cca 2 h. 40 min.

                        


okolnosti vzniku

Polovina 70. let představuje ve Dvořákově umělecké dráze období mimořádné umělecké produktivity. Souvisí to i se skutečností, že počátkem roku 1875 se skladateli podařilo získat státní stipendium, které mu umožnilo věnovat více času tvorbě. Vzápětí po premiéře opery Král a uhlíř (v té době zároveň pracoval na komické jednoaktovce Tvrdé palice) se Dvořák rozhodl pro komponování opery na libreto Františka Zákrejse. Hlavní hrdinkou příběhu je legendární kněžna Vanda (správně Wanda), jakýsi polský protějšek české Libuše. Volba látky z polské mytologie byla motivována sympatiemi k dobové ideji panslavismu, explicitní vyjádření protikladu slovanství x germánství pak plně koresponduje s politicko-společenskou atmosférou skladatelovy doby. Svou roli při výběru libreta mohl hrát i záměr vyzkoušet své síly po opeře komické pro změnu zase na námětu závažném, tragickém. Spisovatel František Zákrejs byl ve skutečnosti jen jedním ze tří autorů, s nimiž je libreto opery Vanda spojeno, přičemž jejich přesný podíl na výsledném textu lze dnes již těžko zjistit. Autorem předlohy v polském jazyce byl varšavský profesor Julian Surzycki, jehož text přeložil do češtiny Václav Beneš Šumavský. Zákrejs pak ve spolupráci se skladatelem vytvořil konečnou podobu libreta.
 


charakteristika

Dvořákův postoj k textu byl bohužel dán zřejmě jen sympatiemi ke slovanskému námětu, aniž by zohledňoval jeho literární kvality. Libreto postrádá dramatičnost, má zastaralou, místy k parodii sklouzávající dikci, příběh je zbytečně roztažen do pěti dějství a ztrácí tak spád. Úroveň literární předlohy vysoko převyšuje kvalita zhudebnění. Dvořákovu pátou operu lze charakterizovat jako monumentální historické tabló, které svým vznosným patosem a velkoryse pojatými sborovými a ansámblovými scénami připomíná jiné autorovo dílo, oratorium Svatá Ludmila. Děj je rozvržen do pěti poměrně krátkých dějství, takže celková délka opery nepřesahuje obvyklé trvání oper tříaktových. Celková koncepce díla je pro Dvořáka charakteristická – každé dějství představuje nepřerušovaný proud hudby, který je ale zřetelně rozčleněn na jednotlivá „čísla“ sólová, sborová a ansámblová. Ve shodě s námětem vybavil skladatel partituru slovanskými – v případě mazurky ve třetím jednání přímo polskými – rysy. V předivu hudby lze odhalit i příznačné motivy, se kterými ale není pracováno s takovou důsledností, jako např. později v Rusalce. Na dvou místech partitury Dvořák využil motivický materiál ze svých starších děl: pro Vandinu úvodní árii „Já byla šťastna, klidna, vesela“ téma desáté písně z cyklu Cypřiše a pro dvojzpěv Vandy a Slavoje hudbu z duetu Haralda a Alviny ze své první opery Alfred. Přestože Vanda nepatří k vrcholným výtvorům svého autora a její divadelní ztvárnění vyžaduje určité úpravy směřující k dramatičtějšímu spádu děje, jedná se o zralé dílo, které ve svých nejsilnějších momentech snese srovnání s tím nejlepším, co Dvořák na operním poli vytvořil.
 


premiéra

Na jaře 1876 vyvrcholily spory (zřejmě více politické, než umělecké), které se již nějakou dobu vedly kolem vedení Prozatímního divadla. Dosavadní ředitel Jan Nepomuk Maýr byl nucen odstoupit a do čela instituce se dostala tzv. mladočeská správa, která si vytkla za cíl „vést divadlo směrem ryze uměleckým a v duchu českém“. Jako svoji první operní premiéru si nové vedení divadla vybralo nedávno dokončenou Dvořákovu Vandu. V pamětech kapelníka Adolfa Čecha se lze dočíst o obtížích spojených s nastudováním díla vyžadujícího nákladné jevištní prostředky, odpovídající výpravu a silné obsazení orchestru a sboru:

Vyžadujeť Vanda velikého aparátu scénického, orkestrálního i sborového a toho jsme pohříchu tenkráte neměli. Vždyť se po prvním provozování ukázalo, že třetí jednání u věštkyně Homeny, vyžadující tak asi mašinerii Blocksbergu z Goetheova ,Fausta’, vypadalo na našem malinkém jevišti jako učiněná parodie. Byli jsme tedy nuceni toto třetí jednání vynechat a obsah jeho v recitativném podání vložit do úst několika osobám ve čtvrtém jednání vystupujícím!“

Přes všechny obtíže a drastické škrty, zasahující v samu podstatu díla, se premiéra setkala s jasným úspěchem u publika i u kritiky a upevnila Dvořákovo postavení na domácí hudební scéně. Národní listy napsaly:

Dům byl ve všech prostorách v pravém slova smyslu přeplněn a na vzdor tropickému vedru bylo obecenstvo výborně animováno a setrvalo až do pozdního konce představení. Úspěch byl co nejrozhodnější. Hned po prvním jednání byl skladatel několikráte a potom po každém aktu vícekráte hlučně volán. … Nejnovější jeho zpěvohra Vanda vydává o tvůrčí síle jeho ducha i o skutečném jeho povolání pro obor dramatický svědectví nejskvělejší.“
 


další osudy díla

V roce premiéry byla opera v Prozatímním divadle provedena čtyřikrát, v následující sezóně již pouze jednou. V roce 1879 projevila o dílo zájem vídeňská Dvorní opera, a to na doporučení Johannesa Brahmse. Dvořák to komentoval v dopise příteli Göblovi: „Byl jsem též pozván k řediteli Dvorní opery Jaunerovi a žádal mě, abych mu dal vědět o provozování Vandy, že přijede do Prahy a že by ji rád provedl v dvorním divadle. … To by tak ještě scházelo, aby ve Vídni hráli mou operu! Co?“ Přestože vše bylo na dobré cestě a ve vídeňském tisku byla Vanda označena za jednu z operních novinek následující sezóny, ze záměru nakonec sešlo. Důvodem snad byla změna ve vedení divadla a s ní související přehodnocení dramaturgie. V roce 1880 byla Vanda znovu uvedena v Prozatímním divadle (pouze čtyři představení), a to v novém nastudování a s novou předehrou, kterou Dvořák mezitím vytvořil (tato předehra byla později občas uváděna jako samostatné koncertní číslo).

Když se roku 1883 chystalo znovuotevření Národního divadla, skladatel doufal v uvedení své opery na větším jevišti a s adekvátní výpravou. V partituře kvůli tomu dokonce provedl rozsáhlé úpravy, nicméně Národní divadlo Vandu neuvedlo nejen v prvních letech po otevření, ale ani v roce 1901, kdy ředitel František Adolf Šubert chystal k Dvořákovým šedesátinám celý cyklus skladatelových oper. Znovuuvedení Vandy se přitom tehdy zdálo již zcela jistou věcí, v Daliboru se dokonce objevila zpráva podle které „správa Národního divadla studuje již Dvořákovu Vandu k cyklu oper, jež vypraviti hodlá k 60. narozeninám mistrovým připadajícím na počátek září,“ k realizaci však nakonec nedošlo. Otakar Hostinský to komentoval slovy: „Vanda obsahuje tolik zajímavých a působivých rysů a je tak důležitá pro poznání Dvořákova vývoje na poli dramatickém, že jest želeti jejího mizení z repertoiru i jejího pominutí při tzv. cyklu Dvořákově.“ Dodnes není úplně jasné, proč nakonec nebyl záměr uskutečněn. Za skladatelova života se již Vanda na jevišti nikdy neobjevila.

Po Dvořákově smrti byla opera poprvé nastudována v roce 1925 v Plzni, což je zároveň jediný případ jevištního uvedení díla mimo Prahu. V Národním divadle se Vanda objevila až roku 1929 z iniciativy Otakara Ostrčila u příležitosti pětadvacátého výročí skladatelova úmrtí, a to pouze se dvěma reprízami (celkem tři představení). Následovala pauza trvající dvaašedesát let, než se Vanda dočkala jediného koncertního provedení (20. 5. 1991) na scéně tehdejšího Smetanova divadla. O „zviditelnění“ této neprávem opomíjené opery se v posledních letech zasloužil dirigent Gerd Albrecht: v roce 1999 pořídil v rámci volné řady svých dvořákovských operních nahrávek pro vydavatelství Orfeo dosud nejúplnější záznam této opery (resp. Dvořákovy revize z roku 1883). Na tento počin dále navázal v roce 2003, kdy Vandu provedl koncertně v Amsterdamu, a brzy nato, u příležitosti stého výročí skladatelova úmrtí, nastudoval také první regulérní jevištní uvedení v pražském Národním divadle po pětasedmdesáti letech od Ostrčilovy inscenace.


obsah opery 

děj se odehrává v pohanské době v Krakově

PRVNÍ DĚJSTVÍ:
Kníže Krak zemřel a odkázal vládu země své dceři Vandě. Vanda si nedůvěřuje a očekává pomoc od rytíře Slavoje. Německý kníže Roderich nečekaně požádá Vandu o ruku, aby tak spojil obě říše. Vanda ho odkáže na rozhodnutí rady, zda se má provdat za muže cizího jazyka i boha. Mezitím je Vanda prohlášena královnou a lid jí provolává slávu.

DRUHÉ DĚJSTVÍ:
Radou je určeno, aby o Vandinu ruku soupeřili tři lechové. Nikdo z nich však těžké úkoly nesplní. V tu chvíli požádá o připuštění k zápasu také Slavoj, i když není lech ani vladyka. Přes veleknězův odpor dá lid souhlas a Slavoj zvítězí. Vtom však přichází kníže Roderich, aby získal Vandu a zahrne Slavoje urážkami pro jeho prostý původ. Slavoj ho vyzve k souboji a Rodericha v něm porazí.

TŘETÍ DĚJSTVÍ:
Před jeskyní Černoboha se sejde Vanda se Slavojem, aby se poradili o budoucnosti země. Musejí se ale ukrýt, když se objeví Roderich, který přišel vyhledat čarodějnici Homenu. Ta mu má pomoci zmocnit se Vandy třeba násilím. Z úkrytu ale vystoupí Slavoj, zavolá své rytíře a Rodericha chtějí ztrestat. Vanda ho však v zájmu zachování míru v zemi propouští.

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ:
Roderich se Vandě za její dobromyslnost odvděčil tím, že se svými vojsky přepadl její zemi. Vanda prosí bohy o pomoc a pronáší slib, že za vítězství obětuje svůj život. Její prosby jsou vyslyšeny, Roderich padne a jeho vojsko je poraženo.

PÁTÉ DĚJSTVÍ:
Přestože všichni kněžnu prosí, aby bohy usmířila jinak a Slavoj nabízí vykonat oběť místo Vandy, ta  je rozhodnuta dostát svému slovu a vrhá se do vln Visly.