Čtyři písně na slova srbské lidové poezie, op. 6, B29 | Text

I. Panenka a tráva

Usnula panenka, usnula v travičce
vzala jí s tváří travička ruměnec,
travičce panenka zeleň zas odňala.
Když potom ze spaní panenka procitla,
s trávou se vadila, k soudu ji pohnala:
„Vrať mi, vrať, trávo zlá, vrať mi můj ruměnec!“
A na to travička panence vyčítá:
„Vrať mi dřív zeleň mou, kterous mi odňala,
vrátím ti, panenko, vrátím ti ruměnec!“
Dlouho se hádaly, tuze se vadily;
nakonec před kadim tak tak se smířily.

II. Připamatování

Nezapomeň, družičko má, nikdy,
kteraks na mém klíně plakávala,
slzy roníc mně si naříkala:
„Bůh nebeský trestej každé děvče,
jež mládencům na upřímnost věří!“
Jaké nad námi prý nebe bývá,
brzy jasné, brzy zatažené,
taká upřímnost je mládenecká.
Líbá-li tě, praví: „Vezmu si tě!“
Zulíbal–li: „Jenom vpodzim čekej!“
Podzim-li tu: „Jen co zima mine!“
Zima mine, jaro nové kyne,
a on vše zas znova říká jiné!

III. Výklad znamení

Přání svá, duše, zasázej,
k sadu pak pilně docházej;
žlutý-li vzejde měsíček,
tož mne, má milá, oplakej;
bílá-li vzejde bazalka,
to ke mně večer docházej;
modrá-li vzejde fialka,
budem se líbat, má milá!

IV. Lásce neujdeš

Brodí se panenka, brodí,
přes ty troje vody,
tváře se jí červenají,
bělají se nohy.
Za ní mladík na koníku,
a ten se jí směje:
„Broď se, broď se, má panenko,
přece budeš moje!“
„Kdybych to věděla, můj milý hochu,
tvá že jistě budu,
mlékem bych se umývala,
abych byla bílá,
růže květem utírala,
červenější byla,
hedvábím se opásala,
abych svěží byla!“