Večerní písně, op. 3, op. 9, op. 31, B61 | Text

Ty hvězdičky tam na nebi

Ty hvězdičky tam na nebi,
to veliké jsou světy;
a já bych jenom věděl rád,
jaké tam tvory vsety.

Zda také někdo odtamtud
se k nám sem dolů dívá,
a jestli tam, jako zde já,
o lásce písně zpívá.

Mně zdálo se

Mně zdálo se, žes umřela;
slyšel jsem zvonit hrany,
a pláče bylo, kvílení
a nářku na vše strany.

Tak divně Ti tam ustlali!
Na hrob Ti kámen dali
a abych na něj napsal verš
mne vlídně požádali.

Ó lidé, lidé z kamene,
zde srdce mé si mějte,
a co jsem ještě nezpíval,
to do kamene vrejte.

Mé lásce jste nevěřili
a zhrdli mými slovy,
když bude kámen mluvit k vám,
snad vám to lépe poví.

Já jsem ten rytíř

Já jsem ten rytíř z pohádky,
jenž hrdě vyjel do světa,
abych tu pannu uviděl,
jež jako růže vykvétá.

O ní šla věst: kdo spatří ji,
ten s kletbou prý to odnese,
buď že se v kámen promění,
buď že mu srdce vyrve se.

I myslil jsem si u sebe:
Snad přec jen někdo vyjmutý!
A vyjel jsem a za ten hřích
teď v zpěváka jsem zakletý.

Když bůh byl nejvíc rozkochán

Když bůh byl nejvíc rozkochán,
tu lidské srdce stvořil,
a pak na věčnou památku
v ně svoji lásku vložil.

A když pak na něm utkvělo
to oko jeho věstí,
radostí až se rozplakal,
když viděl vše to štěstí.

Leč při tom pláči do srdce
se jedna slza vkradla,
jako ta rosa v kalíšek,
a na samé dno padla.

A proto láska velký bol,
leč bol tak sladký, milý,
že škoda srdcí nastokrát,
jež bol ten necítily.

A proto láska štěstí půl
a polovic je muka,
leč když se slza rozvlní,
tu leckdy srdce puká.