I. Vy vroucí písně spějte Vy vroucí písně spějte tou nocí v mživou dál, všem pozdravení dejte, jež tiží tichý žal. Tam spějte přes padoly, kde moje milka dlí a rcete co mne bolí a proč letíte k ní A zapláče-li s vámi, povězte mi to zas, jinak at' dolinami zavane vítr vás. |
II. V té sladké moci očí tvých V té sladké moci očí tvých jak rád, jak rád bych zahynul, kdyby mě k životu jen smích rtů krásných nekynul. Však tu smrt sladkou zvolím hned s tou láskou, s tou láskou ve hrdí: když mě jen ten tvůj smavý ret k životu probudí. |
III. V tak mnohém srdci mrtvo jest V tak mnohém srdci mrtvo jest, jak v temné pustině, v něm na žalost a na bolest, ba, místa jedině. Tu klamy lásky horoucí v to srdce vstupuje, a srdce žalem prahnoucí, to mní, že miluje. A v tomto sladkém domnění se ještě jednou v ráj to srdce mrtvé promění a zpívá, zpívá, starou báj! |
IV. Ó, duše drahá, jedinká Ó, duše drahá, jedinká, jež v srdci žiješ dosud: má oblétá tě myšlenka, ač nás dělí zlý osud. Ó, kéž jsem zpěvnou labutí, já zaletěl bych k tobě; a v posledním bych vzdechnutí ti vypěl srdce v mdlobě. |
V. Ó byl to krásný, zlatý sen Ó byl to krásný, zlatý sen, jejž spolu jsme tam snili! Ach, škoda, že tak krátký jen, byl sen ten přespanilý. Tak sladká touha v bytosti se celé uhostila a při loučení žalosti se slza dostavila. A často chodím na horu a za tebou se dívám, však po dalekém obzoru jen žal svůj rozesílám! |
VI. Já vím, že v sladké naději Já vím, že v sladké naději tě smím přec milovat; a že chceš tím horoucněji mou lásku pěstovat. A přec, když nazřím očí tvých v tu přerozkošnou noc a zvím jak nebe lásky z nich na mne snáší moc: Tu moje oko slzamí, tu náhle se obstírá, neb v štěstí naše za námi zlý osud pozírá! |
VII. Ó, sladká růže spanilá Ó, sladká růže spanilá, jak jara zjevy ranní, tys bol mi sladký vkouzlila v mé celé žití, ždání. ta všecka tvoje spanilost se v hrud mi zakotvila, že jsem se dal ti na milost, bys rány vyhojila. A ty v své lásce horoucí mě jak svůj sen objala jsi a v moje srdce práhnoucí trn nový vrazila jsi. |
VIII. Ó, naší lásce nekvete Ó, naší lásce nekvete to vytoužené štěstí. A kdyby kvetlo, a kdyby kvetlo, nebude dlouho, dlouho kvésti. Proč by se slza v ohnivé polibky vekrádala? Proč by mne v plné lásce své ouzkostně objímala? O, trpké je to loučení, kde naděj nezakyne: tu srdce cítí ve chvění, že brzo, ach, brzo bídně zhyne. |
IX. Kol domu se ted' potácím Kol domu se ted' potácím, kdes bydlívala dříve, a z lásky rány krvácím, lásky sladké, lživé! A smutným okem nazírám, zdaž ke mně vedeš kroku: a vstříc ti náruč otvírám, však slzu cítím v oku! Ó, kde jsi, drahá, kde jsi dnes, což nepřijdeš mi vstříce? což nemám v srdci slast a ples, tě uzřít nikdy více? |
X. Mě často týrá pochyba Mě často týrá pochyba zdaž láska tvá je stálá a zas mě naděj kolíbá, žes věrně milovala. A znova doufám v lásku tvou a vroucně tisknu tebe, tvé vzdechy k sladké vírě zvou a k blahu očí nebe. Tu hlavu skloním, srdce mé zní tajemnými hlasy, my sotva štastni budeme a rozvedou nás časy. |
XI. Mé srdce často v bolesti Mé srdce často v bolesti se teskně zadumá, ó, že ta láska trnů a bolestí tolik má. Ta láska přejde jako sen, tak krásná, spanilá a za kratinko upne jen se na ní mohyla. A na mohylu kámen dán, nad nímž tam lípa bdí a na kameni nápis psán: zde puklé srdce spí! |
XII. Zde hledím na ten drahý list Zde hledím na ten drahý list ve knižce uložený a tvého srdce chci zas číst ty sladké polozvěny. Tu milým slovem povídáš, že věčně budeš mojí a že mě zase uhlídáš, že nic nás nerozdvojí. A my se opět viděli, já poznal světa změny, mně nezbyl, leč list zpuchřelý ve knížce uložený. |
XIII. Na horách ticho Na horách ticho a v údolí ticho, přiroda dříma sladký sen a vzduchem táhne tajemné váni, ke kmenu v lese šepce kmen. A lesy šumí v modravou dáli, když dechne vání na lupen, šumí a šumí dále a dál, s šuměním táhne tak mnohý sen! |
XIV. Zde v lese u potoka Zde v lese u potoka já stojím sám a sám; a ve potoka vlny v myšlenkách pozírám. Tu vidím starý kámen, nad nímž se vlny dmou; ten kámen stoupá a pad bez klidu pod vlnou. A proud se oň opírá, až kámen zvrhne se. kdy vlna života mne ze světa odnese, kdy, ach, vlna života mne odnese? |
XV. Mou celou duší zádumně Mou celou duší zádumně bolestné dchnutí táhne a když i radost v srdci vře, hned žalů mráz v ně sáhne. A vše, co drahé, odpadlo od mého srdce stromu, jen tys' mi zůstal, národe, a tvoje strasti k tomu. Tvým celým dlouhým životem se táhne utrpení, ve věčném bojí zoufalém tvé osudy se mění. Já k tobě přilnul, nad tebe mi dražšího nic není, vždyt oba velkou žertvou jsme věčného ujařmení. |
XVI. Tam stojí stará skála Tam stojí stará skála u vchodu údolí, tak opuštěná, pustá, až srdce zabolí. k té staré skálé často zabloudí noha má, já vzhůru k ní pozírám vlhkýma zrakama a u té tvrdé skály já dlouhé chvíle dlím a všecky své bolesti tu v srdci pouspím. Až umru, v tu skálu uložte tělo mé, tam na věčnost se uspí to všecko hoře mé. |
XVII. Nad krajem vévodí lehký spánek Nad krajem vévodí lehký spánek jasná se rozpjala májová noc; nesmělý krade se do listí vánek, s nebes se schýlila míru moc. Zadřímlo kvítí, potokem šumá tišeji nápěvů tajemných sbor. příroda v rozkoši blaženě dumá, neklidných živlů všad utichl vzpor. Hvězdy se sešly co naděje světla, země se mění na nebeský kruh. mým srdcem, v němž-to kdys blaženost kvetla, mým srdcem táhne jen bolesti ruch! |
XVIII. Ty se ptáš, proč moje zpěvy Ty se ptáš, proč moje zpěvy bouří zvukem zoufalým, proč tak teskně, proč tak divě, jako řeka ouskalím. Neptej se, družko milá, upřímnou tou řečí svou, nesmím ti to pověděti, jaké trýzně srdce rvou. Ani lásky, ani slávy věnce dávno strhané, ani říší pranebeských krásy časem zmítané, Ani štěstí uvadlého porozpukané skaliny, ani cizí vůkol zjevy a ty světa pustiny. Ani vztek a rozruch vášní v neukojném bouření nebudí těch nojich zpěvů divoteskné proudění. Avšak jeden bol tak mocný, že duch můj jím zvrácen jest, uzírá mi žití kořen, že nemůže bujně kvést. A ten bol, jenž bez ustání vrývá v srdce velkou strast, jenž ty divé písné bucí, ten bol mocný je má vlast. |