Vanda, op. 25, B55 | Libreto

LIBRETO I. DĚJSTVÍ

1. výstup

DÍVKY:

Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit skvěje,
v srdci blahý ráj.
Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit chvěje,
v srdci blahý ráj.
Znovu země se oděla,
všude květ a všude háj,
znovu země se oděla,
všude květ, všude květ a všude háj,
dušinka by zaletěla,
kde dlí štěstí, ráj,
dušinka by zaletěla,
kde dlí štěstí, ráj.
Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit směje,
v srdci blahý ráj.

2. výstup

VANDA:

Mé milé družky, jděte vesele
plést věnec z kvítků líbezných,
já ráda ponesu jej na čele,
dar vašich srdcí upřímných.

BOŽENA:

Ó, milé dítky, jděte vesele
plést věnec z kvítků líbezných,
neb ráda ponesu jej na čele,
dar vašich srdcí upřímných.

DÍVKY:

Již spěšme hbitě, spěšme vesele
plést věnec z kvítků líbezných,
neb ráda ponese jej na čele,
dar našich srdcí upřímných.
Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit skvěje,
v srdci blahý ráj.
Znovu zem se přioděla
všude květ a háj,
znovu zem se přioděla
všude květ a háj.

3. výstup

BOŽENA:

Pověz mi, Vando, sestro milená,
jaká je žalu tvého příčina.

VANDA:

Snad předtucha zlá, sestro drahá.

BOŽENA:

Ó, bože, chraň nás od neblaha.

VANDA:

Já byla šťastna, klidna, vesela
a volna jako ptáče na větvi,
jen zpěvu, dívčím hrám jsem hověla,
budoucna nedbala jsem tajemství.
Však nyní šťastna nemohu již být,
když velký otec zůstavil mne zde samu,
když zůstavil mne, dívku po sobě,
že královskou mám volbu na se vzít.
Ach, kterak možno slabé ženě bdít,
by Polsky drahé zkvétal milovaný lid,
by v moci, v lesku barvy vlasti vlály
a dnové dávné slávy znovu vzpláli?

VANDA:

Slavoj!

BOŽENA:

Smutný, jak Vanda, nepoznávám vás.

SLAVOJ:

Boženo milá, samoty popřej nám.

BOŽENA:

Co činit mám?

VANDA:

Zanech mne s ním.

SLAVOJ:

Poprvé v životě před ní se chvím.

5. výstup

SLAVOJ:

Ó, paní naše přejasná!

VANDA:

Vždyť ještě nejsem vládkyní.

SLAVOJ:

Ach odpusť slova, slova předčasná,
však doba dlouhá již nemine,
kdy na trůn otcův lid tě povolá.
Hle, lid se schází ze všech stran,
sylš slova má, jež tobě říci mám.

VANDA:

Nuž, rozhodnu věc tvoji hned,
co chceš mi říci, druhu milý?

SLAVOJ:

Dny štěstí mého skončeny jsou,
přicházím s tebou se, Vando, loučit.

VANDA:

Jak? Rozloučit se se mnou?

SLAVOJ:

Ach, rozloučit se s tebou!

VANDA:

Ó, toho jsem se nenadála.

SLAVOJ:

Ó, Vando, vzpomeň mládí svého,
když jsem kvítí nosil ti rád,
tvou skráň jsem vínkem pestrým věnčil
a ve hrách dětských plynuli nám dnové krásní.
A když pak lovcem věhlasným se stal,
kořist střele svoji přemnohou
jen k tobě s radostí se vznášel
všecek šťasten, že smím ti svoji trofej
složit u nohou.
A dnes, kdy ze mne mluví mužnost,
mužný čin a sláva,
kdy vzplanul v srdci
pocit milostného práva,
tu nadějí se boří lásky skvělá budova,
vždyť mojí chotí nemůže býti králová.

VANDA:

Což, Slavoji, nesmíš víc doufat?

SLAVOJ:

Mocní vy bohové, co vyřkla ústa tvá!

VANDA, SLAVOJ:

Mocní vy bohové,
tvá duše jestli tak jak duše má,
jak má rozechvělá.

SLAVOJ:

Ó, bohové, co jsi to pověděla?

VANDA, SLAVOJ:

Tvá duše, je-li jak má rozohnělá,
v mém nitru ráno blaha vychází,
mne zase mocná přízeň bohů provází.
Má ňadra v žití proniká zas víra,
mé touze lásky ráj se rozevírá!

SLAVOJ:

V tvém čarovném o naději slově
svět pro mne nový!
Zůstanu zde v Krakově.

VANDA:

Ach, osude, co chystáš dívce chudé?

SLAVOJ:

Teď bude každé protivenství slabé!

BOŽENA:

Teď právě, Vando, na hrad dojíždějí
němečtí poslové i s družinou,
snad dobré noviny nám přinesou.

6. výstup

POSEL:

Můj kníže a pán dychtí touhou vroucí
vám podati svou ruku přemocnou,
on prahne s vámi sdílet trůn budoucí
a v léno nabízí vám zemi svou.

VANDA:

To vše jsou pro mne planá jenom slova,
vždyť podvakráte již Roderich kníže,
když ještě otec můj dlel mezi námi,
odpověď slyšel od Krakovy dcery,
kterouž i dnes donesete pánu svému.
Že ač v té prosbě i v tom nabídnutí
největší poctu pro sebe nalézám,
přec nemohu a nesmím o své vůli si chotě bráti
z cizokrajné říše, cizího jazyka i mravů cizích,
jenž by též sloužil bohům neznámým.
Vždyť nejsem svojí vůle celou paní,
neb radě podléhají moje činy
a nechať rozhoduje soud vysoký,
odpověď vydá, všechno na ní záleží.

POSEL:

Vládkyní budeš brzo lidu svého,
lid poslušen bude slova tvého,
a proto zachovej, zachovej v paměti své
knížete mého prosby upřímné.

7. výstup

VELKOKNĚZ:

Krakova dcero, otcem zvolená,
nechť koruna jeho tvou zdobí skráni,
toť přání lidu, jež před tebou se sklání,
s ním kmeti i vojsko,
celý národ svaté země polské prosí:
vládni ku štěstí a slávě.

VANDA:

Pokorně slyším bohů poručení
i vůle otce mého pro mne svatá,
leč mocných bohů vůle snad prosbou skromnou,
modlitbou se ještě změní.
A proto kmeti, leši, vladykové,
mou volbu rozvažte v poradě nové.

VELKOKNĚZ:

Nikoli!

SBOR:

Nikoli!

VELKOKNĚZ, SBOR:

Výrok bohů neomylný
a královnou tě mít chce lid příchylný.

VANDA:

Ať národ za krále si zvolí muže,
ten spíš než já jej vést a hájit může.

SBOR:

Jaký to rachot, hlučení,
snad Peruna to znamení.

VELKOKNĚZ:

Hle, všechno nebe vůkol jasné, klidné,
jen temných mraků zříš tam od hor v dáli.
Bohové, dcero, znamení ti dali,
a zpravují teď o své vůli tebe.

LUMÍR:

Ó, pověz, z nebe-li to výstraha,
nebo hrozba Peruna to neblahá.

VELKOKNĚZ:

Zanikl hromu hlas, vlídno je vůkolí,
toť znamení, že koho sobě v dobrotě
náš hromovládný bůh si zvolí,
ten plnit má to rád a ochotně.

SBOR:

Zanikl hromu hlas, vlídno je vůkolí,
toť znamení, že koho sobě v dobrotě
náš hromovládný bůh si zvolí,
ten plnit má to rád a ochotně.

VANDA:

V tvou věštbu věřím pouze, moudrý knězi,
však bázeň možno mně skrýti jen stěží.
Bohové velcí, bohové strašliví,
však rovněž moudří, rovněž spravedliví,
já učiním, co kážete,
bohové velcí, bohové strašliví,
já učiním, co kážete,
slitujte se, bohové, nade mnou, slitujte se,
jestli mne opustíte, já bídná zoufám,
já bídná zahynu.
Vy, co v srdce hlubinu vniknout snadno můžete,
slabosti znáte, slitujte se nade mnou.

8. výstup

SBOR:

Aj, hleďte, hvězda nám vychází jasná,
toť naše slunko, naše dcera králova.
Ať jest nám zdráva, blažená a šťastná,
ať žije Vanda, naše královna!

VANDA:

Před vámi, před bohy skládám svou přísahu,
já, Vanda, králová, já dcera Krakova.
Pro víru naši, otčině své ku blahu,
svůj život dát k oslavě vám, národu svému přísahám.

LID, LUMÍR, VELKOKNĚZ, BOŽENA, SLAVOJ:

Nebe i země bohové naši
královně milost popřejte,
ať požehnání k ní se vždy snáší,
chraňte ji, zla ji nedejte!
Pažemi svými,
zbraněmi svými
hajme vždy královskou paní,
všecku krev svoji, všecko své jmění,
na každý rozkaz bez otálení
vydejme s ochotou za ni!

LIBRETO II. DĚJSTVÍ

1. výstup

LID:

Na velebném trůnu
děva krásná, mladá,
na hlavě korunu,
každý hold jí skládá.
Zvol, ó ctěná paní,
ctného chotě sobě,
k svého srdce blahu,
vlasti ku ozdobě.

VANDA:

Teď, když mne všichni vřele slaví,
mou duši těžký smutek trápí,
že královnou jsouc, nedosáhnu,
po čem toužebně v srdci prahnu.

SLAVOJ:

Byť by se všichni zprotivili,
mně láska dodá mocné síly,
má ruka třeba se zbraní
Vandinu sňatku zabrání.

VELKOKNĚZ:

Ó, slyšte mne!
Krak slavné paměti
před smrtí určil ve své závěti,
by Vanda, jeho dcera milá
polský trůn po něm nastoupila
a nastoupivši chotě vyvolila.
Ta vůle buď dnes vykonána!

SBOR:

Ta vůle buď dnes vykonána!

VELKOKNĚZ:

Královnin choť buď muž čestný, statný,
buď v míru vážený, v boji udatný,
nechť lid jej zná a hlásá jeho slávu,
ať rodu domácího neb cizího,
vykoná-li úkol lukem, mlátem, kopím,
královnina ruka nemine ho věrná.
Prokáží-li se však všichni statečnými,
královna pak sama voliž mezi nimi.
Již vystupte, rytíři udatní a smělí,
vždyť kyne odměna vám, osud skvělý,
a pěvec Lumír zvučnými slovy
nám každého teď jméno a rod poví.

2. výstup

LUMÍR:

Zde jest Vitomír, lech to vítězný,
doma líbezný, v bojích železný.
Silnou paží v zemi znám, velkých statků pán.
Nejkrutší, kde zuří seč,
vítězný tam, vítězný tam jeho meč.

SBOR:

Královny on důstoný je,
zdráv buď Vitomír, ať žije!

LUMÍR:

Statný Velislav v boji urputný,
v stíhání nepřátel ukrutný.
Bdělost, neohroženost lecha toho ctnost,
značných krajů vydobyl, zem i sebe ozdobil.

SBOR:

Královny on důstojný je,
zdráv buď Velislav, ať žije!

LUMÍR:

Zde pak Všerad náš, postava vysoká,
zná v roj nepřátel tnout zhluboka.
Ctností skví se rytířskou, pán je hradů dvou,
v středu Němců sídla má,
přec mu bázeň neznámá.

SBOR:

Královny on důstojný je,
zdráv buď Všerad lech, ať žije!

LUMÍR:

Nuž, hrdinové statní,
v šraňky vstupte sem,
a nechť každý šťastně míří,
čin buď jeho síly důkazem.

SBOR:

Svých očí marně zdvihli všichni tři
ke králové. Hahahaha, hahahaha.

VELEKNĚZ:

Bohové, což není rytíře zde,
jenž splnil by Krakovy úkoly?

SLAVOJ:

Já to chci, knězi, královno vznešená,
ač nejsem bohat, ni lešského stavu,
nechť za mne mluví má ruka hrdinná
a hlavu svou vám dávám v zástavu.

SBOR:

Ať žije Slavoj náš, nechť Slavoj žije!

VANDA:

A neklid tísnivý jal duši mou,
strachem i blahem srdce mé bije,
nikdo nebraniž tobě,
zdatnost dokaž svou.

VELKOKNĚZ:

Slavoji, zadrž, práva nemáš k boji,
královno, odpusť, nečestné by bylo,
to právo kdyby se mu povolilo.

VANDA:

Však rytíř Slavoj statečný vůdce jest,
vítězství jemu budiž přáno
a paž jeho mocná mnohého zahanbí.

VELKOKNĚZ:

Já, sluha bohů, nesmím přivolit.

SLAVOJ:

Ó duchu Krakův, sestup mezi nás,
tvůj mocný, velebný rozhodniž hlas – co více platí,
v bojích posvěcení, neb snad jen pouhý lešský původ můj.
Či snad byl veliký Krak lechem sám,
když vrahy tepaje byl vůdcem nám?
Ne, nebyl.
Hle, lide, zde příklad máš
a v něm moje právo k boji vypoznáš.
Hle, bohové řídíce ruku mou
nám zvěstovali z nebes vůlí svou.

VELKOKNĚZ:

Marná je smělce drzost převelká,
nebudeť Vanda jeho manželka!

SBOR:

Ni jediný lech se mu nerovná,
jej za manžela přijme královna.

VANDA:

Já nadějí se chvěji pochybnou,
zda vymůže si Slavoj ruku mou.

BOŽENA:

Dojde-li ruky její Slavoj sám,
já, bozi, hojnou oběť složím vám.

SBOR:

Přichází v šraňky jakýsi cizinec.

VANDA:

Ó, bohové, toť on!

3. výstup

VANDA:

Přichází na nás nová strašná tíže.

VELKOKNĚZ:

Sem přistup blíž, milostivý kníže!

RODERICH:

Přicházím jako soused příznivý
svůj královně pozdrav vzdáti uctivý.
Chtěj též slova má vyslechnout.

VELKOKNĚZ:

To bozi knížete nam v čas pravý přivedli.

VANDA a SLAVOJ:

Stíhá nás rána nová v tuto chvíli.

SLAVOJ:

Však buď já,
neb on
musí zahynout.

RODERICH:

Hory, kde les vroubí zelený,
krásné země té jsem mocný pán,
hrady mám i zámek kamenný,
pánem statného jsem lidu zván,
pánem lidu statného vždy já jsem zván.
To vše složím tobě ku nohoum,
staneš-li se chotí, paní mou.
Však než rozhodnutí ráčíž učinit,
já v šraňky vstoupím, tvé si ruky vydobýt.

VANDA:

O právech šraňků nechť rozhodne rada.

VELKOKNĚZ:

Ba, za života krále Kraka žádal
ten kníže ruku naší královny.
On nikdy k válce nepobádal,
vždy našich svatých
práv jsa milovník,
a poznovu že žádá láskou vzňatý,
v tom vidím velkých bohův pokyn svatý.
Ku blahu země a naší spáse,
ať vstoupí kníže cizí v šraňky naše,
by královny si dobyl v zápase.

SLAVOJ:

Co dál se státi má,
ať ruka rozhodne má.

RODERICH:

Já činím návrh rytířstvu takový:
Kdo nespokojen, že chci za choť svoji
královnu míti,
nechť vstoupí se mnou v boj,
já každou zbraní bít se hotov jsem.

SLAVOJ:

Hoj, bohové mé vyslyšeli přání.
Já, Slavoj, k boji tebe vyzývám.

RODERICH:

Odkud máš právo, ty smělče marnivý?
Jsi sluhou jen a s knížetem se bíti odvažuješ?
Bij se s chlopy, nám z cesty jdi, jdi sám.

SLAVOJ:

Já ke královně větší právo mám,
od něho upustit věru nehodlám.
Hoj, kníže, sem přistup sílu změřit svou!

RODERICH:

Mé síly neznáš, však tě potrestám.

SLAVOJ:

Kdož ví, zda ztrestán nebudeš sám.
Chci bez štítu mečem se bít.

RODERICH:

Souhlasím, nuž, zahoďme štít.

VANDA:

Nebe je chraň!

VELKOKNĚZ:

Vůle boží se staň.

SBOR:

Jak lítá meč!
Děsná to seč!
Ráz jde na ráz.
Ježí se vlas.
Teď udeřil.
Již nemá sil.
Nemůže stát.

Roderich pad.

SLAVOJ:

Cizáku!
Chlubivý a drzý,
je v moci mé tvůj život bídný.

VANDA:

Neprolévej krve jeho,
drahá-li jsem ti, Slavoji.

SLAVOJ:

Nuže, život svůj si měj
a královně zaň díky vzdej!

SBOR:

Na vítězství tom buď dost,
neboť kníže náš jest host.
Slavoj vítěz jedině,
královna ho nemine.

VELKOKNĚZ:

Půtka krutá neskončena,
kostka nesvárů vržena,
ačtě Slavoj vítěz je,
marna jeho naděje.

VANDA, BOŽENA:

Půtka ostaň jediná,
štestí růst mi (nám) počíná,
on vše přemoh silou svou,
za to měj teď ruku mou (tvou).

SLAVOJ:

Štěstí květ kvést počíná,
půtka ostaň jediná,
Bohové dnes splňují
moji blahou naději.

LIBRETO III. DĚJSTVÍ

1. výstup

VANDA:

Černoboha sídlo tu,
co se se mnou děje,
hrůza vše kol mrazí mne,
co se se mnou děje?
Bože všemocný,
duch můj láskou bezmocný
prosí tě, žádá tě:
mou ty lásku znáš,
vše v moci máš.
Své oči k tobě pozvedám,
kéž touha má dojde cíle.
Mým Slavoj buď,
neb černý smrti stín.
Ha, všude děsno, nikde zákmitu,
co to, že Slavoj zde ještě není?
Odkud ten děsný, příšerný hlas?
Mně úzko, ach, děsem tuhne krev.
Jaký to přízrak! Ruka hrozivá!
Ha – bohové, co se to děje?
Dál, odtud dál, já nešťastná.

2. výstup

SLAVOJ:

Ach, Vando, má duše drahá.
Toť ona, spravedlivé nebe!
Zde, prostřed hrůzy černé noci.
Probuď se, probuď, Vando drahá,
zrak svůj pozvedni. Já s tebou jsem.

VANDA:

Kde to jsem?
Je to sen, či přikryta jsem
hrobu roušku temnou?
Však jaké štěstí,
stěží věřím zrakům svým.
Ty, Slavoji, se mnou!

SLAVOJ:

Poděsilo tě to místo divé, ubohou.
Vinou mu, že nepřišel jsem dříve.

VANDA:

Ta chvíle zlá se skončila.

SLAVOJ:

Již slyším, jaký hlas
a vidím světel jas.
Již skryj se, Vando, skryj!
Ó, Živo, chraň ty nás
a přispěj v žalný čas.

3. výstup

HOMENA:

Již půlnoc nastává a děsná černá vůkol noc.
Nad světem vyvstává, svou všude šíří, všude moc.
V té době temný host přepadá lidský, přepadá rod
a vražda, zrada, zlost,
vražda a zlost pekelný rodí plod.
Černému bohu čest, již čas mu oběť nést.

SBOR:

Černému bohu čest,
již čas mu oběť nést.
Černého boha to hlas vyzývá nás
rozžehnout obětní jas,
již čas, již čas, již čas.
Nahoře, dole,
točme se v kole,
čilým tancem zpěvy,
kroťme boha hněvy.

4. výstup

RODERICH:

Zde pohanská ďáblice,
snad dobrou radu od ní zvím,
jak dobýt mám dcery Krakovy,
po níž mé srdce vřele touží dnem i nocí.

VANDA:

Neklame-li mne bledé luny jas,
toť Roderich, však nechať nezří nás.

RODERICH:

Má duše stále po ní touží,
o ní jen sním a po ní prahnu.
Ať bůh neb ďábel mně poslouží,
ach, jen když jí dosáhnu.

SBOR:

Nahoře, dole,
točme se v kole,
čilým tancem zpěvy,
kroťme boha hněvy.

5. výstup

HOMENA:

Toť kníže pán!

RODERICH:

Pekelná kněžko,
pověz, zdali mě znáš.

HOMENA:

Nuž, kníže, pověz,
jakou žádost máš.

RODERICH:

Ihned ji, kněžko, tobě sdělím sám.
Když ondy srnu honila,
do mého lesa zbloudila.
A před ní stál jsem najednou
a tu mě zrakem ranila.
Okouzlen od té doby jsem
tou její krásou, půvabem.
Srdce moje láskou plane
ku spanilé panně, ku panně ždané.
A přece všecka po ní touha moje
jen marně posud podnikala boje.
Prostředek vhodný však máš,
čáry nebo zradu znáš.
Přilákej sem v jeskyni
krakovskou tu vládkyni
a mně dobu vědět dej!
Čím ji mít chci, málo dbej,
milenkou či chotí svou,
jen když v nitru skončím muku zlou,
jenom když zajmu krásu milostnou.
A když zanesu ji ve svou vlast,
ve vlast vzdálenou,
za to dám ti, ženo, vše,
co jen bude přání tvé.

HOMENA:

Žádosti vyhovím tvojí,
ale přísahej, co mi zlata dáš.

SLAVOJ:

Královno, nyní toho sketu znáš?

HOMENA, RODERICH:

Ha, zrada!
Královna zde, ó, zrada!

SLAVOJ:

Ničemný zrádce, vytas meč!

VANDA:

Jaká váda zde, jak nerovná to seč!

RODERICH:

Snad zdání klame moje oči,
je královna to má!

VANDA:

Slavoji, odlož meč!
Zde Roderich kníže schůzku měl
s Homenou kouzelnicí,
zde smlouvu učinit s ní chtěl,
by zavedla mne v jeskni,
kde spoutati mne kníže měl
a mocí do svých krajů odnést chtěl,
leč bohové mne chránili.
Za temna noci uprostřed těchto skal
jsi ty v mé moci.
Život tvůj i smrt v mé jsou moci.
Já však po pomstě netoužím,
vzdal se, kníže, vzdal se, vzdal!

RODERICH:

Jdu, však v krátce přijdu zase.

SLAVOJ:

Stůj chvíli ještě, bídný zrádce, stůj!
Proč, královno, zradu takovou
nestresceš ihned smrtí zrádcovou?

VANDA:

Nikoliv, nezměním já vůle své.

SLAVOJ:

Jen smrtí předejdeš však válce zlé.
A proto zhyň zrádný cizák ten!

LIBRETO IV. DĚJSTVÍ

1. výstup

VELKOKNĚZ:

Ne mír, ale války žár
královnin trůn i celou říš
stíhá neblahý.
Její láska k Slavoji
v boj uvrhla nás s vrahy.

LID:

Bitva se blíží až k našim prahům,
nebesa věčná, nedejte zvítězit vrahům.

2. výstup

SBOR:

Králová, hle králová
celá pokrvácená,
pověz, bitva strašlivá vyhrána,
či ztracena?

VANDA:

Ještě není zrtracena!
Avšak v této chvíli
strany dvě se váží,
vítězství se schýlí,
kam bohové káží.
Noha moje spěchá
bohům klást oběti,
prosbu k bohům našim
o vítězství vznáším.
Velcí bohové, nás slyšte,
vlast již hyne nám.
Co já mohu, slabá dívčina?
Život můj je oběť jediná .
V této velké, slavné chvíli,
když v ruce vrahů
vítězství se chýlí,
svatý slib já tu skládám.
Vítězstvím nás nebe obdaruj,
ráda dám pak v oběť život svůj.

SBOR:

Vítězstvím nás nebe obdaruj.
Vanda v oběť dá pak život svůj!
Přísahu slyš kněze, pane.

VELKOKNĚZ:

Nechť se vůle bohův stane.

VANDA:

Sem podej prapor, otče svatý,
jenž k vítězství vždy vedl nás.

SBOR:

Korouhev jí podej otcovu,
ať v boj se s ní vrhne poznovu.

VANDA:

Má ruka brání národ můj,
ó, duchu otce mého, při nás stůj,
Roderichu, chraň se, chraň,
tvou až má ruka zkříží zbraň.

3. výstup

VELKOKNĚZ:

My pak o vítězství k Svantovítu vznesme přání,
kéž jeho mocná ruka Vandu i náš národ chrání.

SBOR:

Ó, Svantovíte, bože svrchovaný,
ó, Svantovíte, jenžto řídíš nebe,
rač přijmouti nás do ochrany!

VELKOKNĚZ:

Ó, Svantovíte, jenžto řídíš nebe!

LID a VELKOKNĚZ:

Ó, Svantovíe, bože svrchovaný,
nechť vše jen dobré přijde nám od tebe!
A nejmocnější bože tříhlavý
rač od nás spor odejmout.
A nejmocnější bože tříhlavý,
buď k prosbám lidu svého laskavý,
měj k prosbám lidu soud svůj laskavý
nechť se každý koří, modlí
a milost boží opět u nás prodlí.

SBOR:

Krev znova plyne,
naděje hyne,
seč u nás počíná,
hrozná to hodina!

VELKOKNĚZ:

Bohům prosby vzdávejme!

OBĚTNÍCI:

Bohům prosby vzdávejme!

VELKOKNĚZ:

Oběti jim skládejme!

LID:

Co, to, co to slyšeti?

TENOR:

Co to, co jest slyšeti?

SOPRÁN, ALT:

Co to, co je slyšeti?

TENOR, BAS:

To vítězství je hlas!

TENOR:

Hali, halo!

TENOR, BAS:

Toť píseň bojovná!

TENOR:

Hali, halo!

SOPRÁN, ALT:

Již volají zas!
Halihalo! Halihalo!
Za královnu! Za královnu!
Buď bohům chvála,
hoj, Vavel zvítězil!
A nebe vyslyšelo nás.

TENOR:

Halihalo!

SOPRÁN:

Již jdou, již jdou!
Slyš zbraně chřest!

BAS:

Buď bohům chvála,
buď bohům čest!
Vízězné voje sem se již vrací.

TENOR:

Žij nám královno, halohalo!

4. výstup

VOJSKO:

První díky sluší bohům vznést,
žij nám, královno,
a ty, Slavoji, naše vítězství
v tom dnešním boji
boží div a vaše dílo jest.
Boží div a dílo vaše jest
Slavoji a královně buď čest!

5. výstup

VANDA, SLAVOJ, BOŽENA, VELKOKNĚZ, VOJSKO, LID:

Ó, nebesa, srdce plesá
za to vítězství,
kterým víra zachována,
svoboda nám zase dána,
pohubeni vrahové,
mějtež díky, bohové!

VANDA:

Věrní a stateční,
dík můj mějte.
Po vítězství zvadnul
mého žití květ.
Já vzdát se musím Slavoje,
opustit jej i svět.

SLAVOJ:

Nedám ti odejít,
drahá Vando má.

VANDA:

Zde slibu mého svědkem toto svaté místo bylo,
zde velkou přísahu jsem bohům složila,
že v oběť dám jim svoje žití jedině,
by vašim vítězstvím bitva se skončila.
Teď bohům zasvěcen můj život jest
a jinak stihnul by nás jejich trest.

VANDA:

Již, kníže, vzdal se, vzdal!

RODERICH:

Nuže jdu, však přijde zúčtování den,
kdy výrok tvůj já odměním.
Svou pomstu najdu,
ztrestám všechen národ tvůj.

LIBRETO V. DĚJSTVÍ

1. výstup

VELKOKNĚZ:

Mně vůle bohů známa,
ó, kněžno má,
oběť tvoje svatá.
Bohové žádají, kněžno,
žertvu tvou.

SLAVOJ:

Ne, tak se nestane!
Má jsi, má!

VANDA:

Marné lkání.
Já připravena jsem,
a v chvíli této poslední
vyslyšte slavné mé přání vroucí.
Až nad mohylou mou
slunce nové vzplane,
Slavoje k trůnu odveďte mému.
Ruka muže lépe národ hájí.

SLAVOJ:

S tebou mně zemříti.

VANDA:

Zachovej se národu,
haj vždy jeho svobodu.
Přijmi požehnání mé,
požehnání Vandy své.
Loučím se již navěky,
nastupuji dráhu temnou.

SLAVOJ:

Ne, nemožno, tak se nikdy nesmí, nesmí stát.
Knězi, oběť ta hrozná nikdy se nesmí stát.
Půjdu, svolám národ celý,
jemu rozhodnouti dám.
Já místo Vandy sám život svůj bohům dám.

VELEKNĚZ:

Stůj, hleďte, kněžna tam!

VANDA:

Všem žehnám, ráda zmírám pro štěstí vlasti své,
Vislo, Vislo, řeko rodná přijmi mne v náruč svou!

VELEKNĚZ:

Již duše její k otcům našim odlétá.
Tam v hlubinách Visly se utopila již.
Život nevrátí jí lidská síla.

SLAVOJ:

Ó, Vando! Ó, Vando má!

SBOR:

Pro lid, který milovala,
život věnovala.
Lehkou budiž jí mohyla,
čest jí, věčná chvála.
Tělo její s láskou vděčnou
v svatou zemi pochováme,
nad ním horu nasypáme
na památku svatou, věčnou!